wz

NEJDU  

Hudba a text: Jindřich Vobořil

Nejdu, povídám, že nejdu…

Musím se učit a mám vůbec moře práce

na maturitní ples je ještě času dost

vzorce mi nejdou, stále musím s nimi prát se

a tak nejdu, povídám, že nejdu.

Každá z mých učebnic je šedivá a prázdná

zasypán tabulkama soustředit se mám

tak mezi stránky fotky hezkejch holek vkládám

a tak nejdu, povídám, že nejdu.

Při písemkách se spokojím i s třetí cenou

ptám se sám sebe, jestli vůbec šanci mám

na maturitním tablu s fotkou odlepenou

a tak nejdu, povídám, že nejdu.

Nejlepší tanečník a krasavec a formát

to všechny kantorky dnes budou z tebe paf!

A že nic neumíš – kdyby se někdo dohmát´….

Budu muset trochu přidat…

Musíš, povídám, že musíš, musíš! 

Dobře, povídám, že dobře, dobře!

Čekám, povídám, že čekám, čekám!

Přijdu, povídám, že přijdu, přijdu!

To snad není vůbec možný, já sotva se 

začnu učit, tak začne zvonit telefon 

a to se střídaj´ kamarádi se všema největšíma 

krasavicema ze školy. No, co já jim mám 

vykládat, ty holky se snad zbláznily. 

Ony nemůžou pochopit, že já budu stejně 

neodolatelnej i po maturitě. Sotva zavěsím 

telefon, rozlítnou se dveře a mámana mě 

křičí: uč se chlapče, uč se, ať má maminka 

radost. Ty musíš bejt nejmíň inženýrem. 

No, sotva zavře, už je tady babička. 

Hučí do mě: kdepak inženýrem, chlapče – 

doktorem budeš jako děda. Ale to má 

maminka pravdu, učit se, chlapče, holt musíš. 

To je marný! No, já bych rád vyhověl všem, 

ale copak to jde? Fyzika, matika, chemie, 

zeměpis, dějepis, biologie, čeština, ruština, 

rýsováni, svačina, lístky na oběd, umejt krk, 

slušně pozdravit, nanosit uhlí, vrátit prázdný 

láhve, vyvenčit psa, vyvenčit kočku, vyvenčit 

papouška, ..aaaa, už ulít, no to je škody, 

on se na cestu zeptá. Ach, maminko 

pomoooc…



ARMAGEDDON

Hudba: Josef Kůstka / Text: Jindřich Vobořil



Jak vody proud nabývá

tvé bohatství ukrývá,

když vítr zlej příval zažene dál,

přižene zlej oheň

aby si vzal další díl z bohatství tvých.


Jak tajfun kraj prolétá

úrodu v prach rozmetá,

pak padne déšť, jenž se nezastaví,

nebude klid,

dokud nezrezaví celá zem a všechno skončí.


S C  H  I  Z  O F  R  E  N  I        N  E  M  Ů  Ž  E    

B  Ý  T    V  L  A  S  T  N  Ě     N  I  K  D  Y     S  Á  M

Hudba a text : Jindřich Vobořil

Vracím se od Hlavního nádraží a stále to tvé  „do videnia“ slyším

přemýšlím, proč mě tolik miluješ

čím, boha, já se od ostatních tolik liším

odjíždíš Istropolitanem domů, ale do kupé jsi vešla jenom s tím

že příští měsic sbalím kufry a tvou návštěvu ti zase oplatím.

Ty nevíš, co se ve mě děje – nerad bych urazil tvůj ušlechtilej cit

nemůžeš samozřejmě za to, že vlastním chatu,auťák a 

obrovskej byt

vím, že jsi krásná jako bohyně, ale to je tu teď vedlejší

jak mám ti vysvětlit už jednou, že samota je mi milejší.

Tak abych vyhověl ti tedy, provedu jako každej měsíc stejnej cvik

pojedu příští pátek do Dunajský Stredy –

není to nutnost, jenom pouhej zvyk

kolikrát před tím jsem se nudil, než se přihlásilo moje druhý já

teď žijem´ jeden pro druhýho a nic jinýho nám nezbejvá.

Myslíš, že bez tebe jsem ztracenej a cloumá se mnou světobol

já netoužím po velký partě, nečuchám ředidla –

nemusím mít ani alkohol.

Jinýho samota by tížila, jen já jí prostě nevnímám

chtěl jsem ti říct, že schizofrenik

že schizofrenik není

že schizofrenik nemůže bejt vlastně nikdy sám!


T  Y     T  Y     T  Y                                                                                    

Hudba : Josef Kůstka / Text : Jindřich Vobořil

Každý den ráno s brašnou naloženou

s hrůzou se plížíš kolem ředitelny

není ti s hůry dáno, školní rok se vleče

tvrdá slova zní jak z kazatelny.

Proč nesmím mít od křídy bílá záda

čokoláda zuby kazí, tak proč mi jí dávají

rákoskou mi nad hlavou zas mávají – ty ty ty!

Dospíváš záhy, těšíš se, že bude klid

no ale to ses hochu šeredně splet´

manželka ráno ve čtyři tě něžně budí

aspoň v neděli snad mohla by v pět.

„Nezapomeň po snídani vyčistit si zuby

při obchodním jednání ať nepáchne ti z pusy

cestou domů nedělej psí kusy – ty ty ty !

Šedivý skráně máš i dospělý tě zdraví

domov důchodců tě vítá vřele

na inscenaci s hvězdičkou se díváš strašně rád

jenomže v devět musíš do postele.

důchodu ses dočkal v plném zdraví, plné síle

rád bys ještě pokračoval v započatém díle

stejně tady každý ráno uslyšíš – ty ty ty !

Nezlob, dědo….


T  E  Ď     P  R  Á  V  Ě     M  Ě  L     J  S  E  M    

C  H  U  Ť

Hudba : Aleš Tyrpekl & Marek Vrzal & Jindřich Vobořil

Text : Jindřich Vobořil

Teď právě měl jsem chuť si zakouřit

a vidím,že jsi neskutečně hezká

věř mi to nebo ne - to všim jsem si až teprv dneska.

Budu tě asi muset hlídat víc

vždyť každej vidí to, co já

že máš tak dlouhý nohy

a tuším, že i k exhibici vlohy.

Vyzývavá – no, to je pro mě špatný znamení

jsi nebezpečná od hlavy až k patě

je marný každý i neustálý snažení.

Těžko ti můžu věřit bezmezně

i když tě znám už nějakej čásek

mám špatný zkušenosti

z prvních, druhejch a třetích lásek.

I kdybys chtěla mi to písemně dát

stín žárlivosti hřívu pročeše

ty třímáš vrabce v hrsti

já zase jen holuba na střeše.

Já budu král, až jednou spadneš se mnou do toho

měla bys předem vědět lásko má

jak malej krok bejvá někdy z džungle do ZOO.

Teď právě měl jsem chuť si zakouřit

a vidím,že je všechno v háji

že jenom zbytečně se snažím

a přitom moh´ bych se mít jako v ráji.


L  O  V  E  C  K Á                                                    

Hudba : Michal Němeček  / Text : Jindřich Vobořil

Co vám mám  vykládat, hodně už  jsem zkusil

koukněte na zdravotní kartu

jsem šéfem nimrodů, přede mnou byl Musil

dělám to jenom pro tu partu.

Všichni se snaží – svět je plný chyb

vždyť každá ruka není jistá

les jako skládka – já nevypadám líp

zjizvenej jako hokejista.

Už zase špatně spím, přijde doba honů

ticha a opatrných kroků

to znám už léta – pomalu jsem zvyk

stejně mám tělo plný broků.

Mlhavá rána – konec klidu pro mé nervy

přijde sto zahraničních honců

když bude nejhůř, musím sáhnout na rezervy

já znám svůj revír ze všech konců.

Přijde jich spousta a můj les je stále menší

já mám svůj plán - pro ně je to výlet

zkusím to zvládnout, nejprve však pohoštění

mám strach, že nebude co střílet.

Třesoucí se rukou

mířím do všech stran.


K  R  O  K O  D  Ý  L  Í     F  A  R  M  A                            

Hudba a text : Jindřich Vobořil

Mezi krokodýli je mi dobře

kdo se bojí, ten se mýlí.

Jsou lítostiví

masa chtiví – jako já

jsme prima parta.

Krokodýlí samice je široká jak pramice

a taky hodná.

Krokodýlí mláďata z bahna zrozený

jsou pro Zverimex jako stvořený

mají zajištěnou budoucnost.


V  Y  Z  N  Á   N  Í        S   P  O  R  T  O  V C  E                                    

Hudba a text : Jindřich Vobořil

Výstroj,co mě zdobí

je Adidas – ale v tom to není

tréningové dávky denně zvyšuju

já trénuju i po setmění.

Situace vážná natolik zas není

zaspal jsem už na staru

a kdo na to co změní

trenéra mám prima

ale někdy bych ho zabil –

řek´ jsem si mu o Spartu

a on mi ještě nabil!


J  S  E  M     L  E  P  Š  Í     N  E  Ž     T  V Ů  J    

M  A  L  A  M  U  T

Hudba : Jindřich Vobořil & Marek Vrzal & Aleš Tyrpekl

Text : Jindřich Vobořil

Dlouho jsem už z domu pryč

prostě jsem utek´ a nechal jsem ti psaní

jenže to není řešení

táhne mě to zpátky, tak jakýpak s tím fraky.

může se i stát, že se vrátím

chválilas´ mě velice

a dokud mi to za to stojí, vrátím se

vždyť mám to přes dvě ulice.

Jsem jako pes – věrnej až běda

prej na mě čekáš – no,mě to nedá.

Jsem jako pes – plachej a věrnej

všechno mě leká – jejejé – chválilas´ mě velice!

Jsem lepší než tvůj malamut

rozhodně lepší i když nejsem čistokrevnej

já řeknu mu to do očí

i když jsem utek´ -  já pořád ti byl věrnej.

Taxík tam stál – já do něj skočil

najednou tma a v hlavě jsem měl prázdno

pes za mnou letěl a pěkně zuřil

bez sebe vzteky, že dělíme se o tebe.

Já věřím, že to zase půjde

proto ti volám, ty musíš mě vzít zpátky

vždyť jsme jen tři – no tak se dohodnem

já budu tě mít každej den a psovi nechám svátky!

Jsem lepší než tvůj malamut

rozhodně lepší – to musíš uznat sama

já vždycky ihned zavrtím – dřív než ten pes

když zavětřím, že kolem přešla dáma jako ty!

Že kolem přešla dáma – že kolem přešla dáma

že kolem přešla dáma jako ty!


E  J    H  O  R  Y  ,  H  O  R  Y                                            

Hudba a text : Jindřich Vobořil

Už se těším na ten horror

až pojedu v zimě do hor

a kdo jede na lyže, ze všeho se vylíže.

Sice nejsem žádný máslo

ale tuhle jsem se divil, co je v zimě úrazů.

Až já budu jednou velký, společnosti něco platný

postavím vám v Polabí

Krkonoše – Vrchlabí.

V dnešní době už jsou sněžné

syntetické hory běžné i s umělou sjezdovkou.

Ej hory, hory, jak já vás lúbím

ej hory, hory, já vás mám rád

ale strašně!

Na umělých horách třeba

Horské služby není třeba, vánice nás netrápí.

V létě odložím si sako

bontonu tu není třeba, zima těžko překvapí.

Umelé hory, jak já vás lúbím

umelé hory, já vás mám rád

ale děsně!


A  K  T  / téměř pietní /                                                           

Hudba a text : Jindřich Vobořil

Tichý podvečer padá na Prahu. Z flekovské zahrady stoupá černá pára a za výkladní skříní italské cukrárny podřimují dva opilí indiani. Vchází pohřební průvod. Pár mladých pozůstalých hltá rakvičky a věnečky, zapíjejíce černou kávou. Na Občanské plovárně počítá plavčík Ivín denní tržbu. Jeho tři chvějící se dlaně zápasí s mincemi všech existujících valut.

V kavárně Obecního domu se rodí další rozvojový stát. Od Můstku nahoru kráčí dvojhlavý japonský turista zavěšený do tříoké zrcadlovky, obklopen skupinou opálených směnárníků.

Na Občanské plovárně zháší kameny poslední hosté poslední světla. Plavčík se v kabině tiše zamyká,nasazuje si záchranný kruh a volnou rukou mění mince za papírové bankovky. Sezóna končí...

V podchodu na Zlatém kříži byla právě vylosována další Honda. S přibývající tmou přibývá i krásných dívek na Václavském náměstí. Z oken Zemské porodnice se ozývá křik dalšího plodu naší lásky a v restauraci Na Třemošné jako každý den touto dobou pomalu dochází pivo.

Občanská plovárna se pomalu vznáší aby obletěla obletěla svůj poslední kruh nad svou milovanou Prahou. Emauzská věž jí poslušně uhýbá a dojatý Ignác roní svými okapy upřímné slzy, které dole omývají zkoprnělý Mánes. A Občanská plovárna končí své poslední kolo a odlétá, míříc přímým směrem ku hrobu Mohamedovu, aby tam došla věčného klidu.

Plavčík dopíjí ze zelené láhve poslední pozdrav jihočeských rybníků, volnou rukou vyhazuje oknem poslední předměty, zapomenuté zamilovanými hosty v kabinách a chystá se naposledy složit svou starou Rubikovu kostku aby tak smířen s osudem bral se nocí k branám Všehomíra.


Ž Á R L I V O S T

Hudba a text: Jindřich Vobořil

Já bejval jinej, až doposud jsem klidně žil,

nejveselejší člověk, co se kdy narodil.

Teď do mě vniká ta čepel, žárlivostí ostřená,

a zvolna mizí ta výheň ve mně zrozená.

Žárlivost pálí a pod maskou se těžko skryje,

já stokrát zabil jí a vidím – ona přesto žije.

V zrcadle vidím v zapadlejch očích divnou zář,

já nosím masku jen a pod ní bledou skrejvám tvář.

Jsem otrokem tvých přání

Ztrácím vlastní tvář – ztrácím vlastní já.

Královna noci – křivým úsměvem se kryje

je třetím okem, který neustále bdí.

Z útržků spřádá svý neskutečný historie

a nenápadná jak rudej plakát z nároží.

Láska i nenávist vždycky stejnou sílu má,

radost i smutek mají společnej svůj štít.

I když mě deptáš, je moje vášeň bezedná,

ten, kdo chce tě milovat – tem musí velkou sílu mít – jako já.

Jsem otrokem…

                                                                                                                     

*

BLUES  POSLEDNÍHO  PRAŽSKÉHO  UPÍRA

Hudba a text: Jindřich Vobořil 



Koukněte se na něho - už je zase tady,

včera ráno pohřbili ho, neboť umřel hlady.

Předvčírem se zkoušel vloupat do transfúzní stanice,

moc úspěchu neměl - a tak se moc neměl.

Hleďme toho upíra a smějme se

cha cha cha, cha cha cha, - chyběla mu zkušenost.


Pokoušel se skamarádit s dobrovolným dárcem krve :

 "Jestli mi to vyjde, budu silný zase jako prve"!

Dárce se ho polekal a krve se v něm nedořezal

a tak to šlo celý týden.

Hleďme toho lotra - když má žízeň,

dal by se i do vlastního tatínka!

Setkal se jen s nevděkem - zahnali ho česnekem!


A když v pátek časně z rána smutně táhnul přes Štvanici,

vůní krve omámen porazil prázdnou popelnici.

Nemůžu vám popsat, co měl v hlavě chudák za zmatek,

jistý je, že vysílením padnul přímo u jatek!

Teď je z něho duch! (Juch!)



SIAMSKÁ  DVOJČATA

Hudba a text: Jindřich Vobořil



Stalo se to koncem března,

kdo je nezná, těžko pochopí -

přišla domů zapletená za copy!

Zapletla se po cestě odpoledne ze školy,

teď už lítaj´po městě a vůbec je to nebolí.


Jak to bude dál? Nebojte se, děvčata,

můžeme si hrát na siamská dvojčata.


Zdeňka škádlí Wenzela, do něhož se zvencla,

nosíval jí domů tašku, zítra bude nosit dvě.

Bóža byla po škole, Zdeňka za ní brečí.

Na rohu pár babiček, jen se diví, to zas´ bude řečí!


Chlácholím je velice, velice, velice.

Nebojte se děvčata, to jsou naše dvojčata,

přesto, že jsou hubatá,

my je máme rádi!


PÁTEČNÍ  VEČER

Hudba a text: Jindřich Vobořil


Zaháním nudu páteční, bolí mě hlava, nemohu spát,

po bytě chodím sem a tam, nemůžu číst, nemůžu ani hrát,

zas´ přišel ke mně večer páteční.



Kolem je ticho před bouří,
něco se musí rychle stát,

beru si šaty smuteční, vždycky si musím takhle hrát,

když přišel ke mně večer páteční.

A náhle zní do tmy telefon

ke mně do pokoje vchází jeho příjemný hlas.

Z hudby teď mi zní jeho lákavý tón,

vem´ si šaty veselý a honem přijď  mezi nás.


T  R  O  S  E  Č  N  Í  K                                          

Hudba a text : Jindřich Vobořil

Stojím tu sám na malým ostrůvku, je poledne a slunce hrozně praží

stojím tu sám, žiju a dýchám, jsem tu krátce, šanci mám a to mě baží

kdybys tu byla se mnou, byl by to náš ostrov lásky a já bych byl rád

kdybys tu se mnou byla, přísahám, že nemuselo se to nikdy stát.

Tisíce nebezpečí možná na mě číhá, já zatím ještě netuším

volám svý trosečnický S.O.S. a předem vím, že nikoho tím nevzruším

stojím tu sá na malém ostrůvku a nad hlavou mám jenom mordý nebe

vzteky se zalykám když pomyslím, že právě teď tě možná někdo objímá.

Jsem trosečník

na křídlech lásky letěl jsem a teď jsem jednou nohou v hrobě

jsem pouhej trosečník – to jenom kvůli tobě!

Ten ostrov vůbec není rajskej, malej je a prázdnej, to je přece k zbláznění

určitě nejsem jeho objevitel, i kbydy to těžko někdo ocení

snad vydržím tu aspoň tolik hodin, kolik dokážeš mi věrná být

snad vydržím tu ještě dýl a potom nikdo mi tě nedokáže vzít.

Stojím tu sám na malým ostrůvku , je poledne a slunce hrozně praží

stojím tu sám, žiju a dýchám, jsem tu krátce,šanci mám a to mě baží

chodím tam a zpět a nervózně se dívám na kolej, co nikam nevede

opuštěn na nástupním ostrůvku tu stojím a tramvaj stále nejede

a já strašně spěchám, taxi – taxi!!!

Jsem trosečník . . .


V    R  E  S  T  A  U  R  A  C  I   

 „ U    K  O  N  V  I  C E            

Hudba a text : Jindřich Vobořil       

V restauraci „U konvice“ schází se nás večer více,

co jsme v životě už hodně prožili

pijem´ jenom desítku, jako když kluci mají besídku

a když se zavírá jsme slušně vyžilí.

Všich ni máme stejný zvyky, všichni máme velký styky

sahající za hranice obvodu.

Báječně je nám spolu,mluvíme hanoru – dolů

hlavní je,že denně jsme tu spolu.

V čele sedí Jarda Palec, všemi uznávanej znalec

co se do tý malý hlavy vejde!?

Prošťuchuje odpady a při tom mívá nápady

ale bejt první oto vůbec nejde.

Já sedím naproti v čele – když mě pošlou pro panáka

musím,protože se v práci flákám.

Báječně . . .

Jarda Palec ten se nedá, vzdělání to není věda

to přenechte v dnešní době holkám

já jsem znalec čehokoli,podle mě jste všichni jako malí kluci

jak tak na vás koukám.

Já toho vím taky hodně, po vejplatě šoupnu stovku

protože mám denní průmyslovku.

A proto báječně . . 

Viktor  Slabej trochu kulhá – letos už mu bude třicet

konečně by se rád dostal na vojnu

aby trochu stoupnul v ceně a udělal radost ženě

a potrestal pár vojenskejch hlavounů.

Výčepní má totiž právě bráchu na vojenský správě

a ten mu to do podzimu zařídí.

A přesto báječně . . .

Jó my se máme, jó my se máme,

co dneska zaplatíme, zejtra vyděláme

jó my se máme,  jó my se máme

ještě že zejtra máme zavírací den!


P  O  S  L  E  D  N  Í   T A  K  T  Y   

P  Ř  E  D  E  H  R Y                           

Hudba a text : Jindřich Vobořil

V posledních taktech předehty

tak brzy končí se náš příběh

my nedošli jsme dál

důvody neznámé teď uvádíme.

Zastavil se čas

padlo mezi nás trochu stínu

po týdnech slunečných.

Krásná objetí

štěstí, dojetí

jež se ztrácí jak léto

které si bez loučení odletí

a slábne.   


M  A  L  Á     E  N  C  Y  K L  O  P  E  D  I  E                        

Hudba a text : Jindřich Vobořil

Přítel nejlepší, sluha,věrný rádce

v rozmanitých úpravách

a obsluhou vždy jen minimální práce

občas stačí utřít prach.

Někdy zazlobí, jinak věrně slouží

pobaví mě když čas se líně plouží

v létě ochladí v zimě zahřívá nás – telefonní aparát.

Okna otvírá, televizor zháší

kdo to jednou okusí

denně chci ho slýchat jak krásně zpívá

zlatý už být nemusí.

V dubnu přiletí, den co den mi zpívá

v září odletí, léto krátké bývá

kdo ho uslyší, ten sny krásné mívá – je to slavík obecný.

Chodívá mě hřát,dobrou noc mi dává

bílou tlapkou pohladí

ví,že mám jí rád, proto se mnou spává

tma jí vůbec nevadí.

I když ospalá, vždycky společenská

říkávám si, kéž by z ní byla ženská

něžně zavrní i když drápky zkouší – je to kočka domácí.

Pohled jiskrný, ňadra svůdně dmoucí

diplomatku pod paží

s velkým přehledem, skoro vševědoucí

vždy nás něčím oblaží.

Když se rozdává, oči vlídně mhouří

oheň rozdělá v lijáku i v bouři

zmijí kousnutí ošetří ti krásná pionýrská vedoucí

jako růže kvetoucí.


J  S  I     J  A  K O     P  Í  S  E  Ň                                      

Hudba a text : Jindřich Vobořil

Když jsem ji prvně viděl na Můstku

přiznávám ,že jsem zůstal paff

řek´ jsem si  - copak je to za kůstku

a taky jsem hned po ní raf.

Nebylo těžké se s ní seznámit

a začli jsme si tykat hned

říkala, že má blízko malý byt,

ledničku, postel, teplomet.

A než jsme sjeli dolů k Vltavě

nebylo o čem povídat

a ona dívala se hltavě

mě zajímal spíš Pražský hrad.

Slibovala mi milou společnost

ale já bych byl raději sám

najednou měl jsem toho všeho dost

a nakonec jí povídám.

Jsi jako píseň z které zůstal jenom orchestrální part

jsi jako běžec, co je ve formě,ale nevyšel mu start

jsi jako krásný horský jezero, ve kterým nedrží se voda

máš jenom kousek z toho, co chtěl bych mít

navíc mě nudíš a to je škoda.

Já procházel se trochu po schůzi

a s tebou seznámil se hned

ty utrhlas´ mě zase na chůzi a hlas jsi měla jako med.

A tak jsme zašli v tiché zákoutí vinárny „U dvou lilií“

tam jsem ja tiše mluvil o lásce,

ty o své ekonomii.

Vzdělání u ženské mi nevadí,

pokud jí držím za ruku

u tebe - i když tě pevně objímám,

postrádám jistou záruku.

A najednou se všechno zlomilo

po lásce rázem byla veta

já stal se objektem řešení problémů

v otázkách zemí třetího světa.


 J  S  E  M     J  E  N     K O  L  E  M  J  D  O  U  C  Í      

Hudba a text : Jindřich Vobořil

Já viděl jsem už leccos a slyšel jsem už kdeco

když budu vyprávět vám něco, neuvěří nikdo z vás.

Mě můžete potkat všade kde se pomlouvá, lže a krade

jenže já vnitřní vůlí nevládnu

já poslouchám jen vnitřní hlas

Kdo občas chodí do parku

a slyšel už pláč z dětskýho kočárku

jistě mě viděl tam ve stínu stromů – já šel jen kolem.

Zdvořilost je mou neřestí, můj pozdrav nosí lidem neštěstí

svátečně oblečen a naladěn

procházím městem jak bitevním polem.

Jsem jen kolemjdoucí a to je celá moje vina.

Já do vínku dostal netečnost a to posiluje mou bezpečnost

před nákazou citů a sentimentu.

Má nejlepší vlastnost je otrlost

můj pohled hladí jak vyzáblá ruka – kost

a těžko můžeš mít na mě zlost

narazíš na mě všude - já prostě jsem tu!

Každý mě jinak nazývá

každý mě viděl v jiné podobě

jsem zlý sen?

Jsem jen kolemjdoucí!

Vyhni se mi – hlídej si své štěstí!


 Č  E  R  N  Á      D  Í  R  A                                          

Hudba a text : Jindřich Vobořil

Stála tam v úžasu u Národního divadla

a tiše zírala jak kolem jezděj´ žihadla

tak jsem jí pozval vedle do Vltavy na kávu

a těšil jsem se jak jí večer složím na trávu.

Tam jsem se dozvěděl, že jmenuje se Jarmila

je z vesnice a v Praze ještě nikdy nebyla.

Pozval jí Pražák, co má doma u nich putyku,

ona je ze statku hned vedle nóbl butiku.

Říkala, že miluje hvězdy a vůbec oblohu

a i když bloudí není pro ní problém najít polohu.

Říkám si celej život – všechno vždycky dělej jenom s mírou

chvíli se budem´ kochat pulsarem a chvíli černou dírou.

A tak to začínalo slibně drahou kavárnou

jenže jsem netušil, že skončíme to,hvězdárnou

na Petřín vášně mý mě taky občas zavedou,

jenomže nikdy jsem tam nebyl ještě za vědou.

A když jsem viděl, že jsem bez šance jí zadržet

tak jsem se rozhod´,  že to celý musím vydržet.

Přestože dneska večer nebude mi do zpěvu,

musíme naplánovat honem další návštěvu.

Voněla celá jako růže a to je opium,

říkala, že musíme stihnout ještě planetárium.

Říkám si jako vždycky – v ničem nesmí nikdy chybět míra

teď uvidíme s vyvrácenou hlavou brány všehomíra – a to bude drahý!

Atak jsem dva dny lítal, ani jsem si nestřihnul

tolik jsem za svůj život možná ani nestihnul

sám ani netušil jsem co je ve mě nadání,

že jsem si od ní celkem lehce získal pozvání.

V pátek mě čeká na návsi a to je hotový

a to, co nevím,to mi za ten víkend dopoví.

Slíbila, že mě obeznámí s dalekohledem,

když bude zatažený nebe – tak to rozjedem´ .

Říkala, že je rozhodnutá, že se mi podvolí

a při tom můžem´z okna pozorovat celý okolí.

Říkám si celej život – všechno vždycky dělat jenom s mírou

chvíli se budu kochat pulsarem a chvíli černou dírou – a já už se těším jejejéé!

Chvíli černou dírou – a v sobotu znova – a v neděli od rána

její černou dírou !


P  E  K A  Ř  S  K Á                                               

Hudba a text : Jindřich Vobořil

Hučí mi v uších a přec těsto hnětu

abych dokázal celému světu

zač stojíme my pekaři.

To hučení jen zesílí hluk pracovního úsilí

a dílo se nám podaří.

A o šesté, když práce padla

jdem´ kolektivně do divadla

nic rozdělit nás nikdy nemůže!

Věz příteli,že kolektiv nedrží jenom počet piv –

rekordy pasují tě na muže!                               


Ž Á R L I V O S T

Hudba a text: Jindřich Vobořil

Já bejval jinej, až doposud jsem klidně žil,

nejveselejší člověk, co se kdy narodil.

Teď do mě vniká ta čepel, žárlivostí ostřená,

a zvolna mizí ta výheň ve mně zrozená.

Žárlivost pálí a pod maskou se těžko skryje,

já stokrát zabil jí a vidím – ona přesto žije.

V zrcadle vidím v zapadlejch očích divnou zář,

já nosím masku jen a pod ní bledou skrejvám tvář.

Jsem otrokem tvých přání

Ztrácím vlastní tvář – ztrácím vlastní já.

Královna noci – křivým úsměvem se kryje

je třetím okem, který neustále bdí.

Z útržků spřádá svý neskutečný historie

a nenápadná jak rudej plakát z nároží.

Láska i nenávist vždycky stejnou sílu má,

radost i smutek mají společnej svůj štít.

I když mě deptáš, je moje vášeň bezedná,

ten, kdo chce tě milovat – tem musí velkou sílu mít – jako já.

Jsem otrokem…

*