wz

KOČKA  MACINKA

Macinka - tak jsme jí říkali běžně, ale když začala podle našich měřítek zlobit, volali jsme na ní Maco! Získali jsme jí tak, jak se většinou zvířátka získávají. Někdo jí k nám prostě přinesl a už si jí neodnesl.

Běžná česká, mourovatá šelma, bez zvláštních znaků, Žila s námi asi sedm let a prakticky nikdy neopustila náš žižkovský byt. Potom jsme jednoho dne jeli na dovolenou pod stan a Macinku jsme museli vzít s sebou. Byl tu tuhý boj, než jsme jí vůbec dostali do auta. Když jsme přijeli na místo a dali jí trochu volnosti, Macinka bez rozloučení odešla a už se nikdy nevrátila. Byli jsme na tom místě dva týdny, ale už se neobjevila. Hlas srdce a volání divočiny byly asi silnější, než láska k člověku.

Jinak to byla velká láska – tedy – mezi námi dvěma. Vždycky věděla, jak si vynutit mou pozornost. Stačilo, abych si sedl do křesla, otevřel knihu a hned přišla Macinka a lehla si přímo na ní a v tu ránu spala. Zrovna tak, když jsem začal na stole něco psát. Nejraději měla notový papír. Na tom se rozvalila a cílevědomě mi bránila, abych se věnoval něčemu jinému, než jí.

Měli jsme štěstí, že jsme v pokoji měli asi metr vysokou reprobednu od magnetofonu, takže si od první chvíle o ní „vytahovala“ drápky a neničila čalounění v bytě, jako jiné kočky. Stačilo jednou za rok natáhnout na přední stěnu bedny nový hadr a problém byl na další čas vyřešen.

I když žila v městském bytě, byla lovec každým coulem. S touto vlastností mě seznámila už jako koťátko. Jednou jsem si v koupelně čistil zuby a naproti mně, - nade mnou, bylo okénko, za kterým se bezostyšně procházeli holubi. Macinka seděla za mnou na pračce a vzrušeně je pozorovala a bojovně sekala ocáskem. Najednou skočila a snažila se přese mě dostat na okénko. Naneštěstí jsem byl do půli těla svlečen a ona se zachytila drápkem přímo v mé kůži na zádech. Snažila se ho vytáhnout, ale protože na něm visela vahou celého svého těla, nešlo jí to. Já jsem si tedy za těch pár vteřin taky užil svoje a nikomu bych to nepřál. Oba jsme šíleli! Já bolestí a ona šokem z nečekané události.  

Když už byla větší, ráda sedávala na zahrádce za oknem a pozorovala ptactvo. I když byla zdánlivě klidná a vypadala, jako že se jen tak nezúčastněně vyhřívá na sluníčku, nepatrný pohyb špičky jejího ocasu prozrazoval její lovecké vzrušení. To už stačil k akci jen nepatrný impuls. To se jí jednou málem stalo osudným. Vystartovala po letícím holubovi a v zápalu boje zapomněla, že je na parapetu okna. Bydleli jsme v prvním patře a říká se, že  z čím větší výšky kočka padá, tím se stačí lépe zorientovat a obyčejně se jí podaří měkce dopadnout na všechny čtyři. Tohle byl příliš krátký pád a tak to odnesla pěkně odřeným čumákem. Horší bylo, že tom šoku se schovala do útrob nejbližšího auta a já nevěděl do kterého. Ten pouliční ruch byl pro ni asi velkým šokem a tak dlouho váhala, než se mi na moje volání ozvala. Zjistil jsem, že je schovaná pod motorovou kapotou jednoho Trabanta, jehož majitele jsem shodou okolností znal. Musel jsem ale počkat, až přijde dotyčný ze zaměstnání a pak se nám jí naštěstí podařilo vylákal z motoru ven. Byla tak vyděšená, že se dala hned chytit. Na pár dní dala pokoj, ale rychle jí otrnulo a zaujala svou pozorovatelskou pozici na zahrádce za oknem. Nejdříve jen tak okusovala kytky, ale záhy zapomněla na svůj úraz a probudil se v ní lovec - holubi jí nepopřáli chvíle klidu. Našim známým, zrovna v tu dobu podobným způsobem vypadla dvakrát kočka z pátého patra a vždycky přišla okamžitě domů a po svých. Takže na té teorii o kočičích pádech asi něco bude.  

Mockrát jsem se přesvědčil, že člověk se svými otupělými smysly nemá v boji se zvířaty šanci, nemá šanci ani na tak malou šelmičku, jako je kočka. I když jsme si hráli jen tak s papírkem na podlaze, vždycky měla stokrát rychlejší reflexy než já – i když jsem na to byl připravený a ona zdánlivě poklimbávala. Jednou se ale přihodila věc, která mi úplně nahnala strach. Někdo nám daroval na podzim bažanta a já jsem si řekl, že synovi vyrobím indiánskou čelenku. Macinka celou tu dobu celkem nevzrušeně obcházela kolem až do momentu, kdy jsem si čelenku nasadil na hlavu. V tu ránu zapomněla na naši lásku, vrhla se proti mně „pavoučími“ přískoky, skočila mi na hlavu a začala čelenku demolovat. V tu ránu jsem byl samá krev a měl jsem co dělat, abych se jí rychle zbavil a musel jsem se před ní zavřít do pokoje. Když jsem po chvíli vyšel bez čelenky, dělala už jako by nic, a klidně se mi otírala o nohy a vrněla, jako by se mi chtěla omluvit. Jakmile jsem ale udělal pokus a čelenku jenom pozvedl z klína, už se ohýbala do známého kočičího oblouku a startovala proti mně. Tahle kočičí bojová pozice mě vůbec vždycky bavila a zajímala. Jak kočka zatáhne uši dozadu, zadní nohy předsune před přední a chlupy na ocase vztyčí do ohromného objemu – z toho jde přece jen hrůza.

Ona v tomto ohledu dokonce prováděla jakási cvičení nebo tréninky. Udržovala si loveckou kondici. Když dostala do mističky syrové maso, první kousek si vždycky musela sama „ulovit“! Nabrala si ho na drápek a házela s ním po kuchyni, jako by to byla unikající myš a zároveň ho jakoby pronásledovala. Když ho definitivně „ulovila“, šla k misce a zbytek masa už úplně klidně a labužnicky spořádala.

Takovou loveckou scénku jsem taky několikrát zažil, když jsem se v létě odněkud vrátil domů pozdě v noci, rozsvítil jsem a do bytu vlétla otevřeným oknem nějaká můra. To co, se strhlo, byla šílená smršť. Macinka se bleskové vyšplhala po záclonách a lítala po skříních a po stěnách, dokud můru neulovila a nepochutnala si na ní. Škody bývaly po takové akci ovšem obyčejně značné. My jsme jí za to nikdy nijak netrestali, protože já zastávám názor, že zvíře si není vědomo. tak jako člověk nepřístojnosti svého chování a tudíž by bylo zbytečné ho trestat za něco, co si není schopno uvědomit. Jedná prostě instinktivně. Psa můžeme naučit určitým povelům, příkazům a zákazům, ale kočka je šlechtična, které dělá jen to, co chce ona sama a k ničemu se nedá přinutit. Žádným způsobem. Tudíž nereaguje ani na řádné zákazy. Naopak, někdy dokáže být docela škodolibá a nevyplatí se jí k tomu provokovat. Všechno co dělá, dělá naprosto dobrovolně a z lásky ke svému pánovi.

Měla i své zvyky, které nás uváděly v úžas. Například ráda spala na hořejší hraně kuchyňských dveří. Prostě se podélně natáhla na úzkou hranu dveří a spala. Nevyrušilo jí ani jemné zavírání a otevírání dveří a vždycky i ve spaní perfektně zvládla rovnováhu. Vůbec vyhledávala vyšší místa v bytě, aby měla o všem přehled. Z jídel úplně fanaticky milovala pečené kuře. Když se kuře peklo v troubě plynového sporáku, kočka zalezla zadem do spodní části pod troubu a tam v tom strašném žáru třeba hodinu spala a nasávala lahodné vůně masa. 

Taky se pěkně vyznamenala, když jsme jí vzali na prázdniny v chatičkách u Berounky. Soused měl na otevřené verandě přikrytý talíř s čerstvě nachytanými rybami, na které se těšila celá jeho rodina. Macinka fascinovaná vůní pro ní zatím neznámé lahůdky, pracovala usilovně celou noc, až se jí podařilo ryby odkrýt a pak je nemilosrdně zkonzumovala. Všichni nad tím kroutili hlavou, protože to byla opravdu bohatýrská porce, která by jinak nasytila celou sousedovu rodinu. Šelma se taky celé dva dny neukázala a zřejmě někde v úkrytu vyspávala po nečekané hostině.

Jednou mě přišel navštívit kamarád se šestiletou dcerkou. Jako typicky městské dítě viděla zřejmě živou kočku poprvé v životě a tak se mě bezelstně zeptala: co to je? Člověk by si neměl z dětí dělat legraci a zneužívat jejich nevědomosti – ale! Já netuše, jaké by to mohlo mít důsledky, odpověděl jsem jí: to je půdorys. Takový malý rys, který žije u nás na půdě. Ona pak chudinka ve škole při prohlížení obrázků zvířat, když uviděla kočku, zvolala: to je půdorys! Takového má strejda Jindra doma! A přesvědčovala paní učitelku, aby se šla přesvědčit sama. Od té doby takové žerty už raději nedělám!  

Mohu říct, že mi byla naprosto oddaná a já bych taky její důvěru nikdy nezneužil. Když si mi lehla do klína a předla, mohl jsem jí doslova „rozebrat na součástky“. Hrál jsem si s jejími drápky, prohledl jsem si její tesáky, vyčistil jsem jí uši - to všechno si nechala líbit. V takové chvíli jsem na ní klidně mohl provádět výuku kočičí anatomie pro školní mládež. Vždycky mě pobavilo, jak je lechtivá na chodidlech. Úplně jako člověk….jó Macinka….

KOCOUR ČERT

Když nám Macinka na dovolené dala sbohem a zmizela v hlubinách jihočeských lesů, bylo doma nějaký čas dost smutno. Když už si jednou člověk zvykne na společnost zvířete, stýská se mu obyčejně.

Když jsem se občas v noci vracíval domů z práce, potkával jsem na chodníku u popelnic obrovského černého kocoura. Připadalo mi vždycky, že tam čeká právě na mě. Bydleli jsme na Žižkově v Chelčického ulici a naproti nám bylo kamenictví, kam kocour – podle mého názoru - příslušel.

Mluvil jsem na něho, nebo – lépe řečeno – s ním, tak jak jsem byl zvyklý mluvit s Macinkou, která mi rozuměla. Nabídl jsem mu pohoštění a on mě následoval do domu. Ale při každém mém pokusu zavřít za sebou dveře, okamžitě uskočil na ulici a pak se chvíli nechal přemlouvat, aby mě následoval. Takže jsem mu musel nechávat otevřenou únikovou cestu z ulice až do kuchyně, což nebyl takový problém, vzhledem k tomu, že jsme bydleli v prvním patře. Byl to prostě svobodný tvor a s lidmi už měl zřejmě své zkušenosti. Jménem Čert jsem si ho pojmenoval sám a zdálo se mi, že na to dokonce slyší, protože když jsem ho už delší dobu neviděl, tak stačilo zavolat toto jméno do tmy noční ulice a on se za chvíli objevil.

Asi jsem nebyl první, kdo ho takto tituloval. Když za mnou přišel až do kuchyně, začal jsem mu na kuchyňské lince krájet čerstvé maso. On se za ním nedočkavě natahoval a předními packami klidně dosáhl až na pracovní plochu kuchyňské linky. Byl jsem vždycky jeho velikostí ohromený – vypadal jako menší panter. Když potom už konzumoval nakrájené maso, pořád se ohlížel, jestli má bezpečný únik volný. Pokud jsem udělal nějaký neopatrný pohyb směrem ke dveřím, okamžitě utekl až na ulici a toho večera se už nevrátil. Volnosti si cenil víc, než chutné večeře, přesto, že se mu jí jistě tak často nedostávalo.

Jen jednou mě vyznamenal tím, že si úplně nečekaně po jídle lehl do křesla a nechal se ode mě pohladit. To ale netrvalo dlouho. Po pár vteřinách zase zmizel v tajemných zákoutích žižkovských ulic. S Čertem to byla jen taková roční epizoda, ale rozhodně stála za to. Takového tvora městský člověk moc často nepotká.

Jak se kocour jednoho dne objevil, tak zase zmizel a pak už jsem ho nikdy neviděl.

KORELA PEPÍK

Korela Pepík byla velmi hlučná a agresívní, jako všechny korely. K tělu si pouštěla jenom paní domu, protože ta jí krmila. Od té se nechala i drbat na hlavičce. Jinak byla ostražitým hlídačem našeho bytu. Jednou k nám přišla moje matka v době, kdy jsme ještě nebyli doma. Byla jí dlouhá chvíle a tak si řekla, že zatím třeba umyje nádobí. Ale to si dala. Pepíkovi se to vůbec nelíbilo a začal na vetřelkyni dělat nálety, takže se chudák musela uchýlit to pokoje, kde vyčkala našeho příchodu. Ani já jsem se před ním nikdy necítil bezpečně. Pepík měl i svou partnerku - byl to obyčejný kapesník, kterému vydržel hodiny něžně povídat a občas ho opatrně natřásal a oňuňával. Když jsme mu kapesník občas chtěli vyprat a vyměnit, nesl to velice nelibě.

Trvalo mi taky dlouho, než jsem pochopil jeho ptačí humor. Jednoho rána, když jsem ještě spal a ostatní už byli za svými povinnostmi, ozval se krátce zvonek. Vyskočil jsem a hnal se ke dveřím. Tam však nikdo nebyl, tak jsem si šel zase lehnout. Jen jsem opět zabral, ozval se zvonek znovu. Zase jsem vystartoval, ale zase bez úspěchu. Řekl jsem si, že to si asi hrály děti, které chodí touto dobou do školy a šel jsem zase spát. Ležel jsem chvíli a z pod peřiny jsem potají mžoural, když se to ozvalo krátce znovu. Vskočil jsem - ale to už jsem viděl, že Pepík sedí vedle zvonku a snaží se tvářit nenápadně. Asi po roce, když už jsem na tohle dávno zapomněl, zkusil na mě něco podobného s klepáním. Seděl v kuchyni na skříni a vždycky po pár minutách zaklepal. Zajímavé bylo, že vždycky třikrát. Měl to dokonale odposlouchané - a spolknul jsem mu to zase i s navijákem. Pepík měl hlavu schovanou pod křídlem, abych neviděl, jak se mi směje.

Jak už jsem předeslal, byl to domácí hlídač a tělu si nikoho nepustil. Můj kamarád Vilda se s ním chtěl párkrát skamarádit, ale vždycky to skončilo tak, že měl ruce samou krev. Až jednou - měl v sobě pár piv a tudíž i trochu více odvahy - sebral prostě Pepíka ze stolu, jako by to slánka, nebo něco takového. To Pepík pocítil fyzickou převahu a neodvážil se Vildovi nic udělat. Dokonce s ním jemně laškoval. Ale když přišel Vilda příště a chtěl se s Pepíkem docela normálně kamarádit, opět se se zlou potázal.

Mě tahle záludná korela celkem ignorovala a když začala velice hlasitě pískat - a vydrželo jí to třeba celou hodinu - věděl jsem, že to dělá jen ze škodolibosti. Za celou svou kariéru v naší rodině se naučila korela jen jedno slovo: Pepíčku. Tohle slovo bylo taky jejím rozloučením s námi. Jednou jsme jí dali v kleci na stůl před chatou. Nějak se dostala z klece a ulítla na vysokou borovici vedle chaty. Lákali jsme jí na odklopenou klec v domnění, že když pozná svůj příbytek, vrátí se. Ale marně. Večer začalo pršet a my jsme ještě dlouho do noci slyšeli její žalostné: Pepíčku. Takové bylo naše rozloučení s Pepíkem. Sousedé mě pak ještě dlouho škádlili tím, že jsem Pepíčkovi na svobodu jistě tak trochu pomohl. No, věřte mi, že ne…

PEKINÉZ BERTÍK

Bert se u nás doma objevil tak, že jsem jednoho dne přijel ze zájezdu a on už u nás několik dní bydlel. Od první chvíle mě považoval za autoritu v naší rodině, třebaže jsem ho ani nekrmil, ani jinak se nezasloužil o jeho blaho v prvních dnech jeho přítomnosti u nás. Za mé nepřítomnosti nesměl Bertík nikdy do postele. Ovšem jak jsem přijel já, úplně samozřejmě skočil ke mně do postele a významně se rozhlížel po ostatních, jako by říkal: Tak, co vy na to? Pokud byl urousaný a nebo dokonce zablácený, to byl potom problém. Snažil jsem se zvířata vždycky hájit, neboť ona neví, co činí - aspoň z mého pohledu. Takže jsem trestal maximálně složenými novinami, jejichž zvuk zvířata údajně nesnášejí a pamatují si pak věci, které se k tomuto nepříjemnému zvuku a trestu vztahují.

Krátce na to, co se u nás zabydlil, vzbudily nás v noci zvuky, které se podobaly navrtávání bankovního trezoru. Dlouho jsme chodili po bytě a pátrali, kdo a kudy se to k nám probourává. Pak nás teprve napadlo hledat Berta. Ten ležel pod postelí a hryzal si kost z hroší kůže, koupenou ve Zverimexu. Jak byl opřený o dřevěný rám postele, tak ten rezonoval a zesiloval onen zvuk do nočního ticha strašidelnou silou.

O nic lepší to nebylo, když ke mně v noci skočil do postele a za chvíli chrápal jako vepřík. Pekingský palácový psík nemá nosní kůstky a tak se mu dýchací cesty při spánku slepí a on je pak musí mohutným chrápáním prorážet, aby se neudusil.

Byl to celkem nenáročný tvor, ale neměl rád horko. V létě se vždycky dožadoval otevření dveří na chodbu domu, kde si lehl na chladné dlaždice a tam vydržel hodiny. V zimě pak, podobně jako kočka, vyžadoval otevřené okno a pozoroval ruch ulice. Okno jsme ovšem za ním nesměli zavřít. Jednou v létě jsem se s ním šel opalovat na blízký kopec sv.Kříže. Za chvíli jsem na dece usnul a když jsem se probudil - Bertík nikde. Hrozně jsem se lekl, protože kopec „Křížek“ byl obvykle plný psů a tohle by byla snadná oběť pro každého rváče. Ale když jsem se podíval z kopce dolů na Olšanské náměstí, uviděl jsem Berta, jak ukázněně čeká se skupinou chodců na zelenou. Když padla zelená a lidé se rozběhli, Bert se k nim připojil a odešel v klidu domů. Tam jsem ho našel jak si hoví na schodech v chladné chodbě. Prostě ho přestalo sluníčko bavit a mě to nijak nemohl oznámit, protože jsem spal.

Velká dobrodružství jsem s ním zažil, když jsme vyrazili na týden pod stan do kempu v Srbsku u Karlštejna. Hned první den jsem si s ním udělal takovou větší procházku směrem ke Svatému Janu pod skalou. To jsem netušil, co to s milým palácovým psíkem udělá. Když jsme se vrátili do stanu, ulehl a spal skoro dva dny v jednom kuse. To jsem si poprvé uvědomil, že pekinéz není chrt a od té doby jsem byl v tomto ohledu uvážlivější. Nevýhoda takové dovolené za komunistů byla, že do hospody nás se psem nepustili a před hospodou jsem takového psíka nechat nemohli.

V Srbsku jsme si jednou vyšli na procházku k Berounce a tam jsme potkali místního dědečka se stádečkem ovcí. V Bertovi se okamžitě ozvala krev nějakých jeho ovčáckých předků. Začal ovce, kterých bylo asi 6, shánět dohromady, ale výsledkem bylo jen to, že se ovce strachy rozutekly po okolních skalách. Dědeček seděl na břehu a tiše plakal. Nezbylo mi než nejdříve odchytit Berta a pak začít shánět dohromady ovce. Lítal jsem po skalách jako kamzík a lidé nade mnou jen kroutili hlavami.

Naproti nám si později postavili stan nějací horníci z Ostravy, kteří s sebou měli sněhobílou osmiměsíční fenku špice. Byla to čistokrevná krasavice s rodokmenem, se kterou měli chachaři velké plány. Už plánovali výstavy a prodeje štěňat se šlechtickými tituly za horentní sumy. Měli jí přes noc přivázanou provázkem u stanu, stejně jako my Berta. Jednou asi ve 4 hodiny ráno jsem šel na záchod a před naším stanem jsem uviděl něco strašného. Ve fence se probudily první milostné touhy, překousala si provaz, kterým byla uvázaná u stanu, a šla si odbýt svou první milostnou zkušenost s naším krasavcem před náš stan. Nezaváhal jsem ani vteřinu, opatrně jsem jí zase přivázal před stan jejích majitelů a šel jsem vzbudit ostatní z našeho stanu. Nebyl čas na hrdinství - tady už šlo o život, protože to se mohlo kdykoli zopakovat před očima jejích majitelů - a to by byl náš i Bertův konec. Potichu jsme sbalili stan a odtlačili našeho Trabanta za kemp, kde jsme teprve nastartovali a rychle mizeli z dohledu. Když jsem si představil, co se fence za pár měsíců narodí za zrůdy - ona celá špičatá, on celý placatý…raději ani nemyslet!

Byli jsme v tom všichni včetně Berta sice nevinně, ale jistota je jistota..

Jeho citový život byl vůbec bohatý. Jednou jsem seděl naproti žižkovské hospodě „Na Radhošti“ na zídce, vysoké asi půl metru. Do Bertíka se tam okamžitě zamilovala kolemjdoucí fenka kolie a pořád ho lákala k milostným hrátkám. On by se rád zapojil, ale na ní byl moc malý. Po několika marných pokusech mu jeho nápadnice úžasnými gesty poradila, aby si vylezl na zídku a tím se vyrovnal rozdíl v jejich výšce. Prostě zkušená matka si věděla hned rady. Nakonec se vše podařilo a všichni, kdo byli svědky této události jen nevěřícně kroutili hlavami.

Bert měl taky svého kamaráda - drsnosrstého jezevčíka Pepu, který bydlel v Lucemburské ulici. Když se Bertíkovi po kamarádovi zastesklo, ztratil se nám prostě při procházce a vydal se na Vinohrady za Pepou. Pepovi páníčci ale věděli, kde bydlíme, tak nám ho několikrát přivedli zpátky. Bylo nám to trapné, ale Berta se nám uhlídat nedařilo. Přátelství je silné stejně jako láska!  

ZVÍŘATA VŠEOBECNĚ

Se zvířaty mám už od dětství dobrý vztah. Začalo to tím, že jsem se už v předškolním věku v Lensedlích na chatě mých rodičů, spřátelil s mladým drozdem. Ten nás pak k našemu překvapení příští rok ve stejnou dobu čekal a zdálo se, že nás dokonce vítá na prázdninách. Mockrát mě zvířata překvapila tím, jak sama vyhledávají blízkost člověka. Stalo se třeba to, že k nám do chaty přišel na návštěvu slepýš, přespal pod mou postelí a to se opakovalo asi dva týdny. Prostě u nás bydlel. Blízko naší chaty měl pole pan Kulhánek. Měl dva koně, se kterými sem chodil orat. Jednoho koně dostal od prchajících německých vojáků v květnu 1945 a druhého později nějak získal od Rusů. Zajímavé bylo, jak se ti dva koně neměli rádi. Jako by měli každý jinou náturu nebo ideologii, stejně jako lidé, jimž sloužili.

V nedaleké hájovně měli krávu, kterou nechávali volně se toulat po krajině, takže občas se někde zdržela i přes noc a majitelům to nevadilo. Párkrát mě pěkně vylekala, když jsem jel v noci na kole z letního kina a najednou se přede mnou objevila v příkopě. Ale jednou mě taky  mohla mít na svědomí. Byl jsem na chatě v létě sám a šel jsem večer do restaurace. Okna jsem nechal otevřená. Když jsem se vrátil a rozsvítil, mále jsem upadl leknutím - z otevřeného okna na mně civěla kráva z hájovny a v klidu žvýkala záclonu.

Ještě musím uvést jednu pro mě důležitou vzpomínku. Jeli jsme s kapelou hrát někam na Šumavu a uprostřed lesů jsme vjeli do malebné vesničky s pravou českou vesnickou hospodou na návsi. Sotva jsme si sedli, vyšla z kuchyně kočka rovnou mi skočila na klín, trochu se se mnou pošmajchlovala a v tu ránu usnula. Hostinská jenom spráskla ruce a řekla: Tak tohle jsem ještě nikdy neviděla. Tahle kočka nikdy k nikomu nejde a natož, aby se s někým mazlila. To je venkovská kočka, která jen chytá myši a lidem se vyhýbá. Nevím, jestli to mám brát jako nějaké znamení, každopádně to beru jako velké vyznamenání.

Jeden čas jsme s kapelou zkoušeli v klubovně jezdeckého oddílu na Bíle hoře. Několikrát se stalo, že se zvědavý kůň přišel podívat na naší zkoušku, ale vždycky s náležitým zvukovým efektem. Stáje byly na stejné chodbě jako kanceláře a klubovna, takže to koně měli k nám jen pár kroků. To byly infarktové situace, protože dveře se najednou rozrazily a mezi námi pobíhal poplašený kůň. Jendou nám děvčata z oddílu nabídla, jestli se nechceme projet. Koně to byli celkem mírní, většinou veteráni nebo invalidé. Děvčata tvrdila, že se nemusíme o nic starat, že koně své stezky po stráni nad Motolem znají a že se sami a včas vrátí domů. Na mě vyšla kobyla, která byla asi o půl metru vyšší, než ostatní koně. Prostě velmi, velmi vysoká. Asi proto, že já jsem taky dost vysoký. Když jsme šli dolů ze stráně, byl jsem tak nahnutý dopředu, že jsem měl co dělat, abych se v sedle udržel. Najednou se kobylka zastavila a asi deset minut v poklidu čůrala. Pak se obrátila zpátky a klusem se vracela do své kóje. V poslední vteřině jsem stačil sehnout hlavu, jinak jsem si jí srazil o futro dveří. Tím skončila má první a poslední válečná vyjížďka s koněm.   

Mluvících papoušků - většinou andulek - jsem za život viděl dost. Jednou mě ale malá andulka pěkně polekala. Sousedé mě požádali, abych jim po dobu jejich dovolené zaléval doma kytky. Víc instrukcí jsem od nich neměl. Když jsem přišel k nim do bytu, už z předsíně jsem slyšel hrát tranzistorové rádio. Nejdřív jsem si myslel, že u nich je někdo z příbuzných a pouští si rádio. Tak  jsem volal na pozdrav, ale nic se nedělo. Pak jsem si říkal: no, asi zapomněli v tom fofru vypnout rádio. Pak jsem zjistil, že rádio je vypnuté, ale všiml jsem si vedle rádia klece s andulkou. Ta hovořila velice plynně lidským hlasem imitujícím zvuk hlasu z reproduktoru tranzistorového rádia. Ovládala brilantně všechny pravidelně se opakující znělky a upoutávky na jednotlivé programy od různých moderátorů - ale jen mužského pohlaví. Lekl jsem se tak, že to se mnou málem seklo!  

U mého kamaráda Michala Bukoviče v Černošicích měli malého, bílého chlupatého psíka Míšu, který se občas vydával do okolí za svými milenkami a vrátil se třeba až za týden. Někdy i za dýl. Obyčejně býval dost zdevastovaný a tak potom několik dní odpočíval a regeneroval se pro další výpravy. Jednou se vrátil ze svých toulek silně zablešený a majitelé usoudili, že tady už koupel a chemické prostředky nic nezmohou – a tak ho ostříhali dohola. Pes se tím cítil úplně degradovaný a asi tři týdny vůbec nevyšel ze zahrady a většinou se schovával po domě. Jako by se před kolegy za svou pohanu styděl. Teprve když mu trochu narostlo strniště, odvážil se do civilizace. Každý den s oblibou po zahradě honil kocoura a dával mu tím najevo, kdo je v domě pánem. Zajímavé ale bylo, že když se na zahradě opékalo na ohni maso, buřty nebo ryby – Míša s kocourem leželi vedle sebe vedle ohniště a trpělivě a v míru očekávali svůj příděl potravy. Druhý den ráno z nich pak už zase byli úhlavní nepřátelé.

Bohaté zkušenosti mám i se hmyzem. Převážně negativní a už jako batole. Maminka mě jednou posadila do travičky a sundala mi košilku. Položila jí vedle mě, bohužel do vosího hnízda, které bylo pod zemí a nebylo vidět. Když jsem si potom začal sám oblékat košili, schytal jsem pěkných pár žihadel. Když jsem pak byl větší, trhal jsem s kamarády třešně a skočil jsem ze stromu, bohužel rovnou do vosího hnízda. Měl jsem na sobě teplákovou soupravu a holínky a vosy mi zalezly do všemožně do bot a do oblečení. Než jsem to všechno ze sebe strhal, schytal jsem těch žihadel možná i pár desítek. Ale druhý den jsem už o ničem nevěděl. Podobnou zkušenost udělala i moje dcera, která se na chatě jednou po tmě někde vyválela v plné polní ve vosím hnízdě. To byla vpravdě hororová scéna. Za tichého, poklidného večera najednou se strašným řevem vtrhla do chaty a začala ze sebe rvát veškeré oblečení. V první vteřině jsme nevěděli, co se děje, ale když ta hysterická scénka skončila, byla to dost velká legrace – tedy – pro nás ostatní.

Později jí potkalo něco horšího. Náš soused běžel po břehu řeky a do pusy mu vlétla včela. Než ale stačila bodnout, on jí prostě spolkl. Nedělal z toho velkou vědu, šel do chaty a zapil jí hltem whisky. Tím to šťastně skončilo. Moje dcera se chvilku po něm, na stejném místě srazila s další včelou, ale ta jí bodla do rtu. Skončilo to tak, že si jí raději nechali do druhého dne v nemocnici, protože ona je alergička, a nikdo nevěděl, jaká reakce na včelí bodnutí přijde. Reakce byla naštěstí malá a spravily to nějaké prášky proti alergiím.

Jednou se na půdě naší chaty objevilo ohromné sršní hnízdo. Se sršni jsem měl celkem pozitivní zkušenosti. Nikdy mě neotravovali a já neměl důvod je ničit. Když jsem seděl u chaty a četl si, tak průměrně jednou za týden tudy proletěl sršeň, párkrát zakroužil, - mě si vůbec nevšímal – a zase odletěl stejným směrem, aby se objevil zase za týden. Zřejmě nějaký průzkumník. Tady šlo ovšem o stovky příslušníků jednoho hnízda a tudíž hrozbu pro celou osadu - a tak jsem byl vyzván, abych zakročil. Jako na zlost, zrovna byla příšerná vedra a na půdě bylo aspoň 60 stupňů. Zabalil jsem se celý do různých igelitů, přes to jsem si vzal pláštěnku a s Biolitem a plastovým pytlem v ruce jsem opatrně lezl na půdu. Okamžitě jsem byl mokrý horkem i strachy, a když jsem slyšel ten temný a zlověstný hukot, rychle jsem to vzdal. Někdo mi poradil, že na sršně se musí až v noci, když všichni zalezou do hnízda, a pak se hnízdo strhne celé buď do horké vody, nebo do pytle s Biolitem. Nakonec jsem to nějak takhle provedl, ale málem jsem z toho měl infarkt. Ještě dlouho jsem se potom uklidňoval.

Hadů jsem viděl dost už v dětství na Sázavě, kde byly zmijí plné stráně. Občas jsme taky leželi u řeky na dece a najednou se nám přes deku přehnala užovka. To byly běžné příhody. Jako děti jsme měli věčně plné kapsy slepýšů nebo žab, a doma z nás samozřejmě měli radost. Na Šumavě jsem později zažil příhodu, při níž nám ale tuhla v žilách krev. Na louce seděl na dece asi dvouletý lesníkův chlapeček a najednou mu přes nohy lezla ohromná černá bahenní zmije. Zkušený otec nás všechny zarazil a my jsme strnuli jako sochy. Chlapeček se naštěstí údivem ani nepohnul a tak všechno dopadlo dobře a zmije zmizela stejně tak, jak se objevila.

Já jsem potom mnohem později chodil po lesích a točil jsem si videokamerou houby, kterých v onom roce byla nadúroda. Když jsem se k jedné z nich přiblížil s okem na kameře asi na dvacet centimetrů, vyrušilo mě zachrastění v listí vedle houby, a když jsem uskočil, díval jsem se do očí krásné české zmije. Doma jsem si pak záběr pustil a měl jsem jí opravdu jen kousek od obličeje.
     

KRÁLÍK  ROGER

Toho dostala moje dcera Terezka za vysvědčení. Roger byl trpasličí králíček bílé barvy - nádhera. Měli jsme ho krátce a museli jsme odjet na měsíc do Austrálie. Dlouho jsme si lámali hlavu, jak to udělat po tu dobu s Rogerem. Vyřešili jsme to nakonec tak, že jsme v bytě zavřeli všechny místnosti a jemu jsme vyhradili celou, poměrně velkou předsíň, kde měl i světlo z prosklených dveří. Tchán nám slíbil, že ho bude chodit krmit a kontrolovat. Protože měl ale strach, aby Roger nestrádal a aby se vůbec našeho příjezdu ve zdraví dožil - dal mu k dispozici rovnou celé umyvadlo krmení. Když jsme za měsíc přijeli, byl už Roger silně přerostlý a překrmený, takže z něj šel málem strach. S Terezou se brzy sžil tak dobře, že jí považoval za svou partnerku a nikdo jiný na něj nesměl sáhnout. Když ležel vedle Terezy na gauči a nechával se od ní se slastným výrazem hladit, zkoušel jsem se několikrát ve hlazení připojit. Chvíli to vydržel, ale jakmile zjistil, že ho hladím i já, okamžitě vyskočil a vyloženě se otřásl odporem. A dělal to vždycky náležitě ostentativně. Pak na mě hleděl úkosem, jako by říkal: co si to dovoluješ?!?

Jeho největší zábavou bylo přehlodávání elektrických kabelů. Přitom prostředků a pomůcek k obrušování zubů měl ve své kleci dostatek. Dělal to ale tak diskrétně, že jsme na to přišli až za čas. A to ještě jen proto, že nám jednoho dne přestal fungovat jeden telefonní aparát. Další ale fungoval, takže bylo jasné, že jeden aparát je rozbitý. Rozebral jsem ho a povrtal jsem se v něm. Nic podezřelého jsem ale nenašel. Až po několika hodinách mě napadlo, vyzkoušet ho na té fungující lince. Měli jsme totiž hlavní linku rozdělenou ilegálně na dva přístroje, jak se to běžně za komunistů dělalo. Tak samozřejmě fungoval a tak jsem zjistil, že jedna linka je úplně překousaná. Tyhle neplechy dělal většinou na místech, kam jsme nedohlédli - za skříní a podobně. Když jsme zjistili, že většina našich elektrických prodlužovacích kabelů v bytě je na několika místech téměř přehlodána, zkoušeli jsme různá protiopatření. Žádné nepomohlo. Tak jsem udělal pokus. Jeden kabel jsem nařezal asi na metrové kusy a ty jsem zastrkal jako návnady za skříně a pod postele. Když Roger zjistil, že jimi neprochází proud - ani si jich nevšiml. Ta elektřina ho asi nějakým způsobem vzrušovala.

Udělali jsme mu taky před chatou veliký výběh, aby nemusel trávit víkendy zavřený v kleci. On seděl většinou nahoře na kleci a kontroloval okolí jako z pozorovatelny. Když ho to omrzelo, hrabal si nory. Šlo mu to dobře, protože tam byla písečná půda. Když jsme jedné neděle chtěli k večeru odjet z chaty domů, Roger náhle nebyl k sehnání. Terezka volala, plakala, ale Roger nikde. Mysleli jsme, že si našel nějakou dírku v oplocení svého výběhu a zvolil svobodu místo oddané lásky své majitelky. Na všechny okamžitě padla truchlivá nálada a už jsme se smířili s tím, že odjedeme bez Rogera. Po dvou hodinách se ale ozval dupot a Roger se vyvalil z jedné ze svých nor. Byl úplně černý od hlíny a tvářil se překvapeně. Okamžitě jsme ho popadli, aby nám zase nezmizel a díru jsme mu pečlivě zacpali. Když jsme se pak pokusili různými prostředky změřit délku jeho nory, odhadli jsme to tak na 6 až 8 metrů. Ale ten materiál, který z té díry vyhrabal, se nikde nenašel. Zřejmě měl nějaké starší postranní chodby, kam vykutaný materiál ukládal.

Další kuriozitou byl Rogerův věk. Literatura uvádí, že zakrslý králíček se dožívá 5 - 6 let. Roger se dožil skoro 13 let a až do konce byl stále při chuti a při síle. Ke konci mu už padaly zuby a tak dostával třeba strouhaná jablka, ale jinak to byl až do konce mladík.

DAISY  

Krásná černá fena obřího knírače - Daisinka. To byla chlouba našich sousedů na chatě. Na první pohled z ní šel strach. Lehce zastrašila i silnější protivníky - i psi bojových plemen se jí raději obloukem vyhnuli. Měla vyjímečnou a nadpřirozenou schopnost poznat podle čichu příslušníky VB a důstojníky ČSL. A to i v civilu. Bytostně je nenáviděla. Možná, že z nich jen cítila pach erárního sukna uniformy, ale nikdy se nezmýlila. Jednou naší osadou procházela skupina houbařů, ale ještě než se objevili, Daisy začala úplně šílet. Naštěstí byla uvázaná u boudy, jinak by houbaři asi špatně dopadli. Sousedka se jich hned prozřetelně zeptala: Prosím vás, není někdo z vás voják nebo esenbák v civilu? Jeden z houbařů se po chvíli otálení srdnatě přiznal.

Náš soused s Daisinkou jednou za den vyjížděl na kole do lesa na špacír. Kolo nemělo brzdy, ale v polabské rovině je normálně ani nepotřeboval. Daisy ho v podstatě táhla několik kilometrů a někdy dosahovala i závodní rychlosti. Stávalo se ale, že zachytila stopu zvěře a to pak souseda v plné rychlosti protáhla třeba trnkovým křovím. Následky bývaly hrozné, někdy až krvavé. Pokud jenom já pamatuji, viděl jsem souseda asi třikrát s pohmožděným kotníkem a vykloubeným ramenem.

Když jezdili na chatu autem, měla Daisinka vyhrazené místo vedle řidiče a toho se nikdy nechtěla vzdát. Občas souseda zastavili esenbáci a říkali mu: Pane řidiči, ten pes na předním sedadle sedět nesmí! On jim bohorovně odpovídal: No, tak jí to zkuste vysvětlit! Obyčejně hned rezignovali, a časem si na to zvykli. Po létech už ho znali všichni dopraváci na trase a nechávali ho na pokoji.

Já jsem byl s Daisinkou velký kamarád. Každé ráno mě chodila budit. Olízla mi obličej a skočila ke mně do postele. Když jsme si pořídili štěňátko trpasličího pudla, chodila ho v pravidelných intervalech k nám do chaty kontrolovat, jestli je v pořádku. Nechala si taky ode mě všechno líbit. Jednou jsem ale zahlédl na jejím krku nacucané klíště a chtěl jsem jí ho sundat. To po mě prudce vyrukovala a kdyby jí nezadržel řetěz, kterým byla přivázaná k boudě - nevím, nevím…