wz

Cesta kolem světa za 30 let

Prolog

Kdo by se nechtěl podívat někam do světa? Téměř každý touží poznat nějakou cizí zemi, nejlépe exotickou. K tomu patří i tréma a příjemný strach z neznáma. Z nebezpečí, které nemusí přijít, ale které tam jistě někde ve skrytu číhá. Tohle všechno člověk cítí už kousek od domova, vlastně už při prvních okamžicích po vstupu na sousední Slovensko. A čím je člověk dále od domova, tím se tyto pocity a obavy zvětšují a mnohdy se i naplní.

*

Já se přiznám, že jsem takovou touhu nikdy v životě nepoznal. Alespoň do té doby, než jsem poprvé vyjel za hranice Čech. Tahle touha se u mě projevuje až od té doby, co jsem poznal,  že cestování je vlastně jistá forma sebevzdělávání, třeba něco jako čtení nebo sledování naučného filmu. Moji rodiče patřili k prvním trampům v Čechách. Oba byli z chudých poměrů a pro mne jsou do dneška vzorem všech ctností. Oba nekuřáci, téměř abstinenti a navíc lidé nezatížení náboženskými nebo politickými předsudky. Díky nim jsem se seznámil s trampským životem v Posázaví a dodnes na ten život s láskou vzpomínám. Měli jsme chatu v překrásném místě poblíže vesnice Lensedly. Když tady zapadalo slunce za siluetou vysoké břízy, naskýtal se pohled, který připomínal kýčovité obrázky z trampských časopisů. Příroda byla čistá a lesy plné hub a lesních plodů. Učiněný ráj. Ani se nedivím mým rodičům a ostatním trampům ze sportovní osady Unkas, že je nikdy nenapadlo vyrazit někam do světa, když jim jejich milované Posázaví denně nabízelo takové krásy.

Dnes už se místa, o kterých mluvím, podobají spíše Václavskému náměstí a o houbách si tu lidé jenom vyprávějí báchorky u piva. Já jsem postupně poznával i jiné krásné kouty v Čechách a pořád ještě mě nenapadalo, že by mohlo být taky něco krásného na horách nebo u moře. Když jsem se potom v roce 1973 dostal poprvé pracovně do zahraničí, poznal jsem, že i jiné země mají své krásy. Je to dost podobné tomu, když jsem jako věrný syn Sázavy občas jel kolem Labe a říkal jsem si, jak se někomu může taková krajina líbit. Až mnohem později jsem poznal, jak krásná je polabská krajina a jaké kouzlo mají města, která tady leží a jak specifická je jejich architektura. To mi jistě potvrdí všichni milovníci Hrabalových knih. Stejně tak jsem později podlehl krásám cizích zemí.


Setkání se sovětským sportem

Jsem milovníkem klasické ruské literatury a hudby, ba i v sovětské literatuře jsem našel dost knih, ke kterým se pravidelně vracím. Přesto jsem ke všemu ruskému, respektive sovětskému v českém prostředí přistupoval již od dětství s krajním odporem. Důvodů bylo hodně – filmem Kubánští kozáci počínaje a osmašedesátým rokem konče. Konečný úsudek o tomto systému jsem si ale mohl udělat až v dospělosti, kdy jsem si přečetl román Naryn, který pojednává o stavbě zavlažovacího kanálu ve středoasijské poušti a současně popisuje závěrečnou fázi boje sovětské moci s islámem. Dnes už se mi zdají komické i dvě epizodní příhody, které jsem fyzicky zažil společně se svým otcem jako malý kluk. Každou neděli jsme chodili jako většina Pražáků na různá sportovní utkání – v té době to byla u nás vlastně jediná legální veřejná zábava. Obě historky jsem zažil v rozmezí asi tří týdnů a jako dítětem mnou dost zamávaly. Při mezistátním utkání  ČSR-SSSR v košíkové mužů, nastoupil za sovětské mužstvo jeden hráč jménem Kruminš, který převyšoval i ty nejvyšší hráče obou mužstev o hlavu. Nejenže pro svou výšku nemohl běhat, ale i prostá chůze mu činila očividné problémy. To mu ale vůbec nevadilo, protože on byl trenéry určen k tomu, aby stál po celý zápas pod soupeřovým košem a pouze přijímal přihrávky a zasouval míč bez výskoku do síťky. On se vlastně kvůli své omezené pohyblivosti nemohl ani vracet na vlastní polovinu, protože když se o to jenom pokusil, hra se mezitím několikrát přesunula tam a zpět. U takového monstra je ostatně zázrak, že se vůbec může pohybovat. To samozřejmě vyvolalo u českých hráčů a diváků ohromné protesty, které ale naši porážku nijak neodvrátily. Podobné to bylo potom i v zápase ČSR-SSSR odbíjené žen. Při rozehřívacím tréningu se po hřišti mátožně pohybovalo v teplákách podobné monstrum, které jsme až do začátku utkání považovali za sovětského reprezentačního trenéra. Jak jsme se tragicky mýlili, nám ukázal začátek utkání. Při ohlašování sestav se ze dvou a půl metrového Golema vyklubala kapitánka sovětského týmu Čudina, která se smrtící prudkostí a bez výskoku zasouvala míče přes síť na naší polovinu hřiště. Tím to u mě sovětský sport na dlouhá desetiletí prohrál. Stal se pro mě – starého foglarovce - symbolem neférovosti a nesportovního chování, v čemž mě později ještě utvrdili sovětští hokejisté se svými bruslemi bez zadních chráničů a samostřílnými hokejkami, které byly svými tvary daleko za povolenými normami hokejové federace. Komunistická etika. Nezachránil to u mě ani jejich fenomenální kapitán Michajlov, jehož lepá tvář mu u nás vynesla přezdívku „Ježibabin potrat“. A sestry – nebo spíše bratři Pressovi tomu dali ještě korunu. V té době jsme ovšem ještě netušili, že sovětští sportovci působí jako profesionálové v armádních celcích a před světem vystupují jako ryzí amatéři.


Posrpnové zkušenosti

Po srpnu 1968 jsem už byl se vším skoro smířen, protože jsem věděl, co mohu od spřáteleného lidu očekávat a čeho se mám před ním vyvarovat. A pak se mi stala jedna příhoda a ta pro mě do dneška znamená symbol našich vztahů nejen s okupanty, ale i Čechů mezi sebou. Bylo to 21. srpna roku 1974 a já měl s jedním mým kolegou schůzku v bistru hotelu Belveder na Letné. V té době ještě každý věrný Čech dodržoval svůj slib protestního bojkotu obchodů a restaurací v tento památný den, ale my jsme tehdy jinou možnost neměli a tak jsme jako kompromis zvolili pro své jednání obyčejný bufet. Krátil jsem si čekání popíjením  piva, které bylo takové nevzhledné, bez pěny – v Čechách pro to máme dokonce jeden velice přesný výraz. Půllitr byl prostě mastný a pěna v něm nedržela. Výčepák mlátil utěrkou a neustále nadával: „Každej den mi sem choděj´ a vždycky si daj´ pivo a vybalej´ z novin rybu. Všechno je tady mastný a sklenice smrděj rybinou. Copak si tohle musíme nechat líbit?“ A v tom se objevili. Do bufáče vešla těsně semknutá skupina plachých Asiatů v hnědých sakách s vyšívanými tubetějkami na hlavách. Ta ryba byla ohromná a byla vidět i přes noviny z dálky. Výčepák si dodal odvahy, zrudnul a už je lifroval ven. Řval jako pominutý a ještě dlouho za nimi hrozil. Když se trochu uklidnil, natočil mi další pivo a nabídl mi sám od sebe tvrdé Sparty – v době, kdy byly pod pultem pouze pro nejbližší příbuzné nebo obchodní partnery a to ještě za zvýšenou cenu. No, představte si to – v této době musel hostinský uplácet i „pivovarské“, aby mu vůbec přivezli pivo, ačkoli to bylo jejich jedinou povinností a pracovní náplní. Jinak by ho klidně nechali na suchu a výsledkem by byly desítky zápisů do knihy přání a stížností. To, že by ten „dobrák“ přišel o prémie – to byl ten nejmenší strašák. On by totiž jinak přišel o všechny svoje reálné výdělky mimo. Kdo neví, o čem mluvím – v té době byla podobná situace jako v době prvobytně pospolné. Peníze nehrály žádnou roli, společnost ovládal výměnný obchod. Jediným platidlem bylo zboží nebo protislužba. V restauraci Plzeňka naproti Smíchovskému nádraží se jednou týdně scházela stolní společnost, kde bylo možné za něco vyšmelit i operaci srdce, na kterou byla – jako na všechno v této době – dlouhá a životu nebezpečná čekací doba. Chodili sem dělníci, policajti, recepční z hotelů, umělci a každý z nich mohl říci v duchu doby – „vyměním něco za cokoli“. Každý mohl něco nabídnout podle svých možností a známostí. Já to ale zkrátím. Prostě, ten dobrý muž za pípou v bistru Belvedere mi chtěl nějak vyjádřit pocit sounáležitosti a udělal to po svém.


Sovětský šoubyznys

Vlastně nechápu dodnes, proč se umělcům ani sportovcům tehdy nechtělo do SSSR jezdit. V té době měl tento největší dobročinný spolek světa téměř tři sta milionů obyvatel a to už je nějaký trh! Alexandrovův soubor „Rudého praporu“ prodával v té době údajně i třicet milionů desek ročně. Bylo to díky tomu, že v té době tady nic jiného nebylo a taky proto, že v SSSR stejně  jako v celém východním bloku existoval pro organizace povinný odběr určitých titulů knih a gramofonových desek. Škoda, že v té době neexistovala evidence na trhu hudebních nosičů, jako je tomu dnes. Myslím, že Elvis nebo Beatles by se nedostali ani do první desítky v žebříčku prodeje desek. Umělci z východního bloku byli ovšem většinou velice hrdí. Vyjímku tvořilo několik hochštaplerů typu Deana Reeda, ale to je zase vyprávění do jiné knížky. Ty výnosy v SSSR asi nebyly adekvátní počtu vydaných nosičů, ale stejně – řeknu vám….

Když potom sovětští ekonomové zjistili, jaký obrovský mlýn na peníze je na západě zábavní průmysl, začali spekulovat. Zjistili si, že česká lisovna desek v Loděnicích svým výkonem a kapacitou nestačí ani na malou českou produkci a že i kvalita českých nosičů neustále klesá – i řekli si: „Na potížích svých bratří můžeme solidně vydělat“. A jak řekli, tak udělali. Koupili na Západě moderní, kvalitní a velice výkonné zařízení na lisování desek a vrhli se do toho po hlavě. Čechům doporučili, aby si nadále hleděli svých Embéček a Supraphonu vzkázali, aby si své větší zakázky propříště zadával jenom u nich. Kdo znal sovětskou gramofonovou produkci a přístup Sovětů k umění, dovedl si to už předem představit. Mně se jednou dostala do ruky LP deska firmy Melodia, na níž byly největší hity Elvise Presleyho. Mezi jednotlivými tituly nebyly ale pauzy jako na všech normálních deskách, ale místo přestávek byly písně spojovány klavírními improvizacemi národního umělce RSFSR, J.A.Matvějeva, profesora státní konzervatoře v Rize. Mezi písněmi „Jailhouse Rock“ a „ Hound Dog“ byly uklidňující motivy, které připomínaly podvečer na stepi pod šumícími bělostnými břízkami. Jen Nastěnka tam kdesi v druhém plánu chyběla. Byla to prostě deska - dnes by se řeklo „disc at once“. Že ten provoz s novými technologiemi nebude jednoduchý bylo jasné všem kromě Rusů. Ale co má se stát, to se stane. Jedna z prvních velkých českých zakázek bylo dvojalbum populárního českého zpěváka. Očekávalo se, že z Moskvy přijdou desky s mnohem kvalitnějším zvukem, než by měly z české lisovny. To nebylo tím, že by našinec nedovedl vyrobit dobrou gramofonovou desku, ale tím, že Loděnice tak jako všechny české národní podniky strašlivě šetřily. Čím víc se hroutilo národní hospodářství, tím se šetřilo více. Z každé matrice na lisování gramofonových desek by měl vzniknout určitý počet kusů v požadované kvalitě. Ale tady se často vylisoval i desetinásobek kusů, což se velice negativně projevovalo na jejich zvuku. Poslední kusy z dlouhé řady výlisků už neměly ani výšky, ani basy a jejich zvuk se čím dál tím víc podobal okleštěnému hlasu z telefonního sluchátka. Zatím se tedy u nás doma vyrobilo asi sto tisíc kvalitních českých obalů a očekávala se zásilka z Moskvy. Konečně desky dorazily. Jejich zvuk byl tak dobrý, že to vyrazilo dech autorům, interpretům i supraphonským bafuňářům. Jedna píseň lepší než druhá. Konečně jsme pokořili Západ. Alespoň v něčem, soudruzi! Porazili jsme je dokonce jejich vlastní zbraní. Takhle se na ně musí. Omlátíme jim ten jejich ideologicko-diverzní rock and roll o ty jejich kapitalistické tlamy a to dokonce s lepším zvukem, než to dokážou oni sami tam v tom jejich zapadlém Memphisu. Bravo, molodci!!! Pak si užaslí posluchači obrátili desku, otevřeli si další láhev vodky a právem se těšili na další porci. Po prvních taktech ale už nepili po deckách, jak byli zvyklí – pili rovnou z láhví – tak velký to byl šok. Obě strany desky byly totiž stejné. A to celé na druhou, protože se jednalo o dvojalbum. Vagon gramofonových desek – všechno do stoupy. Bohužel. Dobrý obchodník by tuto kuriozitu zpeněžil a vydělal by na ní mnohem víc než na originálu, ale soudruzi se rychle potřebovali zbavit důkazů o své neschopnosti a tak celý náklad zmizel v drtičce a celá operace se za peníze daňových poplatníků znovu opakovala. A za takové situace jsme odlétali do Moskvy.


Setkání s Moskvou

To, co jsme tady zažili na vlastní kůži, se ale vymykalo našim představám o zemi kde zítra znamená předevčírem. Stačily na to pouhé čtyři dny. Po známé knize „Deset dnů, které otřásly světem“, se tato země natolik vyvinula, že by se tato kapitola mohla klidně jmenovat „Čtyři dny , které otřásly i mnou“.  Po příletu do Moskvy nám byly ihned odebrány pasy a místo nich jsme obdrželi jakési bumážky. Bylo nám řečeno, že pokud bychom tento papír ztratili, je náš návrat domů z velké země téměř vyloučen. Současně s tím nám byly vyplaceny diety, které by se daly označit po našich zkušenostech se spřátelenými zeměmi za velkorysé. Ubytovali nás přímo na Rudém náměstí v hotelu, který měl čtyři úplně stejná křídla a bylo těžké se v něm napoprvé zorientovat. První dva dny jsme v něm pokaždé hodiny bloudili, než jsme se trefili do správného traktu. Pokaždé jsme si vzpomněli na sovětské turisty, tápající v berlínském hotelu Stadt Berlin. Téměř vždycky, když jsme v tomto hotelu bydleli, skýtali nám bratři v beranicích a s ohromnými kufry zábavu i poučení. V hotelu Stadt Berlin byly čtyři výtahy a každý z nich jezdil jinak a jinam. Jeden stavěl na příklad v sudých patrech, jiný zase v lichých. Další pak jezdil pouze do vyhlídkového baru a poslední potom od baru výše. Když jsme šli třeba v jedenáct hodin na oběd do hotelové restaurace a potkali jsme takovou skupinu sovětských eskymáků v beranicích, bylo téměř jisté, že až půjdeme za dvě hodiny z oběda, potkáme je tu ještě i s jejich kufry, jak přesedají z jednoho výtahu do druhého a hrají dál svou ruskou ruletu. Ještě musím podotknout, že výtahy v tomto hotelu jezdily pomalu a důstojně a když k tomu ještě nějaký vtipálek namačkal turistům na předvolbě všechny knoflíky za sebou, byl z toho prakticky celodenní výlet po hotelu, zahrnutý v ceně zájezdu. Pokud si vzpomínám, hotel měl něco přes třicet pater a tak musel být zážitek z jízdy pro kolchozníky z širé ruské stepi jistě téměř orgastický. Proto jsem si při každodenním bloudění ruským hotelem vždycky vzpomněl na tyto historky.


Setkání s Moskvany

Hned první večer jsme zašli na večeři do hotelové restaurace. Když jsme viděli, že většina hostů konzumuje sušenou rybu s nemaštěnými  bramborami, řekli jsme si, že do rána nějak vydržíme a všechno si potom vynahradíme. Ani nám při tom nedošlo, že jsme v Interhotelu přímo uprostřed ruské metropole. Naštěstí zde měli slušné lahvové pivo, vyráběné kdesi ve stepi z českých surovin, na českém zařízení a podle českého receptu. Hrála tady ruská dámská kapela a přesto, že dámy hrály pouze orchestrálky a nehrozilo zde, že budou texty zneužívány k ideologické diverzi, trval KGB na tom, aby se celá jejich každodenní produkce nahrávala a to přímo na špičkový československý magnetofon Sonet Duo. Před každou sérií vedoucí souboru spustila nahrávání a taneční série mohla  začít. Strašně nás to zajímalo a tak jsme se s hudebnicemi dali pod záminkou odborné konzultace do řeči. Říkaly nám, že nahranou pásku musí nosit každé ráno po večerní produkci na výbor, kde si pásku nechají a výměnou jim přidělí další prázdnou. S takovou cenzurou orchestrálních skladeb jsme se ještě nesetkali a tak nás to velice pobavilo. Ruským hudebnicím to připadalo stejně veselé, ale byly se svým osudem smířeny a 
braly  to celkem stoicky.

 Ještě k tomu seznámení s dámskou kapelou. V Moskvě jsme se setkali u lidí s opatrností a zvědavostí zároveň, takže nebylo jednoduché se s nimi dát do řeči. Na našem poschodí se třeba po celou dobu našeho pobytu konala v jakémsi salonku konference pravoslavných popů. Při každém náhodném setkání, jim bylo vidět na očích, že by s námi rádi mluvili, ale nevěděli, jak to bezpečně zařídit. My jsme nechávali iniciativu raději na nich, protože jsme jim nechtěli komplikovat jejich beztak už složitý život. Několikrát jsme se dali do řeči se studenty, o kterých jsme předpokládali, že budou mít modernější a zdravější názory na svět a na ruskou politiku než třeba jejich rodiče – většinou váleční hrdinové „odněkud a od něčeho“. To jsme se strašně mýlili. Většinou byli dokonale zpracováni svými pedagogy a politruky a naopak se nám vždycky vnutili na pokoj a přesvědčovali nás, že SSSR je největší a nejsvobodnější země světa s prvním kosmonautem a dvěma vítěznými válkami. Byli na to všechno velice hrdí a vyzařovalo z nich velké sebevědomí a na nás se dívali s nedůvěrou a přezíravostí. Taky byli velice alergičtí na všechno, co se týkalo osmašedesátého roku. Později jsme přišli na metodu, jak se jich rychle zbavit. Jeden z nás prostě prohlásil, že je redaktorem Hlasu Ameriky a že by rád jejich názory reprodukoval ve svém zpravodajství. To se potom náš pokoj vylidnil během několika vteřin. Nezapomeňme, že v té době bylo přímo v Rudé armádě – nebo s ní nějakým způsobem svázáno asi dvacet pět milionů lidí. Uživit takové množství „nemakačenků“ by nedokázaly ani ty ekonomicky nejsilnější státy západního světa. V době,kdy se létalo na Měsíc, sovětskou ekonomiku řídil ještě stále „sčot“. Chci zdůraznit, že jsem se těm lidem nikdy neposmíval a nevysmíval. Bylo to všechno jako v románech Ilfa a Petrova. V jejich knihách Dvanáct křesel a Zlaté telátko byl hlavním hrdinou „velký kombinátor“ Ostap Bender, který s přehledem manipuloval se svým okolím a vždycky vyzrál na tupého sovětského úředníka. S takovou realitou jsme se teď setkal i já v Moskvě. Takovým „velkým kombinátorem“ byl ostatně i náš manažer, jak poznáte za chvíli, a jenom díky jemu jsme přežili naše čtyři dny v Moskvě bez úhony. Jinak jsem měl pocit, že se všude kolem mě odehrává nějaká parodie na normální svět a na normální život – a to jsem přece sám žil v komunistickém Československu. Podobné to také bylo i s ostatními, jinak citlivými, například vojenskými otázkami. Samozřejmě, že jsme byli osloveni i překupníky, kteří byli ochotni koupit od nás cokoli. Já jsem s sebou nic na prodej neměl a ruského překupníka to strašně udivilo. Vždyť proto se sem vlastně jezdí! Tak jsem mu nakonec nabídl svou starou americkou khaki košili, které u nás byly zrovna v módě. On začal ustrašeně couvat a mumlal – éto nět – éto vajénnoje! Docela jsem ho chápal.


Jak se v Moskvě naobědvat

Takže po hudební produkci v hotelovém baru jsme šli spát a cestou jsme zjistili, že u děžurné se dají koupit výborné párečky a samovar plný výtečného gruzínského čaje, který voněl úplně stejně jako gruzínský koňak a od kterého rázem zavoněl celý, jinak smrdutý, pokoj. A to vše za pár jermelíků, jak říkali naši technici. Na radu zkušenějších kolegů jsme spali při rozsvíceném světle a nedali jsme tak šanci nočnímu hmyzu.

Ráno jsme se celí natěšení vydali do restaurantu na oběd. Bylo asi jedenáct hodin, když jsme zasedli ke stolu. Nebudu přehánět když řeknu, že každý jednotlivý úkon trval ruskému personálu čtvrt hodiny. Asi po půlhodině nám přinesli pivo a za další čtvrthodinu jsme dostali jídelní lístek. Jinak, kromě nás a ještě jednoho stolu, byla restaurace úplně prázdná. Když jsme měli vybráno, přivolali jsme po několika marných pokusech číšníka. Ten nám oznámil, že jemu končí ranní směna a že musíme počkat, až se personál vymění a pak nás obslouží odpolední směna. Asi po dvaceti minutách přišlo pět servírek a jeden číšník. Ženské si stouply ke kase, založily ruce a pustily se do debaty. Celá hospoda jim mohla být ukradená. Už se těšily do práce jak si řádně podrbou. Jejich kolega zatím běhal po place a uklízel nepořádek a nádobí po ranní směně. Když skončil a blahosklonně nám dal najevo, že o nás ví, byly asi tři čtvrti na jednu a my jsme umírali hlady, ale teď už i žízní. Když jsme si objednali T-Bone Steak, osopil se na nás proč nemluvíme rusky, když jsme Češi. Namítli jsme ,že jídelní lístky obsahují menu pouze v angličtině a to ho strašně rozlítilo. Začal na nás křičet, že nemáme Rusy rádi, protože nás porážejí v hokeji. To bylo zrovna v době, kdy emigroval jeden jejich klíčový hráč a další jejich hokejová hvězda Malcev, měl problémy s alkoholem a byl vyřazen z reprezentace. Tak jsme se ho rovnou zeptali, co nám k tomu může říct. On křičel, že to jsou všechno pomluvy, jaké rozhlašují státy, které proti ruskému hokeji nemají šanci na úspěch. Ještě do toho zamíchal kontrarevoluci a druhou světovou válku. Nakonec nám skoro plačky vyčetl, že jejich otcové umírali za naši svobodu u Stalingradu a na to už jsme neměli v této situaci argumenty. A navíc jsme se potřebovali konečně najíst. Debata, v níž nemohlo být vítěze, trvala dobrou půlhodinu, ale když se rudý pingl vykřičel a tak se očistil ze své žárlivosti a nenávisti, přinesl potom objednané jídlo celkem rychle a bylo docela chutné. Měli jsme pravdu, když jsme si říkali, že na smažené kotletě nemůže nic zkazit ani ruský kuchař. Když jsme dojedli byly dvě hodiny pryč a bylo na čase myslet na to, jak a kde seženeme další jídlo. Pořád jsme ještě měli dost peněz, které nebylo za co utratit.


Po Moskvě s "velkým kombinátorem"

Náš manažer, který se sem s námi bůhví jak dostal, hýřil na rozdíl od nás nápady, jak se v Moskvě zabavit. Byl to člověk, který se dovedl zorientovat v každém prostředí a profitoval i na předem ztracených pozicích. Jako dítě prošel terezínským lágrem a v poválečném Kocourkově nastartoval svou finanční kariéru v prostředí veksláků, dostihových sázkařů a manažerů normalizačních umělců, což bylo všechno vlastně jedno a totéž. V každé z těchto oblastí šlo buď o život nebo o velký balík peněz. Jednoduchý člověk s obrovským obchodním talentem. S ním jsme vždycky měli jistotu, že budeme bydlet na pláži v hotelu „Neptum“ (!!!), nebo že naše píseň na festivalu zvítězí proto, že má chytlavý „refrém“. On jediný z nás věděl, že jedinou povolenou, nebo spíše trpěnou zábavou v socialistickém Rusku je sport a protože bylo dvacet stupňů pod nulou, jeli jsme na hokej. Před hotelem stály dva taxíky a jejich šoféři se tvářili velice nepřátelsky. On jim řekl, že jsme Italové a že jim dá za cestu na stadion Lužniky po pěti dolarech. Když jsme vystoupili v Lužnikách, dal jim po dvou dolarech a řekl hlasitě „spasíbo vám“. Oba se s otevřenými pusami rozpačitě uklonili, sebrali své dolárky a zmizeli. Jak jsem již řekl, sport byla v SSSR jediná zábava a to náš manažer dobře věděl. Stadion Lužniky byl v předprodejích beznadějně vyprodaný na celou sezónu a divákům bylo celkem jedno, co za své vstupné uvidí. Vstupenky se nedaly sehnat ani na žákovské soutěže krasobruslařů, natož potom na první hokejovou ligu. Tahle skutečnost nemohla ale našeho manažera zaskočit. Jistým pohybem sebral z odpadkového koše zmuchlané noviny a prostudoval si bleskově jejich sportovní stránku. Potom neomylně zamířil k zadnímu vchodu pro personál, jak to měl vyzkoušené a dělal to tak při podobných příležitostech vždy a všude se stoprocentní úspěšností. Jeho taktika mu vyšla  dokonce i  v Holandsku na prvním sólovém koncertě Petera Gabriela, bývalého zpěváka britské rockové kapely Genesis, kde si nechal minutu před začátkem produkce zavolat Gabrielova manažera – právě ve chvíli, kdy zaneprázdnění všech zúčastněných vrcholilo – a problém byl promptně vyřešen tím, že ho na stadion vpustili a ještě se mu omluvili. To je vyzkoušený postup – chceš-li se zbavit nějakého otrapy, na všechno mu kývni a ve všem mu vyhov.

Tady náš otrapa sdělil ruskému pořadateli, že chce okamžitě mluvit s pomocným trenérem Antonovem. Funkcionář zmateně odběhl a za chvíli nám přišel sdělit, že soudruh Antonov má trenérskou poradu před utkáním a nemůže se nám věnovat. A proto se nechá ptát, o co se jedná. S tím právě náš manažer počítal. Do začátku utkání Dynamo Moskva versus Spartak Moskva zbývalo jen několik minut. Nervozita která tady panovala, by se dala srovnat s atmosférou při mistrovství světa. S kamennou tváří sdělil náš manažer pořadateli, že tu má s  sebou hokejovou dorosteneckou reprezentaci Lucemburska, která by ráda shlédla metropolitní hokejové derby, o kterém se u nich doma vyprávějí legendy. Naše vyžilé a unavené vizáže měly ovšem hodně daleko k dorostenecké kategorii čehokoli, ale vyděšený soudruh opět odběhl a záhy byl zpátky s omluvou, že trenér už nemá čas se o nás postarat osobně, ale zve nás srdečně do čestné lóže, kde si zápas můžeme v klidu vychutnat. A tak jsme stanuli na čestném místě, o kterém snil každý hokejový fanda v SSSR, a nejen tam. Zápas to byl jaksepatří a legendární Jakušev nám ukázal, jak levou rukou drží od těla dva obránce a pravou rukou střílí gól. Stadion šílel od začátku do konce zápasu. Náš dojem z velkolepé show byl částečně zkalen tím, že tam kde jsme seděli my, chyběla jako na většině zdejších mantinelů ochranná plexiskla a my se třásli strachy, kdy nás zasáhne nějaká střela z rukou ruského bohatýra. O přestávce jsme jako prémii shlédli ruské záchody se šlapkami, které odpovídaly spíše našim představám o nejstrašnějších orientálních trestnicích světa. Byly neuvěřitelně obrovské a pokrývaly prakticky celý prostor pod tribunami. Proto jsem nabyl  dojmu, že mají stejnou kapacitu pro stojící diváky, jako samotné tribuny pro sedící. Dámské záchody jsem bohužel – nebo spíše bohudík – neměl možnost vidět. Ale to všechno bylo vykompenzováno skvělou ruskou zmrzlinou. Náš manažer, jinak těžký cukrovkář, si ji objednal celou krabici, a kdybychom mu ji nevyrvali, mohla to být jeho poslední slast v životě.


Jak se v Moskvě navečeřet

Když jsem se zmiňoval o průnikové taktice našeho manažera, vzpomněl jsem si, že i já jsem metodu velkých kombinátorů u nás několikrát úspěšně použil. Když se v pražském Branickém divadle odehrávala premiéra dlouho očekávané a několikrát přepisované hry divadla Járy Cimrmana „Posel z Liptákova“, byla nervozita všech zúčastněných desetkrát větší než při běžných premiérách. Cenzoři nechali Cimrmanovce scénář této hry několikrát změnit a upravit a proto divadlo bylo beznadějně obsazeno. Bylo vyloučeno se dostat na toto představení normální cestou, takže nám nezbylo než vyzkoušet metodu „last minute“. Počkali jsme s manželkou na třetí zvonění a když se usadil poslední divák, šli jsme za uvaděčkou  a jako pracovníci umělecké agentury jsme si nechali zavolat manažera zmíněného divadla. Paní uvaděčka byla rozumná a neprotahovala to. Řekla nám, že pan Knotek se právě líčí na první obraz, ve kterém vystupuje jako herec a bez průtahů nás posadila na poslední dvě volná sedadla pro prominenty. Jedině takhle se dal přežít reálný socialismus.

Ale co s načatým večerem v Moskvě, ptali jsme se před potemnělým stadionem bezradně jeden druhého. Kousek o pár ulic dál jsme zahlédli asi padesátimetrovou frontu, která končila před bytelnou železnou mříží. Ta pak byla uzamčena jako všechno v Moskvě poctivým kravským řetězem a obřím visacím zámkem. V jedenáct hodin večer a při teplotě minus dvacet stupňů to znamenalo v Moskvě jediné – totiž, že jsme objevili restauraci. My jsme se už řadili spořádaně do fronty, ale náš manažer šel rovnou k mříži. Skrze ní si přitáhl vyhazovače v admirálské uniformě a směsicí všech evropských jazyků ho donutil otevřít mříž.

Kromě jistého charisma, kterým proubouzel v lidech určitou zvědavost, vzbuzoval náš  manažer respekt i svou výškou přes stodevadesát centimetrů a váhou stosedmdesáti kilogramů. V Moskvě pak zúročil všechny tyto vlastnosti měrou vrchovatou. Když uniformovaný vyhazovač otevřel mříž, řekl mu s přátelským úsměvem přímo do tváře „pažálujsta“, potom ho odstrčil svým mohutným břichem stranou, otočil se napříč dveřmi, roztáhl ruce jako dopravní strážník, když signalizuje volný směr a nechal nás všechny projít dovnitř. Potom se otočil zpět k admirálovi, řekl mu srdečně „mersi“ a byli jsme uvnitř. Servírky vypadaly vyplašeně, nicméně chovaly se k nám velice srdečně a okamžitě odhadly situaci. Nevěděli jsme, co si objednat a tak jsme čekali, jestli na vedlejších stolech neuvidíme něco přijatelného, abychom si mohli objednat totéž. Náš manažer si objednal u starší servírky „dvě jajká“ a podpořil svou objednávku výmluvným gestem. Hráze byly prolomeny a celá naše večeře proběhla v soudružském a přátelském duchu. Protože jsme si ale byli vědomi, že venku čeká v mrazu asi stovka lidí, které jsme neomaleně předběhli, hned po jídle jsme zaplatili a odebrali jsme se na hotel.       


Jak se v Moskvě nasnídat

Ráno jsme se vydali na prohlídku Moskvy, ale daleko jsme nedošli. Nejdříve jsme navštívili věhlasný obchodní dům Gum, ale tam jsme zjistili, že snad všechny ruské peníze povezeme domů do Čech. Ani tam totiž nebylo nic, za co by se daly utratit. V celém obchodním domě měli pouze několik vyrudlých přízových svetrů a záclony. Navíc nám bylo nepříjemné, že jsme všude byli centrem pozornosti. Svým oblečením a hlavně nepokrytými hlavami jsme budili nežádoucí pozornost všude tam, kam jsme přišli. Proto jsme zabočili do postranní ulice a tam nás čekalo příjemné překvapení. Na rohu stál, kde se vzal, tu se vzal - zasklený kiosek, který vypadal jako zmenšený Bruselský pavilon na Letné. Přes zapocená skla nebylo dovnitř viděl, ale skulinami unikala do ulice příjemná vůně kuchyně. Skoro by se dalo říci české. Bylo jedenáct hodin a na ceduli s  otevírací dobou stálo – otevřeno od devíti do osmnácti hodin. Zevnitř visel obligátní kravský řetěz. Dodali jsme si odvahy a zaklepali. Přišla příjemná paní, prohlédla si nás od hlavy až k patě, odmotala řetěz a vpustila nás dovnitř. Za námi se pokoušeli proklouznout nějací Moskvané, ale byli příkře odmítnuti a řetěz zase celou situaci za námi uzavřel. Ptali jsme se, jestli je tedy otevřeno, nebo jak si to máme vysvětlit, ale srdečný personál nás ujistil, že je otevřeno, ale dopoledne jenom pro nás, pro cizince. To jsme si vzpomněli na podobná opatření u nás a hned jsme všechno pochopili. Vzpomínáte, jak se u nás tvrdý alkohol směl prodávat až od jedenácti hodin a v kinech chodily při dopoledních představeních kontroly pracujících? Taková opatření přišla vždycky, když se bolševikovi zdálo, že se jeho loď potápí opět o něco více. To se ale zahraničním turistům vysvětlit nedalo, proto se jich to také netýkalo.

Nabídli nám zde velice dobrou gulášovou polévku, která by byla ozdobou kteréhokoli pražského řeznictví, skvělé pivo a nakonec dobrou kávu s výtečnými dorty. Po téhle hostině nám ovšem drtivá část našich rublů pořád ještě překážela v kapse. Potom následoval odjezd do sálu, kde se mělo uskutečnit naše jediné vystoupení v rámci kulturní delegace. Většina ostatních souborů a sólistů nesla pobyt v Moskvě velmi nelibě, protože jim v Čechách zatím utíkaly lukrativní kšefty a tady trčeli několik dní pouze za diety, které bylo možno utratit pouze za fotografie Lenina ve třech variantách – normál – standard a de luxe. Pokud měl člověk dolary, mohl nakupovat v obchodech, které byly obdobou našeho Tuzexu. Ale tady nebyl tak široký sortiment jako u nás a většinou se tu jednalo o typicky ruské produkty nebo o ruské folklorní předměty jako byl zmíněný Lenin a matrjošky.


Setkání s ruskou rockovou scénou

V kulturním domě právě probíhala schůze moskevského městského výboru KSSS a nikoho nezajímalo, že za půl hodiny by měl začít gala program. Soudruzi „řešili“. Sál byl neprodyšně uzavřen a ochranka byla ochotna vpustit do sálu české techniky maximálně pět minut před představením. Později jsme pochopili proč. Celé vystoupení se odehrálo s jedním mikrofonem, na který chvíli před námi hovořil soudruh tajemník. Asi proto mikrofon smrděl vodkou na sto honů. Aparaturu si každý hudebník přinesl přímo s sebou na scénu a o nějaké zvukové zkoušce nemohlo být ani řeči. Prozatím jsme se uchýlili do jakési baletní zkušebny a tam jsme sledovali přípravy svých kolegů. Na malém pódiu se zrovna rozcvičoval jeden z našich slavných folklorních souborů. Podobné věci se mi vždycky líbily, ale v té chvíli se mi jejich činnost zdála nudná, zbytečná a zdlouhavá. Vedle mě seděl můj přiopilý kolega a ten asi po hodině znechuceně prohlásil – to je ale banda idiotů, na to se nedá dívat. Před námi seděl na židli takový starší pán. Ten se k nám otočil a povídá mému kolegovi – no, vidíte, pane a já tomu celému musím šéfovat!

Při večerním galakoncertu vystoupila také sovětská pop-diva Alla Pugačeva se skupinou Vjesolyje Rebjáta. Zpěvačka se nám se svým docela nesovětsky normálním projevem líbila, ale více nás pobavila její kapela, která zpestřovala celé vystoupení komickými vložkami a pantomimickými výstupy, tak jak to zřejmě vymyslel nějaký renomovaný režisér z umělecké agentury Goskoncert. Uprostřed jedné písně muzikanti zanechali hraní, chytili se za ruce a běhali přes celé ohromné jeviště jako „ruská trojka“. Prostě takový estrádní humor, díky kterému se jim dařilo přežít a později dokonce vycestovat a reprezentovat SSSR na mezinárodním fóru populární hudby. Muzikanti za námi po vystoupení přišli a obdivovali naše nástroje a aparatury. Měli jsme tehdy jako jedni z prvních ve východním bloku klávesový nástroj syntetyzátor Mini-Moog a ten jim vyloženě učaroval. Prohlíželi si naše nástroje a nechtěli nám věřit, že to jsou originály od renomovaných firem, zatímco oni - představitelé první mocnosti světa - jsou nuceni hrát na laciné kopie těchto klenotů. Jejich kytaristu velice zaujal náš kytarový wah-wah pedál a když si ho vyzkoušel, křičel nadšeně – vót charóšaja kvakúška! Později po poradě za námi přišel jejich kapelník a prohlásil – vsjó kupáju! My jsme mu vysvětlovali, že tolik peněz asi nemá, ale on tvrdil, že to všechno zaplatí jejich agentura. My jsme mu namítali, že tohle všechno si přece mohou přes agenturu objednat přímo u distributorů a nebo prostřednictvím jejich Tuzexu kdekoli a nemusí nám platit ceny, které bychom si samozřejmě náležitě nadsadili. On se zamyslel a řekl, že tohle je vlastně ještě nenapadlo. Tím skončil náš jediný kontakt se sovětskou rockovou scénou.


Jak se dostat z Ruska

Nastal den poslední a s ním problém, co se zbylými rubly a jak získat zpět svůj drahocenný cestovní pas. Rozhodl jsem se, že podaruji všechny známé a příbuzné Leninovými portréty a zbytek peněz investuji do různých značek sovětských cigaret. V hotelové recepci prodával  podloudný asijský obchodníček se zlatým chrupem cigarety, které byly v bleděmodré krabičce, ale i jejich tabák měl bleděmodrý nádech. Pokud mě paměť neklame, měly i mírně oblbující účinky. Když jsem utratil všechny ruble a cítil jsem se zase čistý a spokojený, zasadil mi těžkou ránu jeden kolega z pražské jazzové kapely. Ten objevil v jednom obchodě se suvenýry holicí strojek, který by měl dnes pro nás ohromnou sběratelskou cenu. Měl tvar trojúhelníku a vypadal přesně jako legendární český mikrofon Tesla, který byl ozdobou každé závodní jídelny a kterému muzikanti říkali pro jeho tvar „sejra“. Tento holicí strojek byl na péro, natahoval se ohromným klíčkem a zvuk měla jako sekačka. Místo planžety, na kterou jsme běžně zvyklí, měl tento aparát jakousi síťku nebo pletivo. Vysvětlovali jsme si to tím, že ruský mužik má vousy silné nejméně jeden milimetr a běžnou západní planžetou by takové roští vůbec neprošlo. Nakonec jsme zjistili, že se jedná pravděpodobně o revoluční světový  vynález číslo dvě pro léčbu potíží při zbytnění prostaty. Dobrovolník, který se se rozhodl tento aparát vyzkoušet, se totiž bolestí pomočil. Vynálezem číslo jedna pro léčbu této zákeřné choroby ale pro nás Čechy stále zůstává česká žiletka značky Vítěz.

Poslední naší starostí bylo vystát frontu v pasovém oddělení našeho hotelu. Šlo to velmi pomalu a scény které se před našima očima odehrály, patří dnes už spíše do Orwellových knih nebo do oblasti sci-fi. Přede mnou stál na pohled slušný holandský úředník, kterému po čtrnáctidenním pobytu skončila v Moskvě práce a byl svou firmou převelen na jiný post. Vysvětloval ruské úřednici, že mu za dvě hodiny letí letadlo, v němž má zarezervovanou letenku a proto si jde vyzvednout svůj pas. Úřednice mu s ledovou tváří oznámila, že to není možné, protože nemá ještě opsané údaje z jeho dokladu a doporučila mu vyzvednout si ho až druhý den ráno. Holanďan jí skvělou angličtinou vysvětlovat, že dva týdny je dosti dlouhá doba na to, aby si sovětská tajná služba opsala z jeho pasu jméno, datum narození a adresu trvalého bydliště. Navíc mu končí hotelová rezervace a on neví, kde by přečkal další noc nemaje ani haléře ani přátel. Navíc by mu propadla letenka a další možnost odletu z této pasti je tím pádem v nedohlednu. Tyhle problémy ale sovětskou kádrovačku vůbec nevzrušovaly a jediné, co byla ochotna Holanďanovi nabídnout, bylo zkrácení termínu na tři hodiny, ale to by jeho problém stejně nevyřešilo. Navíc se za postiženým hrozivě rýsovala fronta několika desítek mých českých kolegů, kteří sem přišli se stejným problémem a měli odletět pravděpodobně úplně stejným letadlem a každý z nich hrozivě mával náhradní bumážkou.

Všem se nám ulevilo až na palubě letadla, když už bylo téměř jisté, že se vrátíme domů – do naší zmutované socialistické reality.


Na Kubu! Na festival!

Na přelomu července a srpna roku 1978 se na Kubě uskutečnil jeden ze světových festivalů mládeže a studentstva. Měl jsem to „štěstí“,  že jsem byl členem kapely, která byla zařazena do československé kulturní delegace s možností přispět tak k utužení míru a přátelství mezi národy. Těšil jsem se moc – jako všichni, kteří byli na festival nominováni – v době, kdy se dalo stěží vyjet do Bulharska k moři. Málem jsem si ale svou účast zkomplikoval vlastní nešikovností a hloupostí. Pár týdnů před odjezdem jsem na své chatě sekal dříví a jeden kousek mi vlétl do oka s takovou prudkostí, že ubohé oko ani nestačilo zareagovat a zavřít víčko. Bolest to byla ukrutná a já se válel kolem špalku a myslel jsem, že zešílím. V celém okolí se nenalézal nikdo, kdo by mi mohl pomoci. Měl jsem sebou pouze svého psa Bertíka, který z té podívané byl úplně zhroucený a běhal kolem mě, ve snaze mi nějak pomoci nebo mě utěšit. Když nejhorší bolest polevila, rozjel jsem se do města k lékaři. Ten když viděl mé oko rozsekané na cimpr-campr, začal mě nejdříve vyslýchat a chtěl volat dokonce Veřejnou bezpečnost. Domníval se totiž, že jsem se někde popral a chtěl neodbytně znát podrobnosti a viníky. Po nekonečných otázkách se konečně ustrnul nad mým utrpením a jal se mě léčit. Jezdil jsem téměř denně na převazy a po pár týdnech to vypadalo, že bych eventuálně mohl přes dvoje sluneční brýle shlédnout krásy Ostrova svobody. V té době  se u nás ještě „ultra dark“ sluneční brýle nedaly sehnat a tak mi doktor po přemlouvání dal písemné svolení k odjezdu.

Bolest nebyla zdaleka jedinou patálií, která mě po čas mé rekonvalescence pronásledovala. S jedním zakrytým okem nefungovalo samozřejmě stereoskopické vidění a tak mě díky špatnému odhadu vzdáleností několikrát málem přejela tramvaj nebo auto. To zvláště když jsem vyšel z tmavé chodby domu na sluncem zalitou ulici. Taky jsem si jednou strčil nohu do pater-nosteru a tak jsem se alespoň přesvědčil o tom, že jeho zabezpečovací zařízení funguje bezvadně. 
Zastavil se hned a mně ještě několik hodin bušilo srdce.
      


Cesta na "Ostrov svobody"

Před festivalem se ještě u nás doma uskutečnilo několik akcí, které měly celý realizační tým, umělce a sportovce trochu stmelit a seznámit nás se zvyky a mentalitou obyvatel jižní Ameriky. Kromě historie kubánské revoluce nám byly zdůrazňovány například specifika mezilidských vztahů a s tím spojená rizika zde velmi rozšířených pohlavních chorob. Pravda je, že kterákoli - třeba i banální choroba dovezená sem z Československa - tady propukla s nečekanou intenzitou. A naopak, některé nemoci dovezené k nám z tropů, byly u nás prakticky neléčitelné, nebo se daly pouze držet v určitých mezích a měly časté recidivy. Jako důvěrnou informaci na závěr nám soudruzi sdělili, že muž který nosí šortky a polobotky bez ponožek, je v jižní Americe automaticky považován za homosexuála. Tady nám taky jeden člen MV SSM důvěrně sdělil, abychom se měli na pozoru, protože z celé delegace, která čítá přes pět set členů, jsou asi dvě třetiny „originál“ estébáci. S takovou vyhlídkou jsme dorazili na studentskou kolej v Opletalově ulici, kde jsme měli být soustředěni noc před odletem. I přesto se některým podařilo odlet zmeškat a přiletěli do Havany až druhý den po nás. My jsme si chtěli před odletem ještě užít a rozloučit se s kamarády a jak bylo naším zvykem na takových akcích, vzali jsme roha a šli do našeho klubu - nedaleké hospody „U Kurellů“ v Kubelíkově ulici na Žižkově. Tady jsme byli doma a sem se s námi přišla rozloučit polovina Žižkova. Bylo to hodně bouřlivé, jak to už tak na Žižkově chodí a odjezd na letiště jsme stihli tak tak…

Dvanáct hodin v letadle není žádný med a hodinové mezipřistání na vojenské základně Gander na ostrově New Founland poblíž Kanady, nám nejen prospělo, ale i projasnilo některé věci. Při přistávání jsme měli možnost vidět úžasnou kanadskou přírodu se stovkami jezer a jezírek a s malebnými lesy plnými zdravých stromů. Takový pohled jsme znali jen z obrázků zálesácké literatury našich otců. Dodnes lituji, že tenkrát pro nás videokamery nebyly ještě zdaleka dostupné. Mezitím nám soudruzi všem v tichosti odebrali pasy s tím, že si musejí opsat jejich čísla kvůli evidenci.

 V naší delegaci byl i folkloristický soubor z východního Slovenska a na některé jeho členy tady čekali příbuzní. Jedni s dárky – jiní s nabídkou. Bylo jasné, že takovou cestu by sem nevážili jen tak pro nic za nic. To věděli hlavně „naši“ estébáci. Tihle lidé – většinou potomci slovenských emigrantů z počátku našeho století věděli, že své příbuzné pravděpodobně už v životě neuvidí, tak se chtěli potěšit alespoň s jejich dětmi a obdarovat je, nebo jim rovnou nabídnout emigraci. Od toho zde byla tak zvaná „free office“, jejíž dveře si naši hoši diskrétně zpovzdálí hlídali. Opravdu jen zpovzdálí, protože věděli, že hlavní nápor emigrantů přijde až při zpáteční cestě. No, řekněte – kdo by se vzdal desetidenní dovolené v takovém ráji, jakým je Kuba a ještě k tomu gratis! Hlavní zásada pro mezinárodní turistiku – utíká se až po zájezdu nebo při zpáteční cestě!!!

Pravou atrakcí byla pro nás skupina profesionálních kanadských vojáků ze zdejší vojenské základny, kteří tady v odletové hale čekali na pravidelné vystřídání. Všichni vypadali jako kanadští hokejisté a když viděli nás – navlečené do tesilových festivalových stejnokrojů, pokřikovali na nás různé hanlivé poznámky. Nejmírnější výraz byl „vy pakáži komunistická“. Naši svazáčtí funkcionáři při tom vypadali velmi nejistě a vyplašeně. Z mého pohledu to byla velmi komická příhoda. Prvopočátkem  nebyl zájem kanadských „Rambů“ o nás, ba právě naopak. Polehávali otráveně v tranzitní hale po lavicích nebo hráli karty. Jenomže někteří moji naivní spolucestující se s nimi pokoušeli přátelsky sblížit. Odpovědí jim však bylo pohrdání a urážky. Každému podle zásluhy.

 My jsme se vrhli na stánek s časopisy a snažili jsme se za tu hodinu vstřebat co nejvíce informací. Tenkrát byla ve světě žhavá novinka – nejlepší tanečník světa a jeho první film – John Travolta a Horečka sobotní noci. No a potom muzika! K nám se dostalo přes poštovní cenzuru nanejvýš Bravo a tady byla celá paleta hudebních magazínů. Nás zajímalo hlavně, jak si vede Jan Hammer, Frank Zappa a jazz-rocková scéna vůbec. Taková maličkost by tehdy stačila aby se člověk během vteřiny rozhodl a jedním skokem do dveří imigrační kanceláře změnil od základů svůj život.

Po nástupu do letadla nám opět v tichosti vrátili naše pasy a pak přišel oběd, který vypadal přesně jako z reklam magazínů, ve kterých jsme před chvílí listovali na letišti. Z našich  zdrojů evidentně nebyl. Zlatavé kuřátko, k němu brambůrky – jeden jako druhý – stejně tak mrkvičky a k tomu různé dressingy a omáčky v kelímcích a vaničkách. V takovou chvíli  se zapomíná i na pionýrský slib. Kdybychom takovou dobrotu dostali před přistáním v Ganderu – nevím, nevím. Víc jak polovina by se nás už na palubě jistě nesešla. Letělo se podél amerického pobřeží – zřejmě kvůli obavám z Bermudského trolúhelníku -  a tak jsme měli možnost pozorovat barevné korálové útesy pod mořskou hladinou.

Gander
Kuba Pelota
Kuba
Kuba tanec

1. Jarda Vondrák, slovenská klegyně, já a Číča Čičmanec na mezipřistání v Ganderu. 2. Takhle  jsme s Pepou Kůstkou mrskali celé dny jakýsi squash po kubánsku. 3. A takhle jsme nezištně odevzávali každý den svůj proviant kubánským krasavicím. 
4. Neprozřetelně jsem si sedl do první řady a hned jsem byl vytažen do víru tance.


Dotyk Havany

Přistáli jsme asi v sedm hodin ráno a když se otevřely dveře letadla, uhodil nás do tváře žhavý tropický vzduch. Na ploše už nás čekala uvítací delegace v čele s Husákovým synem. Jako první stanul na schůdcích letadla náš zpěvák se svým bratrem. Oba ve slunečních brýlích, šortkách a polobotkách naboso.

Ubytovali nás v jedné internátní škole na okraji Havany. Takto byly separované všechny delegace ze socialistických států, aby se nemohly navzájem setkávat nebo dokonce plánovat světový mír s některou ze západních delegací. Rusové bydleli z těchto důvodů dokonce na vlastních lodích – takový strach měli z mezinárodní družby. Už po cestě nás zásobovali řidiči svými dobrodružnými historkami a zkušenostmi z „ostrova svobody“. Po cestě jsme míjeli stovky amerických aut z padesátých let, které bůhvíjak jejich majitelé udržovali v pojízdném stavu. Záhy jsme poznali, že nám naši šoféři nelhali ani v nejmenším. Po cestě se strhl prudký déšť, který trval asi minutu. Takhle tady pršelo pravidelně alespoň jednou denně. Takové malé tornádo, které trvalo vždycky jen pár minut. Všechna auta se stala okamžitě neovladatelná jako při náledí. Na vině byla všechna ta stará americká auta, ze kterých neustále učůrával olej a když potom zapršelo, olejem nasáklé vozovky se změnily v kluziště. Před námi jel na motorce nažehlený a napomádovaný policista, který měl za pasem dlouhý a nablýskaný kolt, pravděpodobně nějakou rodinnou památku. To tady bylo úplně normální, jako ostatně v celé Jižní Americe. Garderoba gemntlemana nebo jeho uniforma musí být vždy bez nejmenší poskvrnky. Později jsme viděli dokonce Fidela se zlatým, snad půlmetrovým koltem za pasem.

Naše škola stála hned vedle pomerančového háje a to bylo něco pro nás. Ihned jsme šli „zkontrolovat“ okolí, ale za pár minut jsme byli zpátky, protože nám cestu zkřížil ohromný ještěr a na to jsme nebyli připraveni. Jídlo tu bylo velice dobré. Většinou šlo o kus pečeného masa z velké ryby a k tomu byla maštěná rýže s černými boby a podobně, nebo kuře s brambory, ale vždycky to mělo specificky kubánskou příchuť. K tomu výborné pivo, podobně jako v Moskvě vyrobené z našich surovin na našem zařízení a za pomoci našeho mistra sládka. Časem jsme přišli na chuť i kandovanému strouhanému kokosu, postrouhanému slaným „balkánským“ sýrem.


Setkání s mořem a Kubánci

Odpoledne přišlo první koupání. Přestože bylo po celý zbytek dne pod mrakem a den připomínal  pošmourný listopad u nás doma, byli jsme většinou pěkně spálení. Jedna naše slovenská kolegyně dostala ze slunečního záření dokonce jakýsi alergický záchvat svědění, při kterém ztratila vědomí a srovnala jí teprve „kalciovka“. Na takové klima jsme prostě nebyli připravení. Vrátím se proto krátce k již zmíněným nemocem. Nedobře udělal ten, kdo si nenechal před odletem dát do pořádku svůj chrup. Přestože jsme na to byli důrazně upozorňováni, mnozí si mysleli, že očkování proti tropickým chorobám jim zaručuje klidný pobyt. Ale takový v našem klimatu banální zubní kaz tady dokázal některé z nás zle potrápit. Mnozí pak velice trpěli, když se nastydli na návštěvě sovětské lodě, která byla plně klimatizovaná .Tak klimatizovaná, že se zde nejčastěji podával horký čaj, ale platilo se zde dolary, kterými byli ovšem vybaveni jen sovětští komsomolci. My jsme po konfrontaci s Poláky a východními Němci zjistili, že naše diety nedosahují ani třetiny částky, kterou dostaly ostatní komunistické delegace. Prostě nás naši soudruzi řádně „ořízli“.

Moje první setkání s tropickým mořem mohlo být zároveň také poslední. Neznal jsem jeho záludnosti a několikametrové vlny mi okamžitě učarovaly. Byl jsem jen kousek od břehu, když jsem zjistil, že nebude tak lehké dostat se zpátky. Zkoušel jsem to nad vodou i pod vodou, ale každá další vlna mě odehnala kousek dále. Když jsem asi po půl hodině – ani sám nevím jak – snížil vzdálenost od břehu natolik, že jsem byl s to k němu doplavat, přišla obří vlna a valila mě po dně směrem k pevnině. Když jsem vystrčil hlavu abych se nadýchl, přišla její sestra a ta se mnou provedla něco podobného, ovšem směrem k Floridě. Po chvilce jsem se vynořil poloutopený s břichem odřeným od písku a nějakým zázrakem se mi podařilo  dostat  se z vody  ven.

Když jsem se trochu vzpamatoval a uklidnil, šel jsem si stoupnout do fronty na zmrzlinu abych ten šok nějak zapudil. Všiml jsem si, jak se lidé přede mnou sotva znatelně vlní v bocích nebo se jemně pohupují. Až za nějakých pět minut jsem odněkud z dáli sotva znatelně zaregistroval jakousi hudbu. To bylo moje první, ale zásadní setkání s muzikálností Kubánců a s jejich radostí z pohybu a ze života vůbec. Když jsme se vraceli zpátky od moře, vzpomněli jsme si, že s sebou máme pytle se svačinou, kterou jsme tady fasovali každý den po obědě. Většinou to bylo mango, banány, ananas, paštiková konzerva Májka a nějaký chleba. Někdy kápla i čínská vepřová konzerva nebo lunchmeat. V takovém vedru jsme ale hlad neměli a tak jsme své sáčky nabídli skupince mladých černošek, která seděla vedle nás na pláži. Ze začátku se ostýchaly, protože se bály aby je nikdo nesledoval tak jako nás, ale když viděly, že je kolem čistý vzduch a že to myslíme upřímně, všechny nabízené věci od nás přijaly. Bylo na nich vidět, že je taková pro nás celkem bezvýznamná věc úplně dojala. Říkali jsme si, že se snad nebudou cítit ponížené, že jim nabízíme obyčejné jídlo a když jsme viděli jejich reakci, řekli jsme si, že takových „dobrých skutků“ budeme muset udělat během našeho pobytu více.


Hudební zážitky z Havany

Další hudební zážitek přišel tam, kde by ho asi nikdo nečekal. Seděli jsme po večeři v naší  jídelně, která se nacházela přímo pro širým nebem na dvoře internátní školy, kde jsme bydleli. Zatímco my jsme se věnovali jako obvykle mariáši, naši kolegové z ostatních kapel většinou podnikali obchodní mise do blízkého okolí nebo se svými kolegyněmi průzkumné výpravy do sousedního pomerančového háje. Omamná vůně pomerančů a exotická obloha lákaly na chvíli spočinout v trávě a většina dvojic tomuto lákadlu také neodolala. To by žádný zkušený Kubánec nikdy neudělal, protože i když tady žádné skutečné nebezpečí od přírody nehrozilo, člověk mohl takový noční výlet odnést pořádným šokem. Na Kubě žije mimo jiné tvory také obří ropucha zvící poctivého českého pecnu chleba. Není člověku nebezpečná, ale její hlas připomíná klakson sovětské dieselelektrické lokomotivy „Sergěj“, s tím, že je možná ještě silnější. Ten, kdo uprostřed milostných hrátek uslyšel metr od hlavy její hlas, měl od sexu pokoj na několik dalších měsíců. A moc bych za to nedal, že i potom doma v Čechách se při erotických hrátkách neustále rozhlížel na všechny strany, nehrozí-li mu podobný zážitek, na který se prý jen tak nedá zapomenout.

 A ted k té muzice. My jsme tedy zatím v tichu a klidu šustili kartami. Seděl jsem zády ke kuchyni a chvílemi ke mně doléhala rytmizovaná španělština, která postupně nabývala na rychlosti a intenzitě. Nebyl jsem sám, koho to v tu chvíli zaujalo. I moji kolegové se po sobě začali dívat a naše myšlenky se telepaticky propojily. Napadla nás rázem stejná věc. V té době totiž patřil k našim nejoblíbenějším muzikantům i Carlos Santana a jeho jazz-rockové desky Caravanserai, Borboletta a Welcome. To, co se ozývalo zpoza závěsu z kuchyně, byl vokální projev jak vystřižený z těchto hudebních klenotů. Pak se ale závěs rozhrnul a my viděli, jak se u dřezu s nádobím hádají dvě kuchyňské pomocnice a švihají po sobě mokrými utěrkami. Hádka gradovala a schylovalo se k pranici, kterou pak rázně ukončila třetí z nich. Zůstali jsme jako v tranzu – ten rytmus, ta gradace a jejich hlasový výraz – kdyby se k nim v tu chvíli přidal virtuózní perkusionista José Chepito Arreas, dalo by se to rovnou vydat na desce. Muzikální hádka. Ale všeho s mírou! Hned druhý den ráno jsme totiž poznali, zač je toho na Kubě loket. V pět hodin se rozeřvaly reproduktory, které tady byly na stropě v každé místnosti a utichly teprve úderem třiadvacáté hodiny. Ani na toaletách nenašel člověk klidné  útočiště. Prostě jedna samba za druhou ve všech podobách od časného rána do noci bez jediného přerušení a v maximální intenzitě. Kdyby tohle mělo být každý den, skončil by desetidenní kubánský pobyt nás – otrlých rockových muzikantů – v havanských Bohnicích. U nás v pokoji se našel naštěstí jakýsi statečný člověk, který druhý den ráno při budíčku reproduktor nekompromisně utrhl.


Zahájení festivalu "mládeže a studentstva" 

Čekalo nás oficiální zahájení festivalu a ostražitost svazáckých „oček“ zesílila. Naši slovenští kolegové, kteří už měli Havanu plně pod kontrolou, nám doporučovali, abychom si město prohlédli bez průvodců s jejich tendenčními komentáři a udělali si názor na „ostrov svobody“ sami, takže jsme se rozhodli, že se na stadion vydáme pěšky a spojíme zahájení festivalu  s procházkou. Schovali jsme se v koupelně a když se celá škola vyprázdnila, vyrazili jsme i my. Zákon schválnosti funguje i ve střední Americe a tak jsme okamžitě padli do rukou kubánskému policistovi na motorce, který usoudil, že nám naši ujeli a zařídil pro nás osobní automobil. Když jsme projížděli starou Havanou, bylo nám hned jasné, že to bude to pravé, co chceme vidět. Poděkovali jsme šoférovi a vystoupili z auta. Ten příliš nadšený nebyl, ale co mohl dělat. Bylo to totiž zrovna v uličkách, kde lidé bydleli i v bývalých obchodech a kde jsme zahlédli rozestlané železné postele dokonce v průjezdech domů. Sem původně neměl zabloudit žádný, dokonce ani spřátelený cizinec. V každé domácnosti tady ovšem visel  staniolový oltáříček s obrázkem panny Marie, Che Guevary nebo Fidela Castra. Domy byly v takovém stavu, v jakém je zanechali v padesátých letech Ameriičané. Na opravy nebyly peníze, takže když se jeden dům „vybydlel“, lidé se odstěhovali do dalšího. Takhle to tu fungovalo třeba i s mateřskými školkami. Topení zde nebylo potřeba a teplá voda se sluncem ohřála za pár hodin v nádrži, která byla na střeše každého domu. Prostě ráj na zemi. Jen ho umět využít a to Castrovi lidé neuměli. Na ostrově byl hlad, přestože okolní moře bylo tehdy ještě plné ryb a zemědělská sklizeň mohla při zdejším klimatu proběhnout i několikrát do roka. O tabáku a skvělém kubánském rumu ani nehovořím. Ani turistický ruch nedovedli komunisté využít a v poloprázdných hotelích smutně visely staré oprané americké ručníky. Přídělový systém svědčil o tom, že vláda nedovede lidem zajistit ani základní životní potřeby. Ženy tady na příklad fasovaly jedno spodní prádlo ročně a podobné to bylo i s ostatními potřebami. Když tady měl někdo dva kartáčky na zuby, bylo jasné, že ten druhý získal nepoctivě nebo že ho prostě ukradl. Komunismus na druhou! Takový systém přirozeně nejvíce nahrává nepoctivcům, kterým se za každého režimu daří nejlépe. V tomto ohledu jsme se i my stali proti své vůli součástí soukolí černého trhu. Vinou toho nebyla naše náročnost nebo dokonce chamtivost, ale prostě nedostatečná vybavenost finančními prostředky. Už po dvou nebo po třech dnech jsme byli na dně. Naši slovenští přátelé se už v prvních dnech dokázali zbavit své festivalové výstroje a za stržené peníze si užívali. Ideologickou náplň svého pobytu hodili prostě za hlavu a chovali se, jako by byli na své soukromé dovolené. Kromě účasti na povinném galakoncertu, oficiálním zahájení nebo závěrečném karnevalu, dávali komunistům najevo, že „jich jebů“. Když viděli, jak jsme na tom my a když poznali, že nám k podobným transakcím chybí talent i odvaha, velkoryse nás obdarovávali nejen radami a podněty, ale i financemi. Když jsme se snažili rozpačitě odmítat, vždycky jen mávli rukou a s úsměvem říkali – nám ještě zbývá dost! 

Konečně jsme dorazili na stadion a nalezli svou ztracenou delegaci. Seděli jsme, jak se dalo čekat přesně mezi Poláky a východními Němci. Ovšem přímo před námi – jaká čest - zasedl sám Fidel se zlatým koltem za pasem.


Ať žije mír!

Všechno dění tady na stadionu bylo výtečně secvičeno a zorganizováno, což bylo zásluhou východoněmeckých poradců, kteří na tom pracovali několik let. Když jsme se rozhlédli po stadionu, bylo nám celkem jasné, že mládeže a studentstva je tady jako šafránu. Zato se to tu hemžilo profesionálními bojovníky za mír a rozeštvávači světového formátu typu Deana Reeda, Roméše Čandry a Jásira Arafata. Z těchto lidí tady chyběli snad jen Julek Fučík, Che Guevarra a pilot Čkalov. Před půlnocí se mírně ochladilo a v nastalém chaosu se nám podařilo zmizet našim hlídačům. Vydali jsme se pěšky instinktivně ve směru, kterým jsme tušili náš domov. Byli jsme vybaveni stručnou učebnicí španělštiny, ale ta se nedala stejně použít, protože většinou obsahovala jen mezinárodní komunistické výrazivo upravené pro hovor ve španělštině. Abych uvedl příklad, ve slovníku byla hesla tohoto typu: la guantanamera = obyvatelka oblasti Guantanámo, nebo funcionario = funkcionář. V konverzační části jste mohli najít některé životně důležité fráze jako: „Ya has ojído hablar a Fidel Castro?“, což znamená: „Už jsi slyšel mluvit Fidela Castra?“ anebo fráze informačního charakteru jako: „Nuestros compaňeros han ido a la Playa Girón“, což znamená: „Naši soudruzi jeli na pláž Giron“. Musím podotknout, že po celou dobu našeho pobytu jsme naštěstí vystačili s jediným výrazem „una cerveza“ . 

Na kubánské tlumočníky se taky nedalo spoléhat. Byli to sice lidé, kteří údajně studovali u nás, ale v češtině se s nimi člověk nedomluvil ani na základních věcech. Spoléhali jsme tedy více na angličtinu, ale tou se zase Kubánci většinou báli mluvit. O to více však tajně poslouchali floridské rozhlasové stanice, přestože je měli na svých přijímačích zapečetěné. To nám silně připomínalo poměry v protektorátu Čechy a Morava.

Cestou domů jsme ochutnali některé zdejší speciality. Především nás zajímalo točené kubánské pivo. Na ulicích tady stály nerezové válce, které vypadaly jako obří bojlery a z nich se čepovala do litrových kelímků skvělá chlazená festivalová „osmička“. Silnější pivo by se tu asi nedalo pít v takovém množství, na jaké jsme byli zvyklí třeba my. Měli tady zřejmě dobrou vodu, protože to byla jediná místní surovina v tomto dobrém nápoji. Jinak se kubánské pivo – možná právě proto – dalo směle srovnat s našimi. Po několika ochutnávkách jsme spočinuli v jakémsi baru, kde se na delegátské průkazky daly koupit i vyhlášené kubánské drinky jako „Cuba libre“, „mohito“ nebo „daikirí“. Základem všech těchto nápojů byl skvělý kubánský třtinový rum Havana Club a další druhy. Mohito mi vyloženě učarovalo a to ze dvou důvodů. Za prvé svou vůní, kterou nápoji dávala nasekaná máta peprná. Ta měla ve zdejším tropickém podnebí zřejmě větší „grády“ než ta naše, protože po každé rundě voněl celý lokál ještě dlouho touto božskou kombinací. Druhým důvodem bylo příjemné zjištění, že po jednom mohitu se člověk, který je mírně unavený pivem, horkem, chůzí a nevím čím ještě, celkově „srovná“ a relativně vystřízliví. Po náročném dni a pár pivech jsem ještě před chvílí pomýšlel na spánek, ale teď jsem úplně změnil názor. Pocení ustalo, únava zmizela a mozek se docela vyčistil a začal pracovat jako stroj. Tím jsem si sám odpověděl na vlastní letitou otázku, proč se ve všech filmech a literatuře z prostředí tropických krajin pije téměř výhradně tvrdý alkohol a ne pivo nebo víno.


Svazáci a fízlové

Druhý den nás jako obvykle po snídani odvezli do „Českého domu“, který stál na pobřeží a kde jsme trávili náš volný čas, pokud nebyl jiný program. Byl tady bazén i možnost koupání  na volném moři, což svazáčtí funkcionáři viděli velice neradi. Moře bylo plné mořských ježků a medúz, opatření proti žralokům veškerá žádná a vzhledem ke všeobecné konzumaci alkoholu ve velkém, hrozilo tady totiž každou vteřinu nějaké zranění při sportech nebo dokonce utopení, a tak nás raději měli koncentrované v bazénu, který  hlídal kromě vnitráků i opravdový lékař. Daly se tady hrát pro nás tehdy neznámé hry jako squash nebo pelota. Ale kdykoli jsme vlezli do moře, okamžitě nás vyháněli mladí Husákové. My jsme obvykle poslechli, ale naši slovenští kolegové je s přehledem „vypouštěli". 

Když jsem se zmínil o vzájemné izolaci jednotlivých delegací, tak „Český dům“ sloužil také jako konspirační bod pro výměnné návštěvy. Aby nemohli být komunisté nařčeni, že své delegáty izolují od ostatních, pozvali sem občas tajně nějakou zahraniční skupinu, když před tím odvezli všechny naše delegáty pod záminkou výletů a exkurzí a nechali tu vždy jen skupinku prověřených, která se potom hostů ujala. Ty výlety byly obyčejně do renomovaných kubánských továren nebo farem a navštěvovali je především naši sportovci. Nás z těchto akcí systematicky vynechávali. Takže nám ušla slavná manufaktura na kubánské doutníky, atraktivní exkurze do likérky nebo návštěva krokodýlí farmy. Sportovce soudruzi preferovali asi proto, že ti byli z mezinárodních sportovních soutěží již náležitě instruovaní a zvyklí na určitou normu chování reprezentanta socialistického státu. Když už mě a několik mých kolegů tyhle organizované výlety pro umělce přestaly bavit, zvolili jsme opět metodu zapomenutých pasažérů a když všichni odjeli, vyšli jsme z úkrytů a užívali jsme si sportu u bazénu. Jednoho rána se objevilo několik mikrobusů a z nich tanečním krokem vystoupila  brazilská kulturní delegace, která sem přijela předvést svůj program pro pár vyvolených. Vystoupení se konalo v uzavřeném salonku a u bazénu nebyl nikdo kromě nás a nějakých spících lidí na vzdáleném konci. Po programu následovala nezbytná diskuse o sociálních jistotách v socialistickém táboře a když delegace odjela, jeden z jejich mikrobusů tady zůstal. Viděli jsme, že pilný český funkcionář pomáhal brazilskému řidiči nakládat kartony plechovek s našim pivem. To se nás strašně dotklo. Bylo tady totiž docela běžné, že si svazáčtí funkcionáři přímo před námi zcela bezostyšně dopřávali jídla a pití, co hrdlo ráčí a dokonce lákali do svých kanceláří hezká děvčata na šunku a uherák. My jsme toho občas využívali v tom smyslu, že jsme „pásli“ některé české sportovkyně – hlavně mladé gymnastky, které samy pivo nepily a k tomu ještě měly úžasný smysl pro humor, takže se vždycky od nějakého soudruha nechaly pozvat a potom mu pod záminkou strašné žízně vyplenily svazáckou ledničku a pod nějakou záminkou ho opustily. Arogance mocipánů šla dokonce tak daleko, že uprostřed noci poslali partu opilých estébáků vzbudit našeho zpěváka a ten jim musel do rána zpívat u jejich táboráku písně na přání. Jaké to byly písně,  to si každý dovede představit.

Teď jsme ale byli velmi rozzlobení mladí muži a protože protesty by nám těžko pomohly, rozhodli jsme se vzít spravedlnost do svých rukou. V tu chvíli jsme byli schopni jakékoli „jánošíkovštiny“, ale zdravý rozum zvítězil, tak jsme se rozhodli, že soudruhům uštědříme alespoň morální políček. Když oba muži odešli pro další várku, vzali jsme jeden karton piva z otevřeného auta a odnesli jsme ho do společných šaten u bazénu, kde jsme ho uzamkli do jedné ze skříněk a klíč od ní potom z konspirativních důvodů opět do úplně jiné skříňky.  Když už jsme se cítili jako morální vítězi, dostavil se – bylo to asi tak za hodinu – jeden svazák-estébák a vyzval nás, abychom karton vrátili. Když jsme se s ním odmítli bavit, řekl nám přesně číslo skříňky, ve které se kořist nalézala a žádal si od nás klíček. To jsme striktně odmítli a řekli jsme mu tedy svůj názor na něj a na celou věc. Nabídli jsme mu ústupek v tom smyslu, že se o celý karton piva rozdělíme jen s ostatními muzikanty, což bychom byli stejně nakonec udělali. On na nás viděl, že to je naše poslední slovo a protože neměl čisté svědomí,  nakonec to zahrál do autu. Byl to koneckonců jenom estébák, který reagoval na udání nějakého službu konajícího kolegy žalobníka. Odporná parta!


Kubánský jazz-rock

Jediná společenská akce, které jsme se zúčastnili dobrovolně, byl celodenní výlet na slavnou pláž Varadeiro. Byli jsme v laguně, kde voda sahala  sotva po kolena. Žádné vlny, voda teplejší než vzduch – ideální podmínky pro trénování windsurfingu a dalších vodních sportů na moři. Také to mnozí zkoušeli, ale pro nás to nic nebylo. Nás bavilo více potápění s otevřenýma očima a pozorování korálových rybek, což jsme dělali celé dny už v Havaně. Naši přátelé z východního Slovenska nás příjemně překvapili, když chytili holýma rukama asi půlmetrovou rybu, která připomínala platýze nebo rejnoka. Hráli jsme si s ní asi půl hodiny a detailně jsme jí prozkoumali. Byla velice trpělivá, až přítulná a vypadala, jako by byla celá z gumy nebo z umělé hmoty – zázrak přírody! V jednu chvíli se za námi ozval hysterický řev a přímo k nám se mělčinou valila metráková kubánská tlumočnice, která nás měla na starost a zodpovídala revolučnímu výboru za naše zdraví a životy. Z jejího záchvatu jsme si vydedukovali, že si tady celou dobu hrajeme se smrtelně jedovatou trnuchou. S jejím jedovatým trnem na ohonu jsem si právě já vyhrál nejvíce a ještě mi ho servilně celou dobu nastavovala. S náběhem na infarkt se tlustá Kubánka valila zpátky na břeh a vlny které způsobovala, byly pravděpodobně jediné, která tato malebná pláž kdy viděla. Kdepak Varadéro!

Večer nás čekal v našem kulturním středisku program, který jsme zahajovali my a končila ho kubánská kapela s temperamentní zpěvačkou v čele. Když jsme dohráli, nabídli jsme našim kubánským kolegům, že mohou své vystoupení odehrát na naše aparatury a aby nemuseli stavět bicí soupravu, že mohou použít tu naši. Disponovali jsme už v té době špičkovými západními modely nástrojů i aparatur a po zkušenostech ze SSSR jsme předpokládali, že si Kubánci rádi vyzkouší zařízení, které používají také jejich světové vzory. To jsme ještě netušili, jak hluboce se v tomto ohledu mýlíme. Oni s díky naši nabídku odmítli s tím, že jsou zvyklí na své zařízení a nástroje, se kterými jsou na výsost spokojeni. Požádali nás pouze, jestli by si nemohli vyzkoušet náš syntetyzátor Mini-Moog, který před tím na vlastní oči ještě neviděli. Když začali stavět české bicí Amati a poté vytáhli dechové nástroje stejné značky a k tomu přidali kytary značky Jolana, dívali se všichni z naší strany dost nedůvěřivě. Jenom jejich klávesový hráč nás poprosil o sluchátka s tím, že si nástroj nejdříve vyzkouší do uší a teprve potom se možná osmělí a přidá se s jeho zvukem ke kapele. Teprve když začali hrát, poznali jsme konečně, kdo komu by vlastně v této hudbě mohl být vzorem. Jejich hudba byl ten nejčistší, na latinské hudbě postavený jazz-rock, o jaký se snažily americké hvězdy jako Chick Corea, Stanley Clark, Jan Hammer, Billy Cobham, Carlos Santana Al Di Meola a další. Muzikantův sen! Když po několika minutách jejich klávesista vytrhl z nástroje sluchátka a přidal se se svým sólem ke skupině, byl náš obraz o vlivu této hudby  na světovou hudební scénu úplný. To, že jejich hráč zacházel s našim syntetyzátorem, jako by na něj několik let tvrdě cvičil, zaznamenala i většina nemuzikálních diváků. Virtuozita a temperament hudebníků nešly prostě přehlédnout a ignorovat. Už jenom kvůli této epizodě stála návštěva 
Kuby za to!


Návrat z Havany

Blížil se závěr festivalu a každý se snažil sehnat nějaký suvenýr pro sebe a dárek pro své blízké.  Od kubánských soudruhů jsme každý dostali na památku pytlíček s pískem ze slavné pláže Giron, kde se vylodila Castrova skvadra a kde údajně začala kubánská revoluce.

Náš zvukař, ten měl štěstí. Po celý čas festivalu měla naše technika přidělený nákladní vůz s kubánským řidičem. Přestože se španělsky nedomluvili, rozuměli si a vycházeli spolu báječně. Řidič měl několik dětí a žili si dost bídně jako většina Kubánců. Tím, že mu náš zvukař daroval celý svůj festivalový šatník včetně obuvi, mu určitě hodně pomohl a on stále marně hledal způsob, jak se mu za tyto dary revanšovat. Pořád se zvukaře vyptával, čím by mu udělal radost a co by si rád z Kuby odvezl jako památku. Ten mu řekl, že pro nás Čechy je takovou atrakcí třeba mačeta. Tento rozhovor se shodou okolností odehrával právě ve chvíli, kdy náklaďák projížděl krajinou s třtinovými plantážemi. Náš šofér najednou zastavil, poodešel do pole mezi dělníky, prohodil s jedním z nich několik slov, pak překvapenému muži vzal prostě z ruky jeho mačetu a odešel s ní uspokojen do auta za naším zvukařem a zmizeli v prachu.

Protože nemám obchodní talent, daroval jsem svou výstroj uklízeči, který se ve škole staral o náš pokoj. Ten kluk měl slzy v očích a to pro mě v tu chvíli znamenalo víc, než peníze, které bych zde za tyto věci utržil. Suvenýry tady byly stejně velmi drahé a tak jsem se musel spoléhat na náhodu. U večeře s námi seděla jedna sportovkyně, která byla už jednou na exkurzi v místní likérce a nadšeně vyprávěla, jak je vedení podniku štědře obdarovalo všemožným alkoholem a malých sběratelských lahviček se vzorky si mohli dokonce nabrat, co hrdlo ráčí. Řekla nám, že má možnost uskutečnit návštěvu ještě jednou v rámci návštěvy nějaké spřátelené delegace a že se tedy pro nás obětuje a přinese nám pár suvenýrů pro naše české přátele doma. Nebudu přehánět,  když řeknu, že druhý den se k večeru objevila u nás ve škole s půlmetrákovým kufrem plných vzorečkových lahviček s likéry. Byly tam kávové, banánové, kakaové, vaječné a já nevím jaké ještě. Podělili jsme se všichni a ještě zbylo na večerní oslavu. Teď už nás čekal jenom závěrečný karneval.

Ten byl vpravdě jihoamerický, ovšem za naše peníze. Každá delegace měla vlastní alegorický vůz a na něm projela za provolávání doporučených hesel napříč celou Havanou. Potkali jsme se tady  - jak jinak – jenom s bratry Poláky a východními Němci, a tak jsme si aspoň  vzájemně sdělili své pocity a poznatky z této bizarní dovolené. Asi abychom vypadali veseleji, podarovali nás naši soudruzi každého dvěma plechovkami piva ve federální verzi. Jedna plechovka obsahovala budějovický Budvar a druhá hurbanovského Zlatého bažanta.     

Cesta zpátky pro mnohé z nás představovala velkou úlevu. Většina z nás „civilů a nestraníků“ letěla na Kubu nezatížena informacemi a zkušenostmi ze světa klubu bojovníků za lepší příští. Těch deset dnů stačilo k tomu, aby se nám vytvořila maličká valcha na čele. Vzpomenu si vždycky na slova jednoho funkcionáře pražského MV SSM, který mi při vyklízení našeho pokoje poslední den šeptem řekl: “Ještě si počkám na slíbený byt a jdu od toho. Na takovém svinstvu se už nehodlám podílet."

Jeho slova mě nejprve velmi pobavila , ale pak jsem o nich začal více přemýšlet. Měl jsem na to celou zpáteční cestu. Při mezipřistání v Ganderu jsem si s našimi „očky“ zahrál hru na detektivy. Tentokrát nás už zcela nepokrytě hlídali a špehovali i na toaletách. V letištní hale byla zrovna výstava o historii kanadského letectví. Stály tady skleněné turnikety s fotografiemi a když jsem si je prohlížel, z druhé strany na mě vždycky koukala estébácká tlama.  Řekl jsem si, že z legrace vyzkouším,  jestli by mě směr výstavy nepřivedl bezpečně až ke dveřím imigrační kanceláře, jenomže  obrana soupeře byla dobře postavená, tak jsem si alespoň prohlédl velice zajímavou expozici. Pak už nás ruský orel bezpečně donesl až do rodné Prahy. Zbylo jen pár vzpomínek a diapozitivů, které z celého festivalu milosrdně zachycují jenom vyjímečné krásy kubánské přírody. Venceremos!


Austrálie - trochu jiný svět

Když jsem se dozvěděl, že bych měl na měsíc odletět do Austrálie, hlodal mi v hlavě červ. Pozvání na pobyt u protinožců s celou rodinou přišlo ve chvíli kdy jsem byl pracovně i společensky dost vytížen a na všech polích mé činnosti se mi náhodou jako na potvoru velice dařilo. Zdravý rozum mi ale říkal,  že taková nabídka přichází obvykle jenom jednou, a tak moje rozhodování bylo celkem rychlé. Všichni mí známí, kteří měli s Austrálií kdy co do činění mě uklidňovali a říkali, že pokud letíme v prosinci, stačí rezervovat letenky až v říjnu. Když jsem se začal  v březnu zajímat o rezervace, bylo už na turistické letenky téměř pozdě a k mání byly pouze drahá místa v obchodní třídě. Nikdo mě totiž neinformoval o tom, že kromě Vánočních svátků tady začínají i hlavní letní a školní prázdniny a tudíž se sem valí lid z celého světa. Nějakým nevysvětlitelným kouzlem jsem nakonec získal současně poslední tři letenky pro svou rodinu u British Airways a volno v zaměstnání.

Nejdřív musím vysvětlit, jak jsme k takové cti přišli. Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy  emigroval můj spolužák a kamarád Petr se svou snoubenkou Alenou do Vídně a protože příliš nevěřili politické situaci a bezpečnosti v Evropě, přijali od Rakušanů první nabídku s možností začít nový život v Austrálii. Neváhali ani minutu, nasedli s několika desítkami dalších Čechů do letadla a zamířili do neznáma. Na palubě letadla byli většinou slušní, vzdělaní a ambiciózní mladí lidé, kteří nehledali dobrodružství, ale svobodu, poctivou práci a slušný život v klidu. Většinou ho tam našli a někteří z nich se spolu stýkají dodnes. Začátek nového života nebyl pro mé kamarády rozhodně procházkou růžovým sadem. Hned po příletu je jako svobodné od sebe oddělili a museli bydlet zvlášť v mužském a ženském táboře, které byly od sebe dost vzdálené. Po počátečních peripetiích a vyřízení všech formalit jim velice pomohl český farář-emigrant, který jim vystrojil svatbu, pomohl najít práci a bydlení a umožnil jim zásadním způsobem začít nový společný život. Po několika zaměstnáních, kdy šlo leckdy o zdraví, ba i o život, se mí přátelé usadili v Melbourne a začali budovat svou rodinu. Dnes mají dvě šťastně provdané dcery, vlastní dům v Sydney a dobře prosperující  firmičku. Jako všichni emigranti na leckteré útrapy dnes vzpomínají s úsměvem a snaží se velkoryse dopřát něco ze svých výdobytků i  příbuzným a přátelům v Čechách.

    
Alena a Petr

Alena a Petr Štádlerovi - naši hostitelé.  

Není cesta jako cesta

To, co jsme za ten měsíc díky jim zažili, se vymyká všem představám Středoevropana ve všech směrech. Proto začnu už na ruzyňském letišti. Z Prahy jsme museli letět malým Boeingem do Londýna a tam jsme šest hodin čekali na jeho obřího kolegu, protože pro ty u nás nejsou zařízeny dlouhé přistávací a startovací dráhy. Vždyť jistě znáte ten komický pocit, když letíte z Ruzyně někam na dovolenou a letadlo před startem roluje až někam k Rakovníku nebo ke Slanému. To vzbuzuje v pasažérech dojem, že na tu svou Mallorku nebo Ibizu snad dojedou letadlem po zemi. A co teprve Jumbo Jet! To by se muselo zbourat několik dalších vesnic, aby se daly prodloužit dráhy pro tyto obry. A přitom by jistě padlo za obět také plno chmelnic a to už je předem prohraná bitva. Tento kolos potom letí trasou směrem zpátky přes Prahu, Rumunsko a Írán dál na jihovýchod. Takže časová ztráta pro českého pasažéra je nejméně deset hodin. Na ruzyňské letiště jsme dorazili desátého prosince roku 1997 v půl třetí odpoledne. Hned  po nástupu do letadla bylo nahlášeno mimořádné zdržení způsobené tím, že se v našem letadle objevily dva kufry, které nepatřily žádnému z pasažérů. Jejich identifikace zabrala dobrou hodinu a teprve pak jsme definitivně vyrazili do neznáma. Letadlo z Prahy do Londýna bylo skoro prázdné, ale o zábavu bylo i tak postaráno. Přímo před námi seděl nějaký pán s otevřeným časopisem a my jsme měli možnost přes jeho rameno číst palcový titulek „Letecké havárie“. Dobrá oddechová četba na dálkové lety.

 V  Londýně jsme si nemohli vůbec stěžovat. Letiště bylo pokryto vánoční výzdobou a přestože se Praha začíná přibližovat evropským standardům, tohle se nedalo s našimi poměry vůbec srovnat. V Praze už najdete slušný sortiment zboží, ale všechno vám pořád připomíná perský trh, zatímco v Londýně bylo všechno prezentováno s patřičným vkusem a noblesou. A to i takové bulvární nebo hitové záležitosti,  jakými v té době bylo několik knih o princezně Dianě nebo medvídek mistra Beana ve všech velikostech. České Romy jsme tady navzdory prognózám nikde nepotkali. A tak skoro šest hodin čekání na náš letoun nám uteklo jako nic. Podařilo se nám najít i náš spoj do Bangkoku a to už byla polovina našeho úspěchu. Do poslední chvíle jsem ale stejně nemohl uvěřit tomu, že by letadlo větší než obchodní dům Kotva mohlo vzletět do výše jedenácti kilometrů a ještě dvanáct a půl hodiny odolávat větrům a bouřím.

Po nezbytném vesele pantomimickém bezpečnostním školení britské posádky se podával uzený losos a další a další lahůdky K tomu se promítaly poslední filmové hity, které ještě zdaleka nebyly v českých kinech. Letadlo bylo plně obsazené a občas jsme kolem sebe zaslechli i češtinu. Při mezipřistání v Thajsku nás čekala jenom hodinová pauza a té jsme chtěli využít k prohlídce letiště a hlavně místních suvenýrů. Překvapila nás tady velice špatná angličtina thajského letištního personálu, kterou ale kompenzovala trpělivost a ochota. Cestou z letadla do transitních prostorů nás málem porazila běžící horda závislých kuřáků, většinou Čechů, kteří s vytřeštěnýma očima hledali kolektivně letištní toalety, aby tu mohli tajně popustit uzdu své vášni. Těšili se marně. A to je čekala ještě osmihodinová abstinence do Sydney a některé dokonce ještě až do Melbourne. Rád bych je viděl těsně před cílem. A to ještě mnozí netušili, že v Austrálii se nesmí kouřit téměř nikde. Můj přítel Petr a jeho žena Alena by o tom mohli vyprávět. Petr kouřil šedesát i více cigaret denně a byl nucen s tím přestat doslova ze dne na den. Pracoval v kanceláři a tažení proti kuřákům bylo toho času v Austrálii stále ostřejší. Každou cigaretu musel kamuflovat cestou do skladu, ale po čase se jeho pracovní doba stávala už jednou velkou procházkou mezi skladem a kanceláří a práce šla stranou. Najednou si prostě uvědomil, jak je to nedůstojné a ponižující takhle se ztrapňovat výmluvami jako malý kluk a rázem s touto neřestí skoncoval.


Austrálie je opravdu daleko

V Bangkoku přistoupil na palubu také jeden „tamilský tygr“ a obsadil jedno volné sedadlo přes uličku vedle nás.  Po výtečné asijské večeři si dal láhev červeného vína, několik piv a pak se spokojeně začetl do palubního jídelního lístku. Když zjistil, že právě požil své oblíbené jídlo, ale připravené z vepřového masa, které mu islám přísně zakazuje, začal urputně zvracet a to mu vydrželo několik hodin. Stevardi a stevardky nervózně pobíhali tam a zpět a snažili se rychle a hygienicky tento problém vyřešit. Ten člověk jim neustále nadával a dožadoval se nějakého jiného jídla než obsahoval palubní jídelníček. Oni mu trpělivě vysvětlovali, že nejsou žádná výletní restaurace a jejich pokrmy jsou dodávány hotové a hygienicky prověřené a balené a on by mohl své jídlo dostat bez problémů z jakéhokoli masa, ale musel by ho mít objednané předem, mimo standardní menu. Protože přistoupil v Bangkoku přímo, bez předešlé rezervace a speciálních požadavků, bylo mu prostě servírováno stejné jídlo, jaké dostal „prostý lid“ na palubě a jenom pouhou náhodou na něj vyšel pokrm z vepřového masa. Když konečně usnul, všichni jsme si oddechli a věnovali se buď spánku nebo různým zábavám. Já jsem zjistil, že ve sluchátkách nám vyhrává kapela, která byla naprostým otiskem Beatles s tím, že hrála své vlastní a mohu říci, že i stejně kvalitní skladby. Aranžmá i zvuk kapely byly úplně stejné jako u Beatles a přitom nešlo o žádný plagiát nebo revivalistickou snahu. Kapela zpívala totiž navíc japonsky. To mě tak potěšilo, že jsem zapomněl na našeho „tygra“ a mohl jsem v klidu ochutnat několik druhů skvělých asijských piv. Podobně jako kdysi často  v NDR jsem si říkal, že to je úžasné, co už dneska lidé dokážou z té nafty vyrobit. Než jsem se uložil ke spánku, dal jsem si třetinku překvapivě dobrého australského vína Cabernet. O australských vínech jsme v  poslední době občas slýchali v souvislosti s jejich mezinárodními oceněními a jak jsme se přesvědčili později, pověst v nejmenším nepřeháněla.

Ráno nás probudilo slunce na horizontu a lahodná asijská snídaně. Náš tamilský soused už opět pokračoval tam,  kde včera večer započal, tak jsme raději začali s vyplňováním vstupních deklarací pro australské úřady, abychom přišli na jiné myšlenky. Musím říci, že to mají Australané dobře vymyšleno, jako nakonec i všechno ostatní. Mezinárodní osobní lodní doprava u nich už prakticky neexistuje a tak mají všechny návštěvníky pěkně pod kontrolou. Do prohlášení musí každý uvést adresu, na které se bude po dobu pobytu zdržovat a v případě, že by překročil povolenou dobu k pobytu, úřady si ho už nějak najdou a vyprovodí na nejbližší letadlo. Na druhou stranu je v Austrálii velkorysá imigrační politika vůči lidem, kteří jsou pro tuto zemi nějakým způsobem užiteční. Díky průběžnému demografickému výzkumu je vláda  neustále v obraze a nemůže tady nastat třeba náhlý nedostatek mužů nebo žen, jak se to stává u nás v Evropě, kde nám občas v těchto oblastech zamíchá karty nějaká ta válka.

V pět hodin ráno místního času dosedl britský kolos na australskou půdu a naše jediná starost byla, jestli na nás kamarádi náhodou nezapomněli. Stačilo by, aby trochu zaspali a už by tady byl problém, který bychom asi nedokázali vyřešit. Přesto, že angličtinu ovládáme všichni tři celkem solidně, už na palubě letadla jsme párkrát zjistili, že celá dlouhá léta jsme se učili pravděpodobně úplně jinou, neznámou řeč. To bych ale křivdil našim přátelům, kteří jsou nejzodpovědnější ze zodpovědných. U východu z letiště na nás čekal Petr a rozespalým zrakem se díval skrze nás. Teprve když jsme ho pozdravili, lekl se a úplně se probudil. To bylo radosti! Venku se kolem jeho čtyřlitrového Forda Falcona s  poznávací značkou hrdě hlásající příslušnost k „New South Wales – Prime State“, důstojně procházeli papoušci a ranní vzduch už byl tak horký,  že jsem si mimoděk vzpomněl na Petrovo vyprávění o jeho prvních zaměstnáních v Austrálii. Někdy mi tyto příběhy připomínaly slavné historky z „Ďábelských ostrovů“. Raději se s vámi o ně podělím hned, než začnu vyprávět o ráji, který jsme zde viděli my.


 Jak začínali v Austrálii naši kamarádi

První Petrovo angažmá bylo na stavbě silnice. Dovedete si jistě představit, co s vámi udělá u nás v létě teplota přes třicet stupňů a tady bývá i hodně přes pětatřicet a silnice bývají rozpálené ještě daleko více. On pracoval s partou jugoslávských emigrantů a jako pravý Čech neustále spekuloval, jak si tuto středověkou dřinu nějak zjednodušit. Za pár dnů zjistil, že se tady v boudě povaluje sbíječka, která potřebuje jenom menší opravu a údržbu a nikdo o ní nejeví zájem a která by jinak usnadnila práci několika mužům. Zeptal se parťáka, jestli si jí může zkusit zprovoznit a ten mu dal svolení. Jednalo se o triviální opravu, spíše údržbu, kterou by svedl každý český řemeslník levou rukou a sbíječka konečně začala zase sbíjet. To se ale nelíbilo vychytralým Jugoslávcům a chtěli se hned o tuto vydatnou pomůcku dělit s tím, že Petr by jí samozřejmě dostal do „socialistické péče“ a dále by se staral o její opravy a údržbu. To můj přítel okamžitě odmítl. Při jedné polední pauze si po jídle lehl do stínu a chtěl si na chvilku zdřímnout. Nějaká síla mu přikázala otevřít oči a on viděl jak se k němu blíží zpocený „Jugoš“ s blýskajícím se nožem. A protože je Petr jako bývalý plavec fyzicky dobře vybavený, dokázal se z této situace dostat se zdravou kůží a okamžitě si šel shánět novou práci. Ani ta další nebyla tou pravou rozkoší pro Středoevropana. Jednalo se o práci ve výrobně betonových panelů, kde byla teplota ještě nejméně o deset stupňů vyšší než venku a k tomu prach a pekelný hluk. Tady to i při své dobré kondici vydržel jen jediný den a poděkoval se. Bylo to zkrátka jako všude ve světě – na gastarbeitery zbývá většinou jenom dřina. Jedno z dalších jeho zaměstnání bylo opět v mezinárodní společnosti v prostředí jatek. Tady byla taky tvrdá práce, ale alespoň zde poznal jakési základy pravidel chování společnosti, která si dnes právem říká svobodná a vyspělá. Za svůj dosavadní život v Československu poznal, že i když jsou jakési normy chování a zákony pevně stanoveny – všichni kašlou na všechno. Počínaje prezidentem republiky a konče posledním pomocným dělníkem v továrně. Tady bylo všechno jinak. Petr viděl, že drtivá většina obyvatel Austrálie se navzájem nepodvádí, ani se nepokouší ošidit stát, který se stejně chová k nim. Největší překvapení ale bylo, že oni nejenom, že to nedělají, ale je by to prostě ani nenapadlo dělat! A pokud se o to někdo pokusí, odplata bývá rychlá a tvrdá. Na jatkách, kde Petr pracoval, se vykonávaly běžné úkony jako kdekoli jinde ve světě, ale pokud třeba dělník nesl těžkou půlku vepřového na rameni a ta mu sklouzla na zem, byla okamžitě odeslána do oddělení výroby psích konzerv. U nás by ji dotyčný prostě zvedl a pokračoval v cestě. To byl první a dost důležitý poznatek. Úcta a respekt k zákazníkovi a dodržování hygienických pravidel, i když vás nikdo zrovna nehlídá. Učil se tady prostě všechno znova, jako se učí od svých rodičů malé děti.

 Petr se zde také poprvé setkal s provozovnami Mac Donald‘s a zjistil i důvody, proč jsou tady u mnoha lidí tak neoblíbené. V té době se totiž hamburgery vyráběly z masa, které žádný velkovýrobce nechtěl zpracovávat, protože to bylo náročné. Bylo to maso z hlav a dolních částí nohou poražených zvířat, které takto výrobci hamburgerů získali velice levně. 
Dobrou chuť, milí turisté!


Jiní lidé - jiné mravy

Petr se tady doslova na každém kroku setkával s tím, že podvádět se nevyplácí. U nás byl doposud zvyklý na opačný názor. V Praze viděl, jak si automechanik účtuje při opravě novou součástku, ale do auta zákazníka vkládá starou a několikrát použitou. Tady viděl, že kdyby tohle udělal zdejší majitel autoservisu  a přišli mu na to, dostal by pokutu a „žlutou kartu“, ale při opakovaném prohřešku by se mu taky mohlo stát, že by přišel o živnostenskou licenci a nejen to! Nikdo by ho v jeho oboru nesměl zaměstnat ani jako řadového zaměstnance. To je trest velice tvrdý, ale pro nepoučitelné zloděje zase docela přiměřený. Stejně tvrdě se stíhají dopravní prohřešky. Ministr nebo taxikář - spravedlnost i zákony tu platí pro všechny stejně. Smysl pro spravedlnost tady mají lidé tak vyvinutý, že jde kolikrát stranou i legrace, pro kterou mají rovněž velký smysl. Dokládá to třeba historka, kterou nám vyprávěl jeden náš známý. Jeho příbuzní bydlí rovněž dlouhá léta v Austrálii a on se po jedné z návštěv rozhodl, že se tady u nich usadí. Protože byl ještě v produktivním věku, svobodný a zcela zdráv, měl právo se domnívat, že jeho přesídlení nemůže nic bránit, obzvláště když se za něj zaručí jeho přímí příbuzní. Bohužel se strašně zmýlil a nakonec zůstal doma v Praze a do Austrálie jezdí dál jen na návštěvy. Stalo se prostě toto - součástí žádosti o udělení vstupu do země jsou tady i lékařské záznamy žadatele. Jeho papíry byly čisté jako padlý sníh, kromě několika záznamů z psychiatrie a právě ty se staly příčinou, že nebyl jako budoucí obyvatel Austrálie akceptován. Jistě pamatujete, že ozdobou každého mladého muže v Československu byla za komunistů „modrá knížka“, na jejíž získání měly největší vliv „papíry na hlavu“, které se daly pořídit poměrně levně po několika  návštěvách u psychiatra. Samozřejmě, že jejich majitel byl zcela zdráv a při smyslech. Taková historka se ale nedá přece vyprávět australským imigračním úřadům. To by byla i pro ně příliš silná káva a brali by to jistě jako mystifikaci nebo pokus o jejich oklamání. Ani se jim nedivím. Kdo tohle nezažil na vlastní kůži…..

Cesta přes celou Sydney ubíhala příjemně a my už jsme se těšili, jak si odpoledne uděláme procházku do centra a když jsme se s tím později svěřili našim přátelům, velice se smáli a řekli nám, že měli před léty úplně stejný nápad jako my, když přijeli po prvé do Sydney, než zjistili, že ze Seven Hills do City je to asi pětatřicet kilometrů. A právě tady po této cestě z letiště se odehrála první setkání s australským „fištrónem“. Oni mají správnou zásadu, že lepší  a rychlejší než lidi vychovávat nebo přesvědčovat, je snažit se jim v jejich nepravostech zabránit. Proto je tady plno kruhových objezdů a prahových retardérů, které mají výrazně snížit rychlost silničního provozu a jsou namířeny hlavně proti  „pirátům“ za volantem. Prahy jsou položeny ve vilových čtvrtích na každém rohu a patří automaticky na parkoviště u supermarketů nebo na příjezdy k benzinovým pumpám. Naopak pro větší plynulost provozu tady při přechodu na zelené světlo vynechávají žlutou.


Člověk prostě zírá

Dům našich přátel je typicky australský, vkusně a účelně zařízený s bazénem na zahradě, navíc ve velice hezkém prostředí, protože za jejich plotem končí městská zástavba a začíná rozsáhlý předměstský park. Radovali jsme se jako malé děti, když jsme na jejich krmítku pro ptáky viděli hejno ohromných papoušků a na zahradě citronovník plný zralých plodů. Oni ovšem kupují citrony v obchodech. Po krátkém oddechu při snídani nás kamarádi začali prohánět, abychom se co nejdříve zbavili obávaného „jet legu“ – únavy z časového posunu. Tvrdili, že pokud teď půjdeme spát, bude to daleko horší. Oni už s tím měli bohaté zkušenosti a říkali, že při zpáteční cestě to nebude tak hrozné a na někoho tyhle věci třeba ani nepůsobí. A tak jsme vyrazili na první naši australskou akci. Cílem byl údajně největší obchodní dům na jižní polokouli Paramatta Shopping Center. Tady jsme si my – obyvatelé jednoho z hlavních velkoměst Evropy - připadali jako vesničané. Sem chodí australské rodiny na celodenní výlety a je tady opravdu za co utrácet. Náš dojem byl ještě znásoben vánoční výzdobou, která je tady opravdu velkolepá. Pozornost zákazníka je přitahována různými vkusnými lákadly jako třeba v oddělení hraček, kde byla instalována prodejní výstava originálních obrázků ze slavných kreslených filmů. Žádné přízemní ceny, ale cifry od pár stovek do osmi tisíc dolarů. Smějící se králíci na baterky – o hračkách raději nemluvit, člověk by si koupil všechno! Utrácet hned první den nemělo smysl  - i když ženské by se mnou asi nesouhlasily – tak jsme se vrátili na základnu.

Teploměr byl mírně nad pětatřicítkou a cestou zpátky jsme tedy mohli poprvé ocenit nezbytnost klimatizace v australských automobilech. Doma jsme viděli, jak oba vlčáci našich hostitelů hledají nejstinnější kouty zahrady a my jsme z bazénu obdivovali krásný keramický komín na střeše domu. Bylo nám vysvětleno, že to je odsávač horkého vzduchu, další chytrá věcička, která nás tady zaujala. Když se vzduch v domě rozpálí a stoupá vzhůru, roztočí ve větracím komíně malou turbínku, která svým otáčením začne odsávat horký vzduch z místnosti  ven. Impulzem pro činnost tohoto „motoru“ byl tady jenom horký vzduch. Mezi koupáním jsme absolovovali prohlídku celého domu a přilehlých objektů. Začínali jsme garáží, kde byla k našemu podivu i obrovská lednice. Ptal jsem se Petra: „Co v ní proboha máte, když v domě jsou ještě další dvě?“ On se smál a zavedl mě do dvou jakýchsi kůlen – oni jím říkají ‚shedy‘– a v každé z nich mi ukázal po jednom obrovském mrazáku. Když jsem později viděl, jak se tady nakupuje, už jsem na nic neptal. Oni je opravdu všechny využijí. V jedné je psí žrádlo,v další nápoje a tak dále. Všechno jsem si musel samozřejmě natočit, jinak by mi to doma třeba ani nevěřili. Od té chvíle jsem raději točil všechno, protože nemít některé věci zdokumentované na videu, jistě bych na ně v tom návalu zážitků později zapomněl. Kameru jsem tady už prakticky nedal z ruky a mám tak natočených krásných sedmnáct hodin a k tomu zničené pravé rameno od brašny a těžkých rezervních baterií. Z toho je pár hodin věnováno australským chodníkům – to je povinností každého amatérského kameramana. Manželka s dcerou mi je předhazují při každé příležitosti, ale já jsem nepoučitelný. Chodníky prostě musím mít z každé cesty.


Trocha australské politiky

A po osvěžující koupeli zase dál – hlavně nespat! Tentokrát do Homebush Bay prohlédnout si základy pro budoucí Olympic Park. Tady jsme zase zírali, s jakou rychlostí se rozjely stavební práce na olympijském areálu jen pár týdnů po tom, co byla Austrálii přiklepnuta letní Olympiáda 2000. To dokazuje, jak bohatá je to země. A není divu. Má vlastní energetické a surovinové zdroje, je obklopena čistým a na ryby bohatým mořem a je turisticky velmi atraktivní. Navíc je tu velmi lacino a to je zřejmě způsobeno malým daňovým zatížením podnikatelů. Proto jsou Australané tak hrdí a loajální ke své vládě. A proto se i přistěhovalci ze všech koutů světa cítí dnes už být Australany. V politice se zde nejvíce vyprofilovaly dvě nejsilnější politické strany, které se střídají u moci. Hodně obyvatel obvykle zvolí tu stranu, která v tu chvíli zrovna vládne. Místní politická filozofie říká, že lepší je zvolit současnou vládní stranu, protože ta už má nakradeno a je tedy zřejmé, že dále státní pokladnu a národní hospodářství ruinovat a zneužívat nebude a povede zemi už jen do prosperity. Pokud by přišla k moci jiná strana, začne její „zabydlování“ zase od začátku a politici budou zajišťovat nejdříve sebe, pak své známé a příbuzné funkcemi a různými výhodami na úkor státu, jako to dělaly strany předešlé. Australané mají smysl pro humor velice podobný tomu našemu, a řekl bych, že nejblíže má přímo k trampské recesi a srandě. Z toho oni dokážou vycházet i při řešení vážných věcí a přitom zůstat seriózní. Naši přátelé nám říkali, že se svými dcerami a jejich manžely probírali volby  až po příchodu z volebních místností a teprve potom se každý pochlubil, koho vlastně volil. Prý to byla velká legrace. To je další velice pozitivní rys této země. Z ničeho nedělat vědu, ale všechno vyřešit hned bez průtahů a dokonale. Zatímco na Kubě je jediná časová míra „maňana“, tady jde prostě všechno hned. Také styk s úřady je velmi jednoduchý. Můj kamarád Petr mi říkal, že na úřadě nebyl už několik let, protože všechno se tady dá vyřídit telefonicky nebo e-mailem. Když jsem mu vyprávěl jak mě policisté nedávno chytli v Praze s týden propadlou známkou technické kontroly auta, dali mi na místě dost velkou pokutu, zabavili mi techničák a ještě mě hnali na technickou prohlídku a to všechno se týkalo mého zánovního vozu, velice se bavil a řekl mi, že v Austrálii občana úřad upozorní dva měsíce před koncem platnosti většiny podobných dokumentů. Nezbývá tu tedy už moc věcí k řešení a asi proto se ve zdejších hospodách lidé zásadně nebaví o politice, náboženství a o příjmech. Zvláštní je, že v našich hospodách se hovoří právě jen o těchto věcech.

Prví kroky každého Čecha - Bondi Beach

Než jsme stačili probrat všechny politické otázky, dojeli jsme na oblíbenou Bondi Beach, což je městská pláž, která získala své jméno od sousední židovské čtvrti, kde měl nějaký čas sídlo i náš zastupitelský úřad. Tady jsme poprvé ochutnali drsnou krásu pacifického oceánu se vším všudy. Takové vlny a neuvěřitelně čistá voda se v Evropě už nikde vidět nedají. Omámeni z dojmů prvního dne jsme zasedli do pár metrů vzdálené hospůdky Hog´s Breath, abychom si dali večeři v americkém stylu. První konfrontace s českými hospodami. Tohle byla vlastně místní vyjímka, protože tu bylo povoleno kouřit. Všichni hosté kouřili jako diví a přesto - po kouři ani památky. Stejně tak jako u nás – všichni hosté do sebe hrnuli pivo, družně se bavili a přitom tu byl relativní klid. U nás se hosté v hospodách pouze překřikují. Když si chtějí dva Češi spolu popovídat, tak leda někde v parku nebo na hřbitově ve stínu smuteční vrby. My jsme toho příjemného prostředí využili k vyptávání a Petr dal hned k lepšímu jednu veselou historku z prvních let jejich pobytu v Melbourne. Měli jsme totiž na devítiletce spolužáka Vladimíra, kterému šel docela dobře tenis a díky svému dělovému podání se časem dostal až světové tenisové špičky. A tak se taky stalo, že se jednoho dne jako jeden z mála Čechů legálně objevil v Melbourne – samozřejmě jako účastník tenisového turnaje. Když se to dozvěděl Petr, nelenil a neprodleně si zařídil volno v zaměstnání a letěl na tenisové kurty, kde se celý turnaj měl odehrávat. Měl obrovské štěstí, protože Vláďa se právě připravoval na důležitý zápas a rozehrával se se svým soupeřem. Takhle to viděl Petr. Sedl si přímo za zadní čáru, po chvilce se osmělil a zavolal na slavného spolužáka: „Ahoj, Vláďo!“ Vláďa se mezi dvěma výměnami otočil a s ledovým klidem povídá: „Ahoj, Petře! Počkej, já to tady dohraju a půjdeme někam na pivo.“ No, jistě jste už všichni pochopili – nejednalo se o žádné rozpiknávání, jak se domníval Petr, ale zrovna se tady odehrával jeden z důležitých mačů legendárního turnaje Australian Open. Já si takové věci umím živě představit. Jako bych to viděl na vlastní oči. No a po téhle historce nám už servírovali slibně vonící jídlo.

To už ale byly naše síly u konce a spánek byl silnější než lidská vůle. Docela čítankový příklad jet-legu. Usínali jsme při debatě třeba i uprostřed věty nebo dokonce s rozžvýkaným soustem masa v ústech. Jako miminka. Moje žena pak ráno truchlila nad tím, že při návratu domů propásla všechny noční sydneyské atrakce včetně osvětlené Opery. Ačkoli statečně bojovala, nebylo jí to nic platné.Čekal nás ještě velký kus práce v nerovném boji při vyrovnávání se s časovým posunem.

S Terezou a Petrem

S Terezou a Petrem na Bondi Beach


Začíná náš nabitý program

Druhý den jsem vstal jako první asi v pět hodin, sedl jsem si na verandu a při snídani jsem si užíval neznámých čarovných zvuků australské přírody. Najednou k mému překvapení začalo na západě vycházet slunce. To se mi tady pak stalo ještě několikrát. Po každé mě to velice udivilo. Kamarádi mi to vysvětlovali tím, že u nás v Čechách jsou většinou okna a dveře situovány směrem na západ, ale tady je to kvůli odpolednímu vedru obráceně. Takže já jsem ze zvyku pravidelně v podvečer usedal na verandu a při siestě čekal na malebný západ slunce, který se zrovna jakoby naschvál odehrával za mými zády na druhé straně domu. Tady u protinožců je všechno naopak. Třeba i vodní vír se točí opačným směrem než u nás. To si můžete sami ověřit již při pouhém spláchnutí australského záchodu.

Naši přátelé se k nám zachovali velkoryse. Měli pro nás připravený nabitý program a jenom díky jim jsme mohli za ten měsíc shlédnout to, co tady jiní turisté nestihnou za půl roku. Abychom byli do Vánoc zpátky v Sydney a mohli si potom pořádně prohlédnout všechny její zajímavosti, zajistili nám Petr s Alenou týdenní dovolenou na dvanáct set kilometrů vzdáleném Gold Coastu a vyrazit jsme měli hned další den. Bylo nutné doplnit veškeré zásoby v domě i na cestu a proto jsme zvolili tržní halu Parklea Markets, což je něco jako Holešovická tržnice v Praze. Zase ta obvyklá vzdálenost kolem třiceti kilometrů – to je tady něco jako u nás dvě stanice tramvají. Vzdálenost tady neznamená nic. Dcera našich kamarádů si vybrala školu vzdálenou osmdesát kilometrů a nedělalo jí problémy jezdit denně tam a zpět. V Austrálii je pořád ještě dost stavební plochy a tak oni vždycky pro novou stavbu nebo skupinku domů zvolí místo, kde není široko daleko vůbec nic. Prostě počítají s tím, že postupně budou kolem dokola přibývat další stavby a časem tak vznikne nová vesnice nebo městská čtvrť. Někdy jde vyloženě o separované komunity, hlídané bezpečnostní agenturou.

V téhle zastřešené tržnici se dá koupit doslova všechno a ještě si můžete dopřát na závěr masáž od čínského mistra. My jsme tady hledali hlavně potravu pro psy a divoké ptactvo, které nás na zahradě celé dny obveselovalo. Tady má každá rodina svou oblíbenou partu papoušků a pokládá si za čest starat se o ně. Většinou se jedná o bílé kakadu nebo o velké červeno-zelené papoušky královské. Vyplatí se to a čas od času se objeví i vzácná návštěva, jakou je zajisté ledňák obrovský, pro kterého se tu užívá původní aboriginský název kookaburra a který je skvělým imitátorem zvuků. Takže pro tyto hosty jsme nakoupili desetikilová kola a zvony z lisovaného zrní, které se zavěšují na stromy. Nás tyhle věci fascinovaly, protože jediný kontakt s přírodou nám doma zajišťuje bílý zakrslý králík Roger, kterého na nás vydyndala naše dcera za vysvědčení. 

Atrakcí pro mě byla souprava Home Brew Kit – v podstatě sada surovin na domácí výrobu piva za pětačtyřicet dolarů. Jak jsem zjistil později, je tady produkce vlastního piva v rodinách velmi oblíbená. Hned naproti u suvenýrů jsem vydržel taky dlouho. Tady se prodávaly například dřevěné placky, jaké si vyrábějí na památku i naši trampové, pomalované přírodními scenériemi nebo prkénka s nápisy, které jsou sice v angličtině, ale vypadají i znějí ryze aboriginsky. Jeden příklad za mnohé – „DIDYABRINGGROGALONG“ –  není to krása? Moc pěkná jsou taky trička s mapou Austrálie na severní polokouli s nápisem „Australia Down Under?“ nebo ilustrovaná záchodová prkénka. Typický australský humor, s jakým se tu setkáte doslova na každém kroku. Vánoční stromek v květináči za pětašedesát dolarů už patřil do jiného žánru a tak jsme se hnuli o dům dál. 

Vánoční nakupování v Sydney

Přesněji řečeno do nákupního střediska Woolworth, nakoupit taky nějakou potravu pro lidi. Ten sortiment zboží v potravinách je pro mě naprosto nepochopitelný. Vždyť Austrálie se dá co do počtu obyvatel srovnat přibližně s bývalým Československem a tolik druhů a množství zboží se přece nedá prodat. Co asi dělají se zbožím, kterému projde záruční doba? Když v našem supermarketu přijdete například k oddílu kečupů nebo korn flakes, najdete zde dnes už velmi slušný výběr – dejme tomu patnáct firem a od každé pár druhů a velikostí balení. Tady je stejný oddíl dlouhý dvacet metrů. Vedle leží regál s dvaceti druhy brambor všech barev, velikostí a chutí. Při takové nabídce se nemůže logicky každá várka úplně vyprodat a hodně jim toho musí zbývat – a přesto nejsou ztrátoví! Jak je tohle možné? Každé maso, včetně drůbežího je zde nabízeno ve třech stupních tučnosti. U hovězího je pak uvedeno, jestli pochází z kusu ustájeného nebo volně se pasoucího, případně ještě na jaké pastvě byl kus vykrmen. Protože byl předvánoční čas a čekání u pokladen trochu delší než obvykle (jinak tady fronty v obchodech těžko uvidíte), vyhrávala tady netrpělivým dětem loutková kapela typu Muppet Show. Nákupní vozíky zvící menších žebřiňáků přetékaly nákupy a na každý z nich čekal na parkovišti prostorný‚ four wheel drive‘. Není divu, všechno se kupuje v obřích baleních – zmrzlina je tady k dostání i v takových kbelících, s jakými u nás ještě dnes leckde  chodíme pro uhlí. Podle mě Australané jedí minimálně třikrát více než my. Platí se tady kartami s volitelným vracením. Je to tím, že hotové peníze u sebe nikdo nenosí a když potřebujete drobné třeba na noviny, necháte si u pokladny prostě vrátit  o pět dolarů víc. Pokladna vám tedy poslouží zároveň jako bankomat. V době naší návštěvy tu zaváděli další nápaditou novinku. Pokud zákazník nechá pokladně drobné kovové mince, dostane známku v hodnotě dvou dolarů bez ohledu na to, jaké částky v drobných se vzdal. Po takových patnácti návštěvách už má jeden vozík potravin prakticky zdarma. Majitel obchodu tak zabije dvě mouchy jednou ranou. Za prvé nemusí neustále shánět po bankách drobné a za druhé má záruku, že zákazník přijde takto získané peníze utratit opět do jeho obchodu.

Nakupování je v Austrálii pro obyvatele bývalého tzv. východního bloku překvapivou ukázkou korektního chování a vzájemné úcty lidí. Tady jsme se poprvé v životě opravdu cítili jako zákazníci, kterých si obchodník váží. Samozřejmostí je, že vás prodávající při příchodu i odchodu se srdečným úsměvem pozdraví, ale to hlavní, na co u nás nejsme vůbec zvyklí je, že vám vracené peníze vloží vždy přímo do ruky a nehodí vám je kamsi na pult jako psovi. Výjevy z českých obchodů, kdy zákazník s krátkými nehty honí dvě minuty mince po pultě tam a zpět a tím zdržuje ostatní čekající, tady prostě neznají. V úsměvu ženám u pokladen supermarketů nezabrání ani krutá skutečnost, že celou pracovní dobu za pokladnou musí stát.

Venku jsme ještě koupili sobotní vydání místních novin, které vážilo několik kilogramů a spěchali jsme domů na oběd připravený na domácím barbecue-grilu. A tady jsme u další australské speciality. Griluje se při každé příležitosti, protože se většinu roku žije pod širým nebem. Ve veřejných i zábavních parcích, v  zooologických zahradách a na mnoha dálničních odpočívadlech jsou každému k dispozici veřejné barbecue soupravy na plyn. Vezmete si s sebou na výlet masíčko, vhodíte do automatu čtvrťák a dvacet minut si můžete vesele grilovat. Navzdory velice časté konzumaci grilovaného masa, ukazují lékařské statistiky, že  je tady výskyt rakoviny zcela minimální. Nebezpečí této choroby je zde pravděpodobně minimalizováno jinak velmi pestrou stravou. Větší strach tady díky statistikám panuje spíše z vlivu mobilních telefonů a ze zvětšující se ozonové díry. 

Není ZOO jako ZOO

Náš oběd byl vpravdě královský a hostitelé ho doplnili ještě velkým nerezovým kotlem, plným ovocného salátu. Právě probíhala sklizeň manga a tak jich pár nakrájeli a smíchali s ananasem a několika druhy melounů. Troufám si říci, že dobrou polovinu tohoto kotle jsem snědl sám, protože jsem se celý zbytek dne k této lahůdce musel průběžně vracet.To je důkaz toho, jak si tělo samo říká o to, co nutně potřebuje. Stejně tak to bylo později s mořskými rybami. Po siestě přišla ještě koupel v bazénu a pak nezbytná protiúnavová akce, tentokrát v podobě návštěvy malé zoologické zahrady ‚Featherdale Wildlife Park‘. Je to největší soukromá kolekce zvířat v Austrálii, která čítá přes dva tisice exemplářů. Takové rarity, jakými jsou wombat nebo tasmánský čert, člověk nevidí každý den. Po revoluci u nás běžel seriál kreslených filmů jejichž hrdinou byl právě „tasmanian devil“ a mojí dceři úplně učaroval. Naši přátelé jí poslali pár fotek tohoto vzteklouna, které pocházely ještě z dob kdy bydleli na jihu Austrálie a „čerti“ se jim každou noc vztekali přímo na zahradě. Přírodovědná exkurze začala ale už doma v bazénu, který byl plný tak zvaných „vánočních brouků“, kteří  tady podobně jako u nás svatojánští broučci  tráví pár dní v roce milostnými hrátkami a pak se zase kamsi ztratí. A podobně jako ti naši broučci také fosforeskují, ale tohle je pěkný šajn, protože jsou  několikrát větší.

V malé zoologické zahradě nás čekali volně pobíhající klokani a „volně visící“ koaly. Moje dcera se šla hned s jedním koalou vyfotit a já jsem si zprvu opravdu myslel, že jde o plyšovou atrapu, protože takovou apatii bych nečekal u žádného tvora této planety. Ošetřovatel nám vysvětlil, že je to způsobeno eukalyptovým listím, kterým se tito tvorové výhradně živí a které v jejich trávicím traktu zkvasí a mírně alkoholizuje. Prostě svátek každý den od rána do večera. Koalovy několikahodinové ztrnulosti využívaly hlavně hojné výpravy studentů z jižní Asie, kteří sem přijeli trávit hlavní školí prázdniny. Za námi se sem navalilo asi patnáct autobusů nezletilých Číňanů z Hong-Kongu a okamžitě disciplinovaně utvořili kilometrovou frontu na fotografování s ubohým zmatlaným koalou. Měli na sobě školní uniformy a vypadali v nich jeden jako druhý. Protože každá fotografie stála deset dolarů, chtěl jsem jim navrhnout aby se v rámci úspory kapesného nechal vyfotit jenom jeden z nich a jeho fotka by se mohla nakopírovat pro všechny ostatní. Ale pak jsem si to rozmyslel. Proti asijským bojovým uměním jsem totiž úplně bezmocný.

Tady jsem taky poprvé v životě poznal, co to obnáší být dehydrovaný. V návalu nových událostí a informací jsem tady zapomněl i na pitný režim, který jinak v Čechách poctivě dodržuji. Koupili jsme si za pár centů kelímky s krmením a hráli jsme si asi hodinu s klokany a já už toho pomalu začínal mít dost. V životě jsem ještě neomdlel, takže ani nevím jaké to je, ale tady jsem cítil, že něco není v pořádku. Koupil jsem tedy si velkou láhev studené sodovky a pomalu jsem jí celou vypil. Stačilo mi posedět pět minut ve stínu a napít se a po chvíli jsem se cítil opět ve formě jako lázeňský švihák. Tentokrát jsem měl štěstí. Za chvíli jsme už uháněli domů sbalit si kufry na zítřejší dlouhou cestu za pohádkovou dovolenou.


Cesta na pohádkovou dovolenou

Ráno při snídani jsme probírali, co je potřeba vzít s sebou na cestu a vzájemně jsme konzultovali  na příklad četbu a další věci pro dlouhé chvíle – i když s těmi jsme tady rozhodně počítat nemuseli. Moje žena i Alena se vytasily současně se stejnou knihou od Collinsové – aniž by se předem nějak domluvily. Jedna jí měla v češtině a druhá v angličtině. To byl dobrý start a velice nás to pobavilo.Hned na začátku cesty jsem musel ocenit Petrovo šoférské umění. Tady se jezdí vlevo, ale přednosti na kruhových objezdech jsou zprava, což  pro nás znamená dokonalý guláš. Oni jsou zvyklí na všechny varianty, protože často jezdí jak do jižní Asie, tak do USA. Takže umí jezdit jak vpravo, tak vlevo a kde má auto volant nebo odkud platí přednosti, to je pro ně zcela rutinní záležitost a okamžitě se zadaptují na novou situaci. Silnice jsou tady rozkastované podle pro nás těžko pochopitelných pravidel. Mají tady Highway, Tollway, Freeway a další typy silnic, přičemž jen za některé z nich se platí. Kvůli zrychlení průjezdu mýtem se dá zakoupit jakýsi dálkový ovládač, kterým si otevřete závoru při vjezdu na placenou dálnici. Je dost těžké se v systému těchto dálnic zorientovat a že to není snadné ani pro domácí, uvedu případ jednoho pána, který jel až z Brisbane na návštěvu do Sydney a nedokázal se dostat dolů z Toll Way. Vždycky když z ní sjel, objezd ho navedl zpátky do protisměru na stejnou dálnici a on musel zaplatit mýtné. Na nejbližší odbočce pak sjel z dálnice a vždycky se snažil vyzkoušet nějakou novou odbočku, ale pokaždé se ocitl u stejné závory. Když pak zaplatil už po šesté, naštval se a pokračoval zpátky domů do Brisbane. Tolik k dálnicím. Dobrým zlepšovákem jsou také dvouproudé silnice, rozdělené v kritických úsecích na tři pruhy. Jedete-li na příklad do kopce za pomalým náklaďákem, jistě uvítáte, že se váš pruh rozdvojí pro tento úsek na dva a vy můžete zdržovatele předjet. Za vrcholkem kopce se tato výhoda nabídne zase protijedoucím vozidlům a váš směr se opět stlačí do jednoho pruhu.

Vyrazili jsme po Pacific Highway a jak se střídaly různé typy krajiny, nevěděli jsme, co sledovat dříve. Tady na cestě podél pobřeží jsme přejížděli spousty krásných řek a potoků, míjeli jsme třtinové plantáže i pastviny hovězího dobytka. Okolí silnice bylo nezvykle čisté a bylo jasné, že tady řidiči své odpadky neodkládají za jízdy z oken svých aut jako je tomu u nás. Vyjímku tvořily jen smutné mrtvolky přejetých klokanů, kteří doplácí na oslnění reflektory, a kterých je na australských silnicích každé ráno jak naseto, ale jsou dálniční službou průběžně odklízeni. Po několika hodinách jsme si chtěli udělat svačinovou pauzičku na malebně vyhlížejícím odpočívadle uprostřed lesa. Jen jsme vystoupili z auta, srazil nás k zemi nepříjemný a velmi hlasitý zvuk právě se rodících cikád. Tyto rafinované potvůrky jsou několik let zavrtané v zemi, aby pak vylezly ke svatebnímu obřadu a svým smrtícím hlukem otrávili na pár hodin či dní celé široké okolí. My jsme tedy stačili použít jenom místní toalety s umývárnou a doslova jsme ujeli z toho nesnesitelného místa. Hluk to byl opravdu na hranici bolesti a ani já jako muzikant jsem se s takovou intenzitou snad ještě nikdy nesetkal. Zato místní toalety – celé z nerezového plechu a nehlídané uprostřed buše – ty by u nás vydržely tak pár hodin, víc určitě ne. Kromě toho, že zářily čistotou a splachování ovládala fotobuňka, byly přístupné i pro vozíčkáře a navíc byly vybaveny i stolem na přebalování kojenců. A na závěr obligátní australský výchovný prostředek – vodovodní kohoutek vybavený  silným zpětným pérem, které jej po otevření samo zase vrátí do polohy „zavřeno“. To proto, aby ho nějaký vtipálek nenechal zde na odlehlém místě roztočený a neodjel. Australské toalety – to je vůbec kapitola sama pro sebe. Záchody najdete v každém větším obchodě, na poštách a vůbec na místech, kde byste je po zkušenostech u nás ani nečekali. Samozřejmostí je, že krásně voní a nikde se za jejich použití neplatí. V žádném z našich interhotelů jsem na svých cestách nenašel tak čisté a dokonale vybavené sociální zařízení, jaké mi tady poskytla např. ZOO v Sydney.


Překvapení na každém kroku

Kolem dálnic jsou tady občas vidět stopy po požárech, které s chutí často ukazují i v našem televizním zpravodajství. Vznikají většinou neukázněností turistů a jejich následky bývají strašné.Vzhledem tomu, že eukalypty hoří rychle a intenzívně, je rychlost šíření takového požáru blesková a jeho teplota je na pozemské poměry neuvěřitelná. Existují určité normy chování, které by měl mít na zřeteli každý, kdo se vydá hlouběji do buše. Oheň před sebou valí jakýsi válec žhavého vzduchu a kdo přežije tento první nápor, má zpravidla vyhráno. Traduje se, že bušmeni, kteří neměli šanci se dostat z oblasti požáru, přežili tak, že si přes sebe přehodili mokrou deku a lehli si do koryta potoka a tak se pro nejhorší okamžik uchránili před valícím se peklem. Likvidace takových požárů bývá velice obtížná i pro rozvinutou australskou civilizaci s její nejmodernější technikou. Zajímavé na tom je, že Aboriginci tyto požáry zakládali po celé věky naprosto cíleně, když potřebovali z různých důvodů zkultivovat okolní krajinu a taky je uměli bezpečně regulovat a likvidovat. A to při tom tento národ nemá a nepoužívá prakticky  žádné nástroje. Naštěstí se zdejší buš i lesy velice rychle rekultivují a za pár měsíců tady není po požáru prakticky ani stopy.

Ono to s vodou není ve volné australské přírodě o nic lepší. Heslo „stále ve střehu“ tady platí víc než kde jinde. Pokud se utáboříte ve volné přírodě daleko od civilizace, měli byste mít aspoň základní informace o počasí v uplynulých dnech nebo týdnech a zjistit si kudy přibližně vedou koryta bývalých nebo jen vyschlých řek a potoků. Tady jsou totiž místa, kde neprší třeba několik let a náhlý déšť vás může šeredně vytrestat. Myslíte si, jaké jste si našli pro své táboření krásné a bezpečné místo, ale uprostřed noci vás může i se stanem spláchnout náhlá přívalová vlna a takovou duchapřítomnost aby se člověk během několika sekund vyhrabal ze spacáku a ze stanu, nemá asi nikdo na světě. Pak zase nemusí několik dalších let vůbec pršet. Středoaustralská příroda už si na tyto netypické až extrémní podmínky zvykla a zadaptovala se. Je dokázáno, že rybí jikry přežívají v suchém bahně vyschlých louží a stejně jako semena rostlin čekají i několik let na svou příležitost dát šanci novému životu.

S příchodem hlavních letních prázdnin hrozivě stoupne pokaždé i počet dopravních nehod. Přestože dopravní předpisy jsou tu velmi přísné a jejich dodržování je důsledně kontrolováno, prázdninová statistika nehod bývá otřesná. Řidiče nezastraší ani limitovaný počet jejich dopravních přestupků, po kterém je jim na určitou dobu odebrán řidičský průkaz. Nepomáhá ani osvěta a tak můžete po celém území státu New South Wales potkat na devadesát velkých stanů , které slouží akci s názvem „Stop – Revive – Survive“. Prostě akce, dožít se ve zdraví své dovolené. V těchto záchytných bodech, kde si řidič může po dlouhé cestě odpočinout, slouží dobrovolníci, kteří nejen že se tady po celé prázdniny střídají v pravidelných službách ve dne v noci, ale ještě si sami během roku shánějí sponzorské příspěvky pro tuto akci. Přál bych vám zažít, co to znamená být šest hodin ve službě v takovém rozžhaveném stanu. Řidič a jeho posádka tady zdarma obdrží kávu nebo jiné občerstvení a děti pak dostanou po tyčince Kit-Kat. Před cestou se tady mohou i umýt a osvěžit vodou a na cestu obdrží pak několik bezplatných rad, na příklad aby přerušili jízdu zejména v úseku od půlnoci do osmé ranní hodiny, kdy je podle statistik těch krizí nejvíce. Když si sečtete zdejší ohromné vzdálenosti, horko a další faktory, které ohrožují bdělost řidičů – není se tedy co divit.


První nocleh na dobrodružné pouti 

Naše první zastávka se dvěma noclehy bylo přístavní město Coffs Harbour. Sem zajíždějí naši kamarádi tak třikrát za rok sledovat kolosální podívanou, když táhnou velryby. Ty se stěhují na sever do teplejších vod a když má člověk štěstí, může vidět z najaté lodi třeba i skupinku osmi čtrnáctimetrových kolosů. Kdo má velké štěstí, může potkat i vzácnou velrybu bílou, ale tu uvidí jen z dálky, protože je velmi plachá.

Před městem se majestátně tyčil bělostný indický chrám, který tu slouží početné indické komunitě. V Austrálii jsou zastoupena snad všechna náboženství světa a v tomto ohledu tady panuje absolutní svoboda a vzájemná tolerance. Našli jsme tu dokonce modlitebny takových církví a sekt které jsou u nás zákonem zakázány. Při příjezdu do přístavu nás vítaly benzinové pumpy s vánoční výzdobou. Obyčejně to jsou saně se Santa Clausem, tažené trojicí sobů, delfínů nebo klokanů. Ubytovali jsme se v pensionu Torkee, protože naši přátelé jsou zde častými hosty a znají dobře jeho majitelku, stejně jako samotné město a všechny jeho okolní zajímavosti. Měli jsme kompletně zařízené apartmá s výhledem do květinové zahrady s bazénem. Když říkám kompletně zařízené, myslím tím doopravdy všechno, co se dá nalézt v běžné australské domácnosti. Tedy včetně kuchyně, vybavené základními potravinami,  mikrovlnnou troubou a myčkou nádobí, televize s videem, pračkou a sušičkou a na stropě se otáčí „ceiling fan“.

Při krátké procházce na mořské pobřeží jsem poprvé v životě viděl, jak se do moře vlévá řeka. Je to zážitek dost neobyčejný a já ho umocnil tím, že jsem se vykoupal v obou vodách. Doma jsme to ještě zpečetili bazénem. Ale jen jsem do něj skočil, už jsem byl zase venku – málem jsem se opařil. Tak teplou vodu si nenapouštím ani doma v Praze do vany. Musel jsem se postupně osmělovat, jako kdybych u nás lezl do studené Jizery. Součástí bazénu byla perličková koupel a jako živý inventář se kolem něj potuloval v Austrálii všudypřítomný ještěr dragoon. Ten tady plní funkci podobnou jako naše kočka domácí. Odhání nebo přímo loví obtížnou havěť, proto si ho každý pán domu váží.

K večeru jsme vyrazili na obhlídku města a taky za potravou. Nad přístavem se po stráních rozkládá rozsáhlá banánová plantáž Big Banana. Jako ve všech australských továrnách, farmách a dalších provozech, které něco produkují, je návštěvník srdečně zván k prohlídce a ochutnávce výrobků. Není to tedy jako u nás, kde vás hned u vchodu zažene neurvalý ozbrojenec od hradu dále. V Austrálii se každý rád pochlubí se svým nápadem nebo výrobkem a ještě se s vámi rád o své zkušenosti podělí. Není žádnou výjimkou, že turisty při exkurzi provází sám majitel podniku nebo někdo z vedoucích pracovníků. Stejně jako každá poslední vesnička v Austrálii, má každý podnik své upomínkové předměty a suvenýry s vlastní nebo místní tématikou a ještě velkoryse nabídne návštěvníkovi ochutnávku nebo pohoštění. A jak jsem se již zmínil, tématika i obsah suvenýrů bývají velmi vtipné. Zrovna tady nás upoutal hrnek, rozpůlený podél, jehož funkci jsme zprvu nechápali. Tady je ale zvykem, když přijde ostýchavá návštěva a při nabídnuté kávě prohlásí, že mu stačí půl hrnku, hostitel okamžitě nabídne kávu v tomto vtipně řešeném torzu. Na něm je navíc nápis „ Chtěl jsi jen půl hrnku“.


Inspirace, kam člověk pohlédne

Bránu na plantáže tvořily dvě obrovské sochy, sestavené z různých druhů ovoce a pokračovat se dalo jakousi vyhlídkovou lanovkou, která jezdila po úbočích stráně. Protože byla neděle, nic tady nefungovalo, ale přesto nám nikdo ve vstupu nebo prohlídce latifundií nebránil. Tady nám kamarádi ukázali jednu z místních specialit, samoobsluhu na jedné malé soukromé plantáži. Když majitelé zrovna nejsou doma, na dvoře v  přístřešku jsou naskládané banány a zákazník si je prostě sám naváží a zaplatí do misky vedle váhy. Když jsme přijeli my, bylo v misce už jistě přes sto dolarů – a nikde nikdo! Byla neděle a majitelé svěřili prodej banánů samotným poctivým zákazníkům. Taková důvěra se už přece nedá zneužít! Jenomže u nás – nevím, nevím. Tohle by jistě jako návod k  podnikání v Čechách neobstálo, ale za to v oblasti sportu jsme si odvezli cenný poznatek. Poblíže Coffs Harbour je golfové hřiště, o jakém může Středoevropan jenom snít. Klub který tuto plochu spravuje, se jednoho dne dostal do finančních potíží a páni výboři přemýšleli, jak naplnit klubovou kasu a taky na to přišli. Je to nápad trochu jako z pohádek o Kocourkově, ale pouze do té míry, že tady to taky mysleli vážně. Navíc to zrealizovali a ono jim to dokonale vyšlo. Začalo to tím, že dali do novin inzerát přibližně tohoto znění : „Renomovaný golfový klub, který působí poblíže města Coffs Harbour oznamuje, že se uvolnilo několik členských míst. Případní adepti na členství se mohou přihlásit do konce tohoto měsíce na naší adrese a po výběrovém řízení budou o výsledku informováni. Roční členský poplatek v našem klubu činí 85,- australských dolarů“. Takové oznámení nebývá obvyklé, protože golfové kluby jsou většinou uzavřenou a výběrovou skupinou lidí a dostat se do takového spolku bývá spíše otázkou cti nebo prestiže. Tady na sebe výsledek nenechal dlouho čekat. Na výzvu se mimo jiné přihlásilo několik tisíc japonských zájemců, kteří potom bez rozpaků zaplatili požadovaný členský poplatek. Nebylo třeba se obávat, že by se sem jednoho slunného nedělního rána sjelo pár tisíc japonských golfistů a ti by se prali o prostor kolem jamek a zdupali by za půl dne celý grýn. Pro většinu z nich to byla pouze prestižní otázka a právě s tím naši australští čímani počítali. Klubová pokladna přetékala členskými příspěvky a klub se postavil na nové a mnohem silnější nohy. Částka, ke které si klub pomohl je tak pohádková, že ji raději ani nebudu prozrazovat. Drtivá většina japonských „golfistů“ se totiž jenom potřebovala doma zviditelnit a podpořit svou pozici  v zaměstnání členskou legitimací prestižního australského golfového klubu, která jim v tom měla být dokonalou pomocnicí. Jim stačilo, že mezi svými kolegy i nadřízenými stoupli náležitě v ceně a nějaké pobíhání po australských lukách jim mohlo být v podstatě ukradené.

Po sjezdu dolů na pobřeží se dalo vidět několik kempů, kde si za pár dolarů za noc můžete pronajmout zařízený karavan nebo stan. V každém je elektrická přípojka a v každém takovém rekreačním táboře stojí zděné umývárny s teplou vodou. Tyto služby jsou samozřejmě v ceně pronájmu a nejsou účtovány zvlášť. I když začínaly hlavní školní prázdniny, většinou tato zařízení – ostatně tak jako pláže – zela prázdnotou. Plno domů ve městě bylo k pronajmutí nebo přímo na prodej a ceny –  když je srovnám s našimi poměry – celkem přijatelné v přepočtu i pro nás. Hodnota nemovitosti se tady řídí pravidlem – čím dále od Sydney nebo od jiné metropole, tím je cena nižší, což souvisí i s menším počtem pracovních příležitostí.

Tady jsou snad ještě více než kdekoli ve světě oblíbené tak zvané „take away„ provozy. Tyto „výdejny“, jak by se to dalo nazvat u nás, fungují tak, že si zákazník například odnese z restaurace zabalené jídlo domů a protože ho nekonzumuje na místě v lokále, je jídlo mnohem levnější. Podobně fungují obchody, kam člověk třeba zajede autem až k pultu, naloží si zboží přímo z regálu do auta, zaplatí a jede.Také tyto samoobsluhy jsou výrazně levnější než běžné obchody. My jsme si zašli pro večeři do jednoho „take away“ grilu s rybami. To bylo první naše pořádné setkání s mořskými rybami a musím říci, že zcela zásadní. U nás doma se ryby konzumují spíše výjimečně nebo svátečně. A většinou ty sladkovodní. Tady jsme ochutnali hned několik druhů mořských ryb naráz. Lahůdky jako Barramundi, Coral Trout, Deep Sea Pearch, Snaper nebo Ling nám doslova učarovaly, protože to s našimi „rybími“ zkušenostmi nemělo vůbec nic společného. Od té chvíle po celý náš další pobyt, když se nás přátelé zeptali, co bychom si dali k večeři, odpovídali jsme unisono, že smažené ryby. K rybám se vehementně hlásila dokonce i naše dcera, která do té doby vůbec nebyla fanynkou této skvostné stravy. Obliba ryb je tady veliká a sortiment větší než kdekoli jinde. Až do šedesátých let se tady konzumovalo stejně jako v Evropě asi patnáct druhů ryb. To se ale změnilo s příchodem asijských přistěhovalců, kteří naučili bílé Australany konzumovat ke dvěma stovkám mořských živočichů. Pochutnali jsme si znamenitě a naše mozky byly po vydatné večeři tak odkrvené, že jsme šli v sedm hodin spát, abychom mohli ráno v devět s čistou hlavou sledovat program malého rodinného delfinária Pet Porpoise Pool, které bylo jen pár kroků od našeho pensionu.

Templ

Před budhistickým chrámem.


Rodinné delfinárium

V areálu jsme byli první a tak jsme se mohli v klidu seznámit s účinkujícími. Zbývala ještě hodina do začátku programu, takže jsme si mohli hrát se třemi delfíny a vyptat se jejich opatrovníků na všechno, co nás zajímá. Zajímala nás především jejich vzájemná komunikace a povely, na které delfíni reagují. Oni nám říkali, že všechny cviky a úkony, které v programu předvádějí, dokonce i ty synchronizované, dělají naprosto dobrovolně a spontánně. Jsou tak inteligentní, že tady by příkazy pravděpodobně stejně nic nezmohly. Veškerá spolupráce s lidmi se odehrává na přísně dobrovolné bázi. Když už delfíny nebavilo aportovat nám házené balónky, obraceli se pohledem na své ošetřovatele, jako by se jich ptali: „ Je tohle nutné“? A jejich lidští přátelé jenom kývli hlavou, jakoby říkali: „ Udělejte jim tu radost, vám to nic neudělá a je to potěší“. Byli jsme poučeni, abychom si při kontaktu  s delfíny hlídali své sluneční brýle, čepice a podobně, protože bychom o ně mohli přijít. To by nebyl ten hlavní problém. Horší je, že delfíni tyto „hračky“  často spolknou a to pak mívá zlé následky. Na volném moři se stává, že spolknou třeba igelitovou tašku a důsledkem toho většinou zahynou.

Program byl pestrý a poučný. Viděli jsme i výstupy tučňáků a lachtanů, kteří nás přišli dokonce pozdravit a políbit přímo do hlediště. Hravě zvládali i jízdu na skateboardu a jiné dovednosti, které bychom u těchto zvířat nikdy nečekali. Zajímavé bylo i to, že delfíni při jejich výstupech očividně žárlili a dožadovali se pozornosti publika i drezérů tím, že stříkali do obecenstva gejzíry vody. Jeden z ošetřovatelů je vždycky musel uchlácholit nějakou pochoutkou a snažil se aspoň chvíli udržet jejich pozornost mimo centrum dění. Když program skončil, šli jsme se ještě s účinkujícími rozloučit. Moje dcera se mazlila s jedním delfínem a dbalá pokynů pořadatelů držela svou tašku se svačinou za hlavou, daleko mimo dosah delfínů. Ale kampak na ně! Jeden z nich bleskově vyrazil a tašku jí z ruky vytrhl. Ovšem ve stejném zlomku vteřiny tu byl mohutným skokem jeden z ošetřovatelů a vyrval mu ji ze zubů. K jejich profesi samozřejmě patří i dokonalá znalost psychiky delfínů a tudíž také předvídavost.

Po polední siestě jsme se vypravili do kopců nad městem. Dostali jsme se ještě výše než jsou banánové plantáže a na úplně opuštěném místě s překrásnou vyhlídkou na celý přístav a na moře se před námi vynořila osamocená galerie „Wildflower Jewellery Gallery“, která nabízí šperky i bižuterii inspirované materiály i florou a faunou okolní přírody. Majitelem i provozovatelem je jediný člověk, který tady zároveň před očima návštěvníků vyrábí prsteny nebo náušnice nezřídka podle jejich přání a vlastních návrhů. Těch návštěvníků vzhledem k poloze galerie není zase tolik a tak tady má umělec doslova božský klid. Spokojený zákazník si po zdařilém nákupu vypije svou kávu, pokochá se pohledem na přístav a spokojen, stejně tak jako my, odjíždí domů. My jsme domů nejeli, ale ještě jsme stačili před večerem navštívit  malou atrakci „Holland Down Under“ neboli „ The Clog Barn“. Tady je zvykem, že každá národní komunita se snaží seznámit ty ostatní s uměním a tradicí svého národa. Holanďané si tu na celkem malé ploše vybudovali miniaturu holandské krajiny s vesničkami, větrnými mlýny, sedláky na polích i vesele houkajícím vláčkem, který celým areálem projíždí. V prodejním středisku je pak možno koupit pravé holandské dřeváky, které se tu přímo před vašima očima vyrábějí, nebo ochutnat speciality holandského venkova jako jsou originální zavařeniny a některé podobné národní pochoutky. Ty stovky vtipných suvenýrů snad ani nebudu zdůrazňovat. K večeři opět rybí pochoutky z velkého obhodu „Sea Food“ na pobřeží. Spánek je stále ještě silnější než naše vůle a tak hned po jídle padáme.


Australské exkurze

Ráno chceme ještě navštívit malou továrničku na výrobu sladkostí. Tady v Austrálii roste strom Carobana, z jehož lusků se vyrábí čokoláda a různé další sladké pochutiny, které mohou konzumovat bez úhony i diabetici. Podnik se jmenuje „Carobana Confectionary“ a na to jak je malý, má dost velkou produkci, neboť po jeho zboží je mezi nebohými cukrovkáři veliká poptávka. Prošli jsme si vzorkovnu a chvíli jsme skrze sklo pozorovali zdejší dělnice při práci. Trochu nám to připomínalo „brigády socialistické práce“, protože práce jim šla od ruky a ještě se na nás stačily usmívat. Loučíme se a vyrážíme rovnou na další cestu za naší dovolenou na Gold Coast.

Cestou stiháme ještě několik zajímavých exkurzí. Ty první jsou hned dvě pohromadě a jsou úplně stranou od civilizace na opuštěném odpočívadle uprostřed krajiny. V jednom areálu se vedle sebe nacházejí „New Italia“ – museum italské komunity a hned vedle museum aboriginského umění. Obojí je velice zajímavé. Hned u vchodu stojí obyčejný mincovní telefonní automat. Pro nás něco úplně normálního, ale pro naše australské přátele historická rarita. Kuriózní je proto, že má otáčivý číselník. Tady se už mnoho let používají tlačítkové voliče a tyhle milé věcičky tu slouží spíše k pobavení. Také samotná telefonní budka je „historický“exponát.

 Museum mapuje celou historii italského společenství v Austrálii, její vývoj tady a hlavně řemeslnou dovednost a důvtip. My jsme italské kulinářské umění tady na dovolené ocenili hned několikrát a pokaždé jsme byli přímo nadšeni. Ochutnali jsme zde pizzu na několik způsobů a ani jedna z nich neměla chybičku. Naše chuťová paměť nám tuto lahůdku občas připomene i teď u nás doma ve formě neodolatelného nutkání dát si pořádnou porci. Historie australské pizzy není jednoduchá a asi bychom měli akceptovat toto vysvětlení její lahodnosti. První velká italská komunita vznikla ve Spojených státech a to o mnoho let dříve než zdejší australská. V průběhu let se v Americe vlivem nového prostředí i surovin vyvíjela i původní italská jídla. Pizza se během času stala americkým hitem a odtud se teprve rozšířila do celého světa. Ve své americké podobě se dostala až k australským Italům, kteří ji ovšem dotáhli k naprosté dokonalosti. Je to možná i zásluhou podnebí a celkově příznivé atmosféry v australské společnosti, že je tak lahodná. Kdo ochutná zdejší sýrovou, barbecue nebo šunkovou pizzu, má po dlouhou dobu na co s láskou vzpomínat. Po návratu do Prahy jsme si jednou v noci celí natěšení objednali svou pochoutku u stejné firmy u nás - „Pizza Hut“. To, co nám ale za hodinu kurýr dovezl, to by nežral ani skromný český pes.

Ettamogah

Ettamogah Pub - jedna z největších australských atrakcí. Hospoda jako řemen!


Aboriginci

Neméně zajímavý byl pro nás i vedlejší objekt, patřící místní skupině původních australských obyvatel - Aboriginců, s názvem „Gurrigai – Aboriginal Arts and Craft“. Tady jsme se poprvé setkali s úžasnými aboriginskými obrazy, malovanými tečkovou technikou zvanou „dot art“. Jde většinou o obrázky zdejších zvířat nebo o výjevy ze života Aboriginců ve volné přírodě. Všechny jejich nástroje a a užitkové předměty jsou velmi jednoduché a přitom jak říkáme my – velmi „vymakané“. Kromě známých bumerangů a jakýchsi fujar „didžeridů“, které se v posledních letech stávají v muzice velkou módou, jsou dalším významným vynálezem jejich „telefony“. Aboriginský telefon je jakési ploché dřívko, které svým aerodynamickým tvarem připomíná něco mezi křídlem letadla a střelkou kompasu. Když se přiváže na provázek a roztočí, vydává podle rychlosti roztočení bzučení o různé výšce a intenzitě. Takový zvuk je ve zdejší krajině slyšet na mnoho kilometrů a při jeho provozu je údajně mnohem méně problémů než se službami Českého Telecomu. Proto jsem si také jeden takový exemplář přivezl domů. Tady jsem zjistil, že u nás se s ním nedá volat meziměstsky, protože v Čechách je tak příšerný hluk, že se volanému zvuk telefonu slévá se zvukem motoru některých starších modelů automobilů. Škoda, kterých u nás bohužel jezdí statisíce. Ale vážím si telefonu o to víc, že mi ho daroval  můj kamarád Petr, který ho dostal od jednoho Aborigince osobně, když se toulali s Alenou v karavanu po Austrálii. Je z tvrdého matného dřeva a má mnohem jasnější a průraznější zvuk než ty lakované, které jsou k dostání v prodejních centrech a supermarketech. V těch aboriginských obchodních střediscích, které jsou zároveň kulturními centry, můžete zato vidět i programy s tanečními rituály a původní muzikou. Za svůj pobyt jsme takových prodejních center viděli několik a v některých byly obrazy až za několik stovek dolarů. Musím říci, že kdybych měl volnou takovou sumu, hned bych si pár obrazů koupil. Koupil bych si od nich i jiné věci. V Sydneyském středisku na Rocks mají nádherné hedvábné šátky, ručně malované aboriginskými ženami a jejich ceny jsou opravdu vysoké. Však si taky jeden z nich při své návštěvě zakoupila i Hillary Clintonová a možná díky jeho kouzlu zapudila všechny své soupeřky včetně Moniky Lewinské. Aboriginci mají nejen originální umělecký styl, ale i zvláštní schopnosti a vědomosti. O tom všem píše ve svých zajímavých románech Marlo Morganová, která kromě těchto jejich vlastností popisuje i tragédii násilné asimilace původních obyvatel bílými křesťanskými misionáři. Do dnešního dne většina Aboriginců „neumí“ bydlet v domech. Ty  jim postavila vláda, aby je měla pěkně pohromadě a pod kontrolou. Oni většinou raději nocují venku před svými domy pod hvězdami tak, jak jsou zvyklí. Alkohol s nimi za poslední roky zatočil ještě hůře než s americkými Indiány. V důsledku toho prudce stoupla jejich zločinnost a co udělá pobyt v uzavřené cele vězení s takovým svobodomyslným tvorem, je lehké si domyslet, ale velmi těžké si představit. Mě jako muzikanta zajímala jejich hudba. Supraphon kdysi u nás vydal sérii desek s etnickou tématikou a jedna z nich obsahovala rozhovory a písně australských domorodců. Tehdy jsme se usmívali při vyprávění Joshupa Managana, pro kterého byla v jeho jednoduchém životě každá maličkost vyjímečnou událostí. Své historky vyprávěl velmi prostým slovníkem a vystačila mu na ně jeho skrovná slovní zásoba. Tady jsem získal cédéčko domorodé kapely Yothu Yindi, které je dokladem negativního vlivu globalizace na různé národní kultury. Aby mohla domorodá aboriginská kapela vůbec vydat a prodat svou hudbu a seznámit tak světovou veřejnost s kulturou svého etnika, musí se přizpůsobit anglosaskému vkusu. To je úplně stejné jako u nás, až na to, že rozdíl mezi slovanskou a anglosaskou hudbou není zase tak markantní. Takže desky aboriginských hudebníků nakonec většinou dopadnou tak, že si domorodí umělci najmou bílou rytmiku a část ze své desky zaplní popovými písněmi, na jaké jé bílé publikum zvyklé. Důvody jsou samozřejmě také komerční. Australská vláda v posledních letech postupně analyzuje a napravuje křivdy na domorodém obyvatelstvu a snaží se je – zatím alespoň finančně - kompenzovat. Ale Aborigincům jde spíše o jiné hodnoty, jako jsou na příklad jejich ztracená kultovní místa, pohřbená většinou kdesi pod asfaltem dálnic a podobné škody na jejich kulturním dědictví. Podobná situace, v jaké je aboriginská hudební scéna, se dá na některých místech vystopovat i v oblasti výroby upomínkových předmětů. Kromě galerií, které nabízejí autentické aboriginské umění v jeho nejryzejší formě, narazíte občas, podobně jako u nás, na stánky s kýčovitými napodobeninami. Tady najdete například bumerangy z překližky, peněženky z klokaní kůže, stolní hodiny zdobené koalami a podobné zrůdnosti, které mají téměř jistě někde ukrytý nápis „Made in China.“, jako většina australského zboží. To, že je aboriginská komunita zdrojem inspirace pro lidské soužití a partnerství člověka s přírodou, je už dnes evidentní. Zatímco křesťanské a židovské náboženství povyšuje člověka na neomezeného pána všeho tvorstva, Aboriginci žijí v naprosté rovnoprávnosti a souladu s přírodou. Oni nedělají rozdíl mezi stéblem trávy a inteligentním savcem. Každá z těchto součástí přírody má v přírodním celku stejnou hodnotu. Rozumný názor, který by měli respektovat hlavně evropští politici.


Aboriginské dědictví

Tak to jsou Aboriginci – nejčernější z černých na Zemi. Ale kdo si myslí, že se jejich kůže na slunci nemůže spálit, ten se hluboce mýlí. Jejich pleť je stejně citlivá jako naše. I nás, Evropany, obklopuje řada věcí, které pocházejí z oblasti aboriginských znalostí nebo zkušeností. Na prvním místě jsou to produkty z australského stromu – čajovníku, známé pod názvem Tea Tree Oil Products. Právě to je dar „Abošů“ – jak jim říkají australští Češi – ostatnímu světu. Zajímavé je, že tento národ se zapsal prostřednictvím své zástupkyně do dějin světového sportu. Právě tam, kde by to sotva někdo čekal. Nevzpomenete si na sympatickou australskou tenistku Goolangongovou?

A právě plantáž „Tea Tree Oil Thursday Plantation“ byla shodou okolností naší další zastávkou. Když jsme vešli do prodejny produktů této rodinné firmy, okolí jakož i vnitřek prodejny a celého objektu zel prázdnotou. Dle zdejších mravů – plná kasa a nikde ani noha. Po prohlídce, doplněné video-seminářem jsme si v klidu vybrali zboží a ještě dobrou čtvrthodinku čekali až se objeví někdo, komu bychom ho mohli zaplatit. Teprve potom přišla příjemná paní a poděkovala nám za návštěvu a za zápis do obligátní pamětní knihy. Většina tea-tree kosmetiky se dá dnes už koupit i u nás, ale Thursday Plantation dělá navíc i skvělé repelenty a šampóny na vlasy. Já jsem si oblíbil hlavně jejich mýdla, která kromě proklamovaných antiseptických účinků mají ještě tu vlastnost, že s nimi umyji z rukou i to, na co často nestačí ani ředidla. Olej nám doma zase pomáhá na štípance od zákeřných českých komárů a to všechno – díky aboriginské znalosti přírody. Produkty čajovníku jsou dnes už rozšířené po celém světě a z nich suverénně vede olej „Tea Tree Oil“, který svými antiseptickými vlastnostmi pomáhal údajně už za druhé světové války australským a novozélandským vojákům při léčbě zanícených zranění v zákopech.

 Pár kilometrů od Thursday Plantation leží další zajímavý areál s podobným zaměřením s názvem Tropical Fruit World, který jsme z časových důvodů nemohli navštívit, ale zjistili jsme si o něm leccos zajímavého. Je tady jednak zábavný park, ale hlavně plantáže tropického ovoce s výzkumným ústavem. Na třinácti tisících stromech zde roste pětset třicet čtyři druhů ovoce. Zdejší výzkumníci zjistili, že například olej z avokáda je účinnější než cokoli jiného –  možná ještě účinnější než Tea Tree Oil. Na základě těchto výzkumů začali vyrábět vlastní pleťovou kosmetiku pod názvem Tropicology, která je však k dostání zatím pouze v Asii a v severní Americe. Z těchto výzkumů pravděpodobně pochází i „zázračné mýdlo“, které je dalším australským hitem. Slouží k odstraňování skvrn z oděvů před praním. Jak jsme se přesvědčili sami, jiný prostředek, který by takto spolehlivě působil, na světě asi neexistuje. Zázračné mýdlo nemá ani na trhu výrobků s bombastickou reklamou prostě konkurenta.


 Další příjemné zajížďky

Tak to  byly naše příjemné zajížďky dolů z dálnice po okresních silnicích do volné krajiny a i tady, jak vám právě dokazuji, se dá najít ledacos zajímavého. Ve vnitrozemní poušti tomu tak jistě není, ale ten úrodný pás země, který lemuje pobřeží Austrálie a je doslova nabitý různými typy krajiny, nabízí na každém kroku něco překvapivého. Jen pár kilometrů od čajovníkové plantáže stála na odpočívadle budova, připomínající starý anglický zámeček. Sem nás naši kamarádi vzali na ochutnávku lahodných jader supertvrdých australských ořechů Macadamia. Jejich jádra se dají upravovat různými způsoby – na slano i na sladko –  a v každé podobě jsou velmi chutné. Na plantáže, kde se tyto ořechy pěstují, jsme se dostali až o pár dnů později. V prodejně s místními suvenýry jsme zaregistrovali ještě jednu kuriozitu. Zcela veřejně se tady prodávala kompletní kosmetická řada produktů z marihuany. S tím jsme se v Austrálii už potom nikde nesetkali. Od zvlhčovacích krémů až po koupelové pěny – samá „marjána“.

Poslední naší zajížďkou před návratem na dálnici byla návštěva pověstného střediska australských hvězd – Byron Bay. Bydlí tady hlavně kulturní veličiny, jakou je třeba celosvětově slavná zpěvačka Olivia Newton-John nebo „Krokodýl Dundee“ Paul Hogan a jim podobní. Prohlídku jsme absolovovali z auta, neboť tady šlo skutečně jenom o to, vidět na skalách nad mořem výstavní paláce australských celebrit. Velká část tohoto letoviska byla několik týdnů po našem odjezdu zdevastována mohutnou záplavovou vlnou po deštích, které tu jsou jinak vzácné. Krátce po výjezdu z města jsme přejeli hranici státu a byli jsme v Queenslandu. To už zbývalo jen pár hodin jízdy k cíly naší cesty za dovolenou.


 Co obnáší Gold Coast

Neměli jsme zatím ani přibližnou představu, co by nás mohlo na tomto kousku australského pobřeží očekávat. Všechno, co jsme o této oblasti dosud četli nebo slyšeli, jsme považovali spíše za reklamní slogany. Skutečnost však předčila pověst ještě stonásobně. Už pár desítek kilometrů před městem samotným se začaly objevovat kolem dálnice výstřední a luxusní stavby hotelů a pensionů, většinou nějak stylizované. Od orientálních paláců po supermoderní sklobetonové stavby amerického stylu. I když předchozí zvěsti nám říkaly, že pláže i vlny Gold Coastu jsou plně srovnatelné s těmi havajskými a město samo je ještě atraktivnější než Miami Beach, naše naivní představy nám našeptávaly, že to bude určitě mnohem lepší než na Rujaně a jistě o něco lepší než na Mallorce. Pro nás byly poutače jako „Gold Beach City“ opravdu zatím jen reklamními hesly a tím byl pro nás dokonce i název čtvrti, kde jsme potom celou dovolenou bydleli – Surfers Paradise. A takový název už by měl trknout každého.

Měli jsme rezervované apartmá ve čtyřhvězdičkovém hotelu „Olympus“ přímo na pláži v centru města. I když jsme už kousek světa viděli, na takový luxus jsme nebyli úplně připraveni. Zařízení našeho apartmá bylo vybaveno stejně komfortně jako to v Coffs Harbour, ale vše bylo v mnohem nákladnějším provedení. Náš hotel se lišil od těch pětihvězdičkových jenom tím, že ty měli službu na recepci nepřetržitě, zatímco ten náš pouze přes den. U nás zato seděli v recepci přímo majitelé hotelu, takže bylo o vše dokonale postaráno. Bezpečnost hostů  přes noc byla zajištěna tak, že hlavní dveře hotelu neměly zámek, ale otevíraly se jakýmsi kolečkem s mikročipem. Z oken našeho apartmá v osmnáctém patře bylo vidět mnoho kilometrů na každou stranu, ale co bylo hlavní pro mě – přímo proti našim oknům vycházelo nad Pacifikem slunce. Tento božský zážitek jsem si tady dopřával každé ráno o páté! Kdybych tady mohl žít, neváhal bych ani minutu a tohle bych dělal denně až do smrti. Z výšin svého apartmá jsme mohli sledovat tu nejúžasnější pláž s obřími vlnami – po celou dobu našeho pobytu tady – téměř prázdnou. Nádherný panoramatický výhled byl umocněn tím, že čelní stěna společné obývací haly byla celá prosklená a navíc rohová.Zajímalo by mě, kam všichni ti Australané, kteří tady právě chyběli, jezdí na prázdniny. Nejspíš někam do jižních Čech nebo tak něco.

 Z výšky se dal také pozorovat cvrkot v ulicích města, který houstnul teprve s přibývající tmou. Tady přímo v ulicích města se jednou ročně jezdí Velká cena Gold Coastu a v tu dobu se ceny hotelů vyšplhají až na dvojnásobek.

Gold Coast a jeho S.

Gold Coast a jeho Surfer´s Paradise


Pláže a žraloci

Ráno se po pláži obvykle procházelo jen několik čínských rodinek a jejich otcové si aranžovali  skupinky pro upomínkové fotografie z dovolené. Oblečeni byli většinou do úřednických obleků a moře a písek jim tady na pláži očividně překážely. Jakmile se slunce trochu zvedlo z horizontu, běželi se Číňané někam ukrýt. Oblečené děti na plážích tady ale už nikoho nepřekvapí. Strach z ozónové díry je tu pochopitelně větší než u nás v Evropě a tak matky oblékají malé děti do koupacích úborů s dlouhými rukávy a nohavicemi. Aby děti nebrblaly a naopak se na takový plážový úbor těšily, přišli výrobci s dobrým nápadem a vyrábějí pro malé děti jakési látkové napodobeniny potápěčských neoprénových skafandrů. Do těch se děti pochopitelně těší a v nich potom klidně vydrží celý den. Před sluncem je tady opravdu nutné se chránit a v tomto směru je zde i dostatečná osvěta. Na plážích můžete vidět cedule, které varují před důsledky slunečního záření. Jinak je o vaší bezpečnost u moře postaráno z jedné strany pobřežními hlídkami, což jsou většinou školení dobrovolníci z řad studentů a z druhé strany ochrannými sítěmi v moři, které mají zabránit žralokům přiblížit se ke břehu. Když jsme svým přátelům vyprávěli o hrůzostrašných historkách ze setkání se žraloky, kterými nás zásobuje náš tisk, vysvětlili nám, že takové případy se tu opravdu stávají, ale jejich příčiny jsou většinou v neukázněnosti lidí. Obvykle bývá předehra k takovým tragédiím stejná. Alkoholem rozjařená společnost se vydá motorovým člunem na volné moře a najde si nějaký ostrůvek nebo útes, kde si užívá koupání a potápění. A tady je pravděpodobnost setkání se žralokem největší. Jeden Čechoaustralan nám sice vyprávěl, že za těch třicet let, co se v Austrálii potápí, žraloka ještě na vlastní oči neviděl, ale na to se nedá spoléhat. On říká, že ho za tu dobu pouze dvakrát slyšel. Žralok je prý většinou plachý a když  se neznámého tvora v moři lekne, vezme do zaječích. Při takové prudké obrátce vydá pod vodou charakteristický zvuk, vzniklý pravděpodobně plesknutím ocasní ploutve. Podle tohoto zvuku již každý zkušený potápěč pozná, že je odněkud pozorován.


Zábava na Gold Coastu

Ten den moje dcera slavila narozeniny a při té příležitosti nás naši kamarádi pozvali na večeři do vyhlášené restaurace „Ashmore Road Seafood, Steak & Liquor“. Předtím jsme šli trochu prozkoumat střed města. Tady je opravdu za co utrácet! Kromě obligátních prázdninových atrakcí jako je bungee rocket nebo létání na padáku, taženém letadlem, jsou tady stovky různých možností rozptýlení za každého počasí. A kdo má co utrácet, může zajít třeba do „Dracula´s Cabaret Restaurant“, kde je obsluha i program v drákulovském stylu a kde prý bývají úžasné Silvestry. Ty jsou ale na dlouho dopředu vyprodané. Celé půldne jsme strávili v muzeu kuriozit „Believe Or Not“ a ještě nám to nestačilo, takže jsme si museli na památku přikoupit knihu o tomto divu, abychom si mohli občas připomenout, co je na světě vůbec všechno možné. Zážitkem je taky návštěva zdejšího Hard Rock Cafe, které se může pyšnit několika originálními kostýmy The Beatles z období jejich slavného Sgt. Peppera. V době naší návštěvy tady po dva týdny denně hrál nestor „jižanského rocku“ Charlie Daniels. Kdo se nasytí městské zábavy, může využít nekonečných možností rozptýlení v přírodě, počínaje několika přírodními rezervacemi a národními parky a konče sólo či skupinovými výlety na motorkách. Půjčovny motocyklů Harley-Davidson jsou tady pomalu na každém rohu a lze si pronajmout za slušnou cenu vlastně jakýkoli typ Harleye včetně tříkolek.

Začínalo se stmívat a na pobřeží se otevíraly stánky pravidelného každotýdenního trhu s uměleckými předměty. Úroveň nabízeného zboží je tady tradičně až na výjimky vysoká a prodávající jsou většinou také autory nabízených děl. Australští umělci nejvíce využívají  materiálů, které jim poskytuje jejich příroda, takže díla jsou velice osobitá a nápaditá. Jako ve všech oborech lidské činnosti, i místní umělci jsou díky dlouholeté tvůrčí svobodě v mírném předstihu před námi. Vždycky, když jsme tady objevili něco pro nás nového, bylo pravidlem, že u nás v Čechách jsme se s tím setkali až po několika letech.   

V restauraci na Ashmore Road nás čekala večeře jaksepatří. Na půlmetrových platech se nacházelo několik druhů mořských produktů a my nevěděli, co ochutnat dřív. U ochutnávání nakonec zůstalo, protože nebylo v našich silách celou porci spořádat. Vůbec mám pocit, že Australané, tak jako všichni lidé na Západě, jedí dvakrát tolik, co my. Oni nejedí tak často, ale zato dokážou na posezení sníst neuvěřitelné množství jídla. Naši přátelé se s tím oproti nám vyrovnali se ctí a ještě nás polospící dopravili v pohodě do hotelu.

Gold Coast

Východ slunce na Surfer´s Paradice


Příroda - a jak si jí chránit

Ráno nás čekal celodenní výlet na ostrov Stradbroke. Ten je dost dlouhý a kopíruje část pobřeží Gold Coastu. Je to překrásný kus panenské přírody a Australané ho chrání, jak můžou. Začínají tím, že ho neuvádějí v turistických prospektech a tak ho vlastně ukrývají před

vše devastujícími turisty. To, že na ostrov jezdí výletní loď a lze tady i přenocovat, to je celkem minimální zátěž pro tuto přírodní rezervaci. Naši loď řídil aboriginský mladík, očividně jí miloval a celou cestu byl nabitý dobrou náladou a zdravil všechny posádky míjejících lodí. Bezpečně nás dopravil do cíle a my se mohli věnovat obdivování přírody. Před tím jsme ale ještě dostali oběd, který byl samozřejmě opulentní a dámy se tudíž nedostaly ani do poloviny talíře. Musím připomenout, že tento celodenní výlet s obědem stojí pouze pětadvacet australských dolarů, ale protože jsme měli kupony na slevy, které jsme si vytrhli z hotelového prospektu, zaplatili jsme pouze sedmnáct dolarů na hlavu. Za tyto peníze bychom v Praze nepořídili ani výlet parníkem kolem Štvanice. Protože naši kamarádi se v těchto slevách dobře orientují a vědí, kdy a kde se dají uplatnit, ušetřili jsme tady na vstupenkách dost peněz, které jsme pak užili za jiné radovánky. Systém slev je tady ve všech směrech propracován a taky bohatě využíván. Pro příklad uvedu klub „Frekvent Flyers“, který má dnes už každá větší letecká společnost. Jedná se o kilometry zdarma – jakýsi bonus, který dostává zákazník, který u té které společnosti nalétá ročně určitý počet kilometrů. U nás v Evropě  by se to asi moc nevyplatilo ani opravdu frekventovaným byznysmenům. Tady jsou vzdálenosti i obchodní trhy poněkud větší. Když jsem viděl Petrovu brašnu s pyžamem do letadla, která je neustále sbalená a v pohotovosti, bylo mi jasné, že ten bude mít jistě u své letecké společnosti alespoň zlatou kartu. Taky že jí měl. Když se podíváte na mapu - a můžete klidně vynechat samotnou Austrálii – Singapur, Taiwan, Hong-Kong, Nový Zéland, Havaj a další široké okolí, je jasné, že průměrný obchodní zástupce nalétá ročně desetitisíce mil. Pro zajímavost – převedeno na naše poměry -  za takovou letenku Praha – Sydney – Praha, už by v klubu byla zdarma například jedna cesta do Londýna. Zlaté karty mají už výhody, které jinak přísluší V.I.P. osobám. Všude máte přednostní rezervaci a nákup letenek, přednostní vstup do V.I.P. prostor na každém letišti, kam si můžete vzít jednoho hosta a kde dostanete snídani a máte tady možnost se i osprchovat a prospat. Těch výhod je hodně a jsou zasloužené. Dají se potom zúročit třeba i o soukromé dovolené. Naši přátelé si tak nedávno udělali několikadenní výlet na Fidži, což není výlet k zahození. Díky nim jsme měli pak možnost ochutnat pověstný opojný nápoj Kawa a jako suvenýr jsme dostali i hlavní místní rekvizitu - kanibalskou vidličku na lidské maso, kterou nám odtud také přivezli, ale tu jsme zatím neměli možnost použít. Při našich středoevropských vzdálenostech bychom za rok získali zdarma maximálně letenku do Zadní Třebáně a při pěší cestě zpátky bychom si mohli u Karlštejna nanejvýš nasbírat ze škarpy vlašské ořechy..

Po obědě jsme se pěšky vydali na protilehlý břeh ostrova Stadbroke. Bylo krátce po poledni a vedro bylo přímo pekelné. Poslední desítky metrů jsme absolvovali formou přískoků mezi stinnými ostrůvky v místní buši. Náš cíl stál ale za to. Čekal tu na nás úplný Robinsonův sen – několik kilometrů dlouhá liduprázdná pláž z bílého vrzavého písku – tak zvaná „squeaky beach“. V dálce se v solné mlze rýsoval celý Gold Coast, před námi řval drsný a sebevědomý Pacifik a my stáli proti nejvyšším vlnám, jaké jsme tady vůbec zažili. Petr s Alenou nám viděli na očích, že bychom se tam nejraději střemhlav vrhli a tak nás trochu brzdili u břehu. Přesto jsme si to užili dokonale a domů se nám vůbec nechtělo. Cestou zpátky jsme potkávali repliky historických trojstěžňových plachetnic a jiné námořní lahůdky. Náš černý kapitán mistrovsky zacouval do přístavu a my jsme šli rovnou k Woolworthovi doplnit zásoby potravin.

Surfers Paradise
Surf

1. Před hotelem na Gold Coastu. 2. Pacifik je Pacifik!!


Zábavní parky

A ráno s rozbřeskem – tradá – další velká akce! Tentokrát celodenní návštěva velkého zábavního parku „Warner Brothers Movie World“. Před hlavním bodem zábavy nás ještě cestou Petr pobavil tím, jak se dá pracovat, aniž by se člověk příliš vyčerpával. V té době se živil jako konzultant a tady byla zrovna příležitost nám ukázat, co taková činnost obnáší. Jak už jsem se zmínil, naši kamarádi se nám celý měsíc věnovali čtyřiadvacet hodin denně a připravili pro nás velice nabitý program, který jsme vlastně ocenili, až když jsme se z tohoto příjemného šoku probrali doma v Praze. Takové štěstí, jako my nemá každý návštěvník Austrálie. Hostitelé mají většinou své pracovní závazky a zřídkakdy se mohou svým známým nebo příbuzným věnovat déle než dva, tři dny. Zpravidla jim ukážou střed Sydney a vysvětlí jim, jak se dostanou na nejbližší pláž. Tím to zpravidla končí. Pak už jsou hosté ponecháni veřejné dopravě, osudu a svým  schopnostem dohovořit se.

Petr  právě působil jako poradce při stavbě velkovýrobny hotových jídel pro australskou leteckou společnost Quantas. On má velké zkušenosti s poměry a dávkováním mycích, pracích a čistících směsí do velkoprádelen nebo různých čističek a myček. Dovede odhadnout nebo stanovit poměry chemikálií, které se v těchto směsích používají. Tady byl se svými kolegy a podřízenými ve stálém spojení a všechny pracovní problémy řešil z auta pomocí handsfree sady a mobilního telefonu. Při jednom z našich každodenních výletů mu volal jeho spolupracovník a oznamoval mu nešťastně, že nastal nečekaný problém. Na skleničkách, které vycházejí z mycí linky, zůstávají po osušení viditelné stopy po kapkách vody a to je prostě nepřípustné, protože to dělá dojem špatně umytého skla. Petr se zamyslel a řekl kolegovi ať zkusí změnit množství jisté chemikálie ve směsi z pěti procent na sedm a aby mu večer zavolal, jestli to funguje. Když skončil hovor, bylo na něm vidět, že je ustaraný a nám řekl, že pokud by jeho rada nezabrala, musel by se druhý den těch dvanáct set kilometrů do Sydney vrátit a problém vyřešit na místě. Večer pak zazvonil telefon a jeho kolega mu s radostí oznamoval: „Petře, měl jsi pravdu. Funguje to stoprocentně“. Když domluvili, Petr povídá: „Vidíte – a takhle pracuju já – já, konzultant“.

Vstupenky do zábavního parku, který mapuje všechno, čím se bratři Warnerové a jejich filmové společnosti zabývají, jsou na naše zvyklosti pekelně drahé, ale máme přece kupony na slevy z turistických průvodců. Tady vám patnáctiprocentní sleva už řádně zvedne náladu, zvláště když se jedná o vstupné pro celou rodinu. Nemá smysl líčit všechno, co se tady nabízí k vidění – ostatně všechno už se nám postupně valí do Evropy, dokonce až k Matěji do „Fučíkárny“. Proto zmíním jenom to nejpodstatnější, ale upozorňuji, že když chce člověk vidět všechno - jeden den je stejně málo. Hned za vstupní branou chytil naše ženské ztepilý „Jugoš“ v úboru Batmana. Viděl na nás z dálky, že jsme Slované a hned se snažil navázat kontakt. Taky nás hned nasměroval na první atrakci – Gremlins Invasion. To je podzemní výlet do filmových dekorací, které i u nás známe z filmů o příšerkách, zvaných Gremlinsové. Všechno je pomocí hydrauliky oživeno a iluze z vaší přítomnosti přímo ve filmu je dokonalá. Ze všech stran se na vás řítí samotní Gremlinsové nebo padající předměty, které se zastaví vždy v poslední sekundě centimetr od vašeho vozíku. Podobně atraktivní je výlet do světa disneyovských kreslených figurek, zvaný Looney Tunes Studio Tour. Tady vás provází po dobrodružné pouti stovky nejpopulárnějších postaviček z kreslených filmů pro děti. Jízda je ale stejně šokující jako ta předešlá. Celou atrakcí projíždíte loďkou po řece a když se třeba nezadržitelně blížíte přímo pod běsnící vodopád, zastaví se proud vody těsně před vaším plavidlem a než se vzpamatujete z prožitých šoků, přijde několik dalších infarktových situací. Návštěvník je prostě šokován od vchodu až po východ. Za své peníze si skutečně užije a vidí zde to, co by jinde asi opravdu neviděl. Je tady možno navštívit i kino, jehož program je sestaven pouze z přeřeků, které se pochopitelně v konečných verzích slavných filmů neobjevily. Zajímavá je i expozice v originálních dekoracích z filmu, který se u nás promítal pod názvem „Mladý Einstein“. Tady není jediný úhel pravý a po pár krocích je už člověk úplně zpitomělý a pomalu neví, co si o tom myslet. Na první pohled humorná situace, ale rozhodně ne pro slabší povahy. Moje manželka nás chtěla v polovině exkurze opustit, protože ty „nesouměrnosti“ nedělaly jejímu organizmu dobře. Tady chvílemi tekla voda do kopce a kousek dál se vám vracel váleček na nudle, který jste pustili dolů z kopce. A takových důkazů antigravitace tady bylo více. Pikantní na tom bylo, že hosteskou v tomto pavilonu byla mladá dívka, která byla jako herečka jednou z hlavních hvězd australského televizního seriálu pro mládež, který shodou okolností běžel v tom roce právě u nás. Moje dcera jí okamžitě poznala a poprosila naše přátele, aby se jí vyptali na detaily. Ona nám potom vysvětlila, že tady je zvykem, že začínající filmoví a televizní herci působí o prázdninách v takovýchto zábavních parcích, aby  jako konferenciéři nebo průvodci vešli do širšího diváckého povědomí a získali si tak tím i lepší výchozí odrazovou pozici pro své další působení v oblasti showbyznysu.

Tereza

Tereza po Maverick show s indíánským šamanem, na kterém asijské ženy mohly nechat oči.


Bohatství Austrálie

Dalším velkým zážitkem je hodinové představení, sestavené ze stěžejních scén filmů řady „Policejní akademie“. Zážitkem je už samotné čekání na začátek představení. Jako všude na podobných akcích v Austrálii – i tady divákům zkracuje čekání mimický herec. Tady by se dalo možná vyjímečně použít ošklivé nečeské slovo – bavič. Takový člověk – a že jsme jich tady zažili více – by byl ozdobou každého špičkového divadelního souboru. Jeho hlavní pracovní náplní je rovnoměrně rozsadit a usadit příchozí a zpříjemnit čekání těm už usazeným. Náš mim byl oblečen do uniformy dopravního strážníka a jeho jediným verbálním projevem byla píšťalka v jeho ústech, kterou ale používal téměř nepřetržitě. V jeho repertoáru byly stovky drobných vtípků a skečů, do nichž zapojoval samozřejmě i nově příchozí diváky. Jeho nejčastějšími partnery i objekty zájmu byli asijští turisté, ale těch tady bylo jistě přes devadesát procent z návštěvníků parku. Oblíbeným terčem jeho vtipů byly děti a hlavně pokrývky jejich hlav, které důsledně upravoval a korigoval, aby vzápětí dokonale napodobil chůzi nejen jejich nositelů, ale i jejich rodičů nebo prarodičů. Spadeno měl hlavně na majitele fotoaparátů, kterým pak přispěl do archivů několika vtipně naaranžovanými snímky. U nás by se většina lidí po takové manipulaci těžce urazila – tady se i ti postižení skvěle bavili ve své nové roli účinkujících. Mám dokonce podezření, že Číňané se na to nezřízeně těší a jezdí sem hlavně kvůli těmto „hereckým“ akcím.

Představení bylo plné dokonalých kaskadérských výstupů, akčních scén včetně pyrotechniky a účasti všech policejních dopravních prostředků. Vrcholnou scénou byl výbuch helikoptéry, upoutané na střeše domu a ovládané hydraulikou. Herci pak byli typově skoro k nerozeznáníod originálních postav filmů „Policejní akademie“. I když jsem zásadním nepřítelem kýčovité zábavy, těmto představením se nedá z profesionálního hlediska opravdu nic vytknout.    

Při toulkách zábavním parkem jsme se ještě přimotali do přestřelky mezi Bonnie a Clydem a policejní ochranou přepadené banky, když v tom jsem najednou za rohem zahlédl horskou dráhu a byl jsem ztracen. Jak vidím něco takového, jsem prostě k neudržení. Zatím jsem zažil jenom tu „naši“ na Výstavišti v Praze a doposud jsem vlastně jenom snil o tom, projet se na takové „opravdické“, kterou jsem znal jenom z filmů. Tady jsem měl na rozmyšlenou jen pár vteřin, protože bylo pravé poledne a ostatní z našeho houfu na mě museli v tom největším vedru někde počkat. Na jedné straně byla touha poznat tu rozkoš nepoznaného a na druhé straně velký strach z té výšky, krkolomných šroubovic a loopingů. Zvítězila zvědavost a já  jsem se zařadil do fronty. Při vstupu do nástupní haly jsem zažíval pocit, jaký asi cítí odsouzenec před popravou, ale když jsem pak před sebou viděl stát i usměvavou stoletou indickou babičku, trochu jsem se uklidnil. Před odjezdem jsme absolvovali asi pětiminutové školení o bezpečnosti a chování na dráze. Cesta na vrchol prvního kopce byla dlouhá, ale pak už se všechno odehrálo bleskově, takže jsem nestačil ani zaregistrovat obávanou jízdu hlavou dolů. Za pár vteřin jsem byl v cíli a tam už mi nabízeli mojí fotografii, zachycující mě v tom nejkritičtějším okamžiku jízdy. Nebyla z nejlevnějších, ale Petr mi jí přesto koupil, abych měl doma jakýsi certifikát, že jsem zkušeným a prověřeným jezdcem.


Zíral jsem jako vesničan ve městě

Druhá divadelní show, kterou jsme v parku shlédli, bylo hodinové představení „Maverick Grand Illusion Show“ – jakási zhuštěná podoba oblíbeného filmu s Melem Gibsonem. I tady byl sugestivně působící místní uvaděč-mim, který byl převlečen za hrobaře a usazoval příchozí. Vyhnout se mu nebylo tady pod střechou možné a chlapík budil hrůzu už svou vychrtlou postavou a nabíleným obličejem pod černým cylindrem. S oblibou lákal malé děti k prohlídce hrobů a starým čínským turistům zase nabízel poležení v rakvi. Když zpozoroval někoho obzvláště starého, obvykle ho sledoval s napřaženou lopatou a přitom napodoboval jeho chůzi nebo parodoval některé další „přednosti“ jeho fyziognomie. Mladým Číňankám pak bral nekompromisně míry na rakev a na ty krásné si většinou zasedl a řádně je něčím vylekal. Samotné představení bylo plné laserových efektů, kouzelnických triků a dokonce tady použili i levitaci. Efektní byly obzvlášť výstupy indiánského náčelníka, při jehož zaříkávání začalo třeba v hledišti sněžit nebo nad hlavami diváků létala papírová vlaštovka. Při odchodu z divadla bylo pak venku možno udělat si pár snímků s aktéry tohoto představení a pohovořit si s nimi.            

Skutečným požitkem byla potom exkurze do stále funkčních místních filmových ateliérů Warner Brothers kde jsme na první zastávce viděli údajně největší fundus filmových kostýmů na světě. Při projížďce studii jsme viděli, jak se vyrábějí „létací“ scény klíčováním na modré pozadí nebo jak se nahrávají ruchy pod filmové dialogy. Je tady taky speciální studio pro natáčení leteckých soubojů a tahle všechna filmová kouzla si může většina návštěvníků osobně vyzkoušet. Točily se tady například některé sekvence s „Jokerem“ Jacka Nicholsona, po kterých tu zůstaly originální dekorace a návštěvník má možnost vidět celou tuto scénu v původní verzi s živými dubléry těchto slavných filmových postav..

Na závěr jsme ještě absolovovali šílenou jízdu „Batman Ride“, což byly trenažérem simulované honičky z filmu „Batman Forever“. Seděli jsme na židlích, které napodobují pohyby auta nebo letadla, jehož předním sklem sledujete svojí cestu městskými ulicemi. Prožili jsme si na vlastní kůži, co to je vlítnout autem do výlohy obchodu nebo se honit s nepřátelským vrtulníkem ulicemi mezi mrakodrapy. To už bylo na naše evropské nervy příliš a doslova jsme se vypotáceli na parkoviště k našemu autu a v duchu jsme děkovali Bohu, že jsme tohle všechno ve zdraví přežili.

Cestou domů jsme se stavěli pro večeři v jednom vyhlášeném dálničním motorestu, který se proslavil svou specialitou „Yatala Pies“ – jakýmisi těstovými košíčky, plněnými lahodnou masovou směsí. Sem si rád každý Australan zajede a my jsme tu byli zrovna svědky ekologické  akce „No To 8 Lanes – Yes To 2nd  Hwy“. To je protestní akce místních obyvatel proti záměru vlády rozšířit kvůli Olympijským hrám dálnici na osm proudů. Ochránci přírody usoudili, že je lépe postavit další čtyřproudou. Vláda tady na takovéto protesty slyší mnohem ochotněji než třeba u nás. Poslední dobou se tu stává běžné, že úřady zakážou vjezd autům do některého z národních parků a vstup je potom jenom pro pěší. Ale tady to lidé respektují a není zvykem, aby se taková nařízení obcházela. Tato omezení se tu ale provádějí citlivě. Někde se třeba omezí jenom vstup vozidlům s náhonem na všechna čtyři kola. Ta jsou tady z logických důvodů velice rozšířena. Hlavně mezi mladými. Kromě udržované silniční sítě, je Austrálie jenom přírodní plochou bez silnic nebo jakýchkoli komunikací. Pro turistiku ve volné přírodě se normální automobily nehodí, protože by se leckde ani nedostaly. Nezapomeňme, že tady je možné stihnout za jediný den skoro všechno. Když vás omrzí surfování v moři, můžete se sebrat a jet si zalyžovat do Snowy Mountain, kde jsou i v létě v provozu lyžařská střediska Thredbo a Perisher Valley. Když to vezmete zkratkami a spojíte to s trochou trampování po cestě, bez Four Wheel Drivu se prostě neobejdete.

Další šoky v obřím delfináriu

Další den byl pro nás stejně náročný jako ten u „Warnerů“. Opět celodenní záležitost a opět zábavní park, ale tentokrát vodní „Sea World“. I tady všechno funguje bezchybně a hned na začátku si můžete během vyhlídkové jízdy lanovkou nad celým areálem, sami stanovit pořadí atrakcí, které chcete za ten den stihnout. Na začátek jsme si z opatrnosti vybrali plně klimatizovanou atrakci „Shark Encounter“, což bylo vlastně divadlo, které mělo místo pódia skleněnou stěnu, oddělující mamutí akvárium od diváků. Tady plavaly spousty obrovských ryb a želv a mezi nimi se pohybovali jejich ošetřovatelé v roli jakýchsi manekýnů. Tato atrakce měla totiž za úkol seznámit návštěvníky s historií potápění a s vývojem všech pomůcek s tím spojených – tedy i skafandrů. Tady člověk nevěděl, co sledovat dříve, protože se tu vedle sebe mírumilovně proháněly dravé ryby všech druhů i velikostí. Vycházelo se chodbou, po jejíchž stranách byla menší akvária s korálovými rybičkami v úžasných barevných kombinacích.

Kousek dál stály vedle sebe dva ohromné amfiteátry s „drezúrami“ mořských živočichů. Jako první jsme shlédli velkou delfíní show „Dolphin Cove“. Tahle pompézní podívaná už neměla moc společného s malým, rodinným delfináriem v Coffs Harbour. Tady všechno běželo v americky bombastickém stylu. Dokonce bych řekl, že i delfíni tu byli mnohem větší. Po skončení představení se mohli diváci, kteří měli s sebou plavky aktivně zapojit do hry s delfíny v jakémsi jejich odpočinkovém bazénu. My jsme se přesunuli do vedlejšího „Sea Lion Theatre“, kde nás vítal nezbytný „uvaděč“, ustrojený jako filmový pračlověk Flinstone. To byl opravdový mistr v napodobování a zvládal všechny lidské věkové kategorie. Nejlépe mu šla těžkopádná chůze unavených japonských a čínských turistů, obtěžkaných kamerami a ruksaky. Když se diváci usadili, vytáhl z pod kožešiny dálkové ovládání, přivolal si svůj pravěký člun a odplul kamsi do neznáma. Tady mělo představení se lvouny spíše divadelní charakter, protože tady se jednalo o opravdovou cirkusovou drezúru. Celý průběh měl jakýsi děj a byli do něj zapojeni i diváci. Úspěch měly hlavně takové laciné fórky jako krmení lvounů půlmetrovými chobotnicemi. Když drezér vloží mladé dívčině z publika do dlaně slizkého tvora, který se roztéká do všech stran, každý z ostatních diváků jí to ze srdce přeje a je ve skrytu duše rád, že nebyl vybrán právě on. Úspěch takového čísla je předem zaručen. Také na těchto atrakcích mě příjemně překvapilo ozvučení celého prostoru. Divák vše slyší z kteréhokoli místa v CD kvalitě.


Za hodně peněz - hodně muziky

Nemohli jsme si samozřejmě nechat ujít ani trojrozměrné kino, nabízející záběry, které jsou při sledování speciálními brýlemi mnohdy šokující. Program je krátký a jmenuje se „Sen moře“. Stane se třeba, že na plátno přijde chlapec a vyzve vás, abyste si s ním házeli kotouč „frísbí“.  Hodí ho směrem na vás a když se díváte bez brýlí, je to normální filmová scénka. Pokud si však nasadíte 3D brýle, kotouč vám letí přímo do obličeje a vy leknutím pravděpodobně padnete rovnou na záda.

A jako by nebylo těch infarktových situací ještě dost, vydali jsme se pak rovnou na projížďku lodí skrze sopku, která vévodila celému parku. Uvnitř sopky prožijete několik šoků a když už jste s nervy na dně, zjistíte, že vaše loďka vjíždí přímo do žhavého magmatu  v jejím středu. Iluze je dokonalá a vy zjišťujete, že není jiné cesty, kam by se dalo uhnout. Když se teplota přiblíží někam na hranici popálení, loďka samozřejmě uhne nějakým volným směrem, který jste dříve nemohli vidět. Radost z přežití je potom nezměrná.

Nikdy jsem neshledával nic zajímavého na vodním lyžování, ale Australané mě při představení „Ski Spectacular“ přesvědčili, že v každém oboru existují jedinci, kteří se vymykají průměru a dovedou svými výkony strhnout i úplné ignoranty. Nejen, že jsme vystoupení vodních lyžařů vydrželi celé, ale ještě jsme jím byli doslova nadšeni, což bych nikdy nepředpokládal. Je docela příjemné vidět pár dní před Štědrým dnem komiky v santaclausovských neoprénech na rozpálené vodní hladině. Lyžařský areál sousedil s ohromným koupalištěm, plném vodních atrakcí, na které našinec není ještě zvyklý. Užili jsme si do sytosti obřích tobogánů a dalších legrácek a pomalu nastal čas chystat se na návrat. Při cestě k východu jsem ale ještě zahlédl mamutí horskou dráhu, kterou jsem bůhví proč předtím neviděl ani při vyhlídkové jízdě z nadhledu. A protože byla úplně jiná, než ta včerejší, naše společnost už věděla, že má smůlu a já dostal svolení k opuštění našeho hejna. Zatímco ta předešlá dráha měla zavěšené sedačky, tahle byla sestavená z vozíčků a ještě k tomu byla mnohem delší. Do zavírací hodiny chyběla asi čtvrthodinka a tu jsem se rozhodl stoprocentně využít. Stihl jsem to třikrát a poslední orgastickou jízdu už jsem absolovoval jako sólista. Totální vyčerpanost! A k tomu ještě večerní lákadla Gold Coastu. Přiznám se, že mě by vábily nejspíše ty kulinární zážitky. Třeba zajít si do pravé bavorské hospody, to není pro nás takový problém, ale tady má „Bavarian Steak House“ nějaké větší kouzlo, zvláště když nabízí pivní slavnosti „Octoberfest“ po cleý rok. Schizofrenie, kterou bych nikomu nepřál. Ze zpáteční cesty jsem už vnímal jen věci, na které mě někdo upozornil, sám už bych je asi neobjevil. Díky cloumání jsem tedy cestou viděl úžasný automobil, který byl sestaven z několika desítek typů a jehož základem byl prosklený středověký kočár  nebo spíše pohřební vůz.Toto monstrum si tady může každý najmout k projížďce a užít si ho zblízka.        


Australské pivo a jiné radosti

Ráno jsme nechali ženské spát a vyjeli jsme s Petrem na prohlídku největšího australského pivovaru Victoria Browery v Beenleigh, kde se vyrábí na jižní polokouli velice populární Victoria Bitter. To bylo jediné místo v Austrálii, kde mě požádali o vypnutí videokamery. Asi měli strach, že jde o českou průmyslovou špionáž. Carlton & United Breweries leží uprostřed volné krajiny a co do velikosti a rozlohy jsou jistě větší než náš pivovar v Plzni. Podnikem nás provázela sama paní ekonomická náměstkyně. Provoz je tady plně automatický a kromě několika druhů standardních typů piva, je tento pivovar jediným na světě, kdo má povolení vyrábět mimo Irsko černého Guinesse v lahvích. Ten zdejší je o trochu sladší, ale stejně skvělý jako irský originál. Cestou jsme se dostali mimo jiné i k podnikové nástěnce, u které se nám paní náměstkyně pochlubila sportovními výsledky zaměstnanců pivovaru. Viselo tady několik fotografií a trofejí za vítězství na mezinárodních turnajích v sálové kopané. Kromě šestičlenného mužstva tady vždycky figurovala jako náhradník také paní šéfová. Tady jsme se také dozvěděli, že to je kromě ochranky a údržby, prakticky celý tým zaměstnanců pivovaru. Také jsme se přesvědčili o tom, že jediná starost pracovníků pivovaru je doplňování surovin pro výrobu piva a hlídání jeho kvality. Všechno ostatní se děje plně automaticky. Dokonale je organizovaná i nakládka a distribuce piva. Kamiony se nakládají podle přesného časového harmonogramu, takže žádný řidič nečeká déle jak minutu. Má prostě svůj sjednaný termín nakládky a ten je vždy přesně dodržen. Protože byla neděle, drželi tu službu pouze tři lidé, i když výroba jela i dnes naplno. Na závěr přišla ochutnávka, kde jsem byl ostatně jako na každém kroku konfrontován otázkou – „Odkudpak jste?“ Ta zvídavost je tady srdečná a nikoli vlezlá jako u nás na Východě. Ti lidé kteří se s námi dali do řeči se živě zajímali o dění v Čechách a zejména o to, jak si stojí australské pivo ve srovnání s naším. Oni dobře znají naši „Plzeň“, protože se tady dá koupit v každém obchodě. Je zdejší tradicí, že se dá v obchodech sehnat všechno, co má ve světě v oblasti stravování nějaký kredit. Petr s Alenou se vždycky smějí, když jim vypravujeme, jak u nás nebyl několik let k dostání mák a povidla nebo jak jsme na Vánoce a na Silvestra byli nuceni používat příšerně slané bulharské a rumunské okurky k přípravě bramborového salátu, protože bolševik všechno, co mělo nějakou směnnou hodnotu, okamžitě vyvezl. Oni říkají, že i v dobách pro nás nejkrutějších, byl v jejich sydneyské samoobsluze vždycky dostatek plzeňského piva, znojemských okurek, švestkových povidel i karlovarských oplatek.

Po příjemné ochutnávce jsme cestou zpátky vyzvedli ženské, které se vydaly na nákupy do nádherného obchodního střediska Pacific Fair. To je atraktivně architektonicky vyřešený komplex pasáží s drobnými obchůdky a stánky, kde se dá sehnat na rozdíl od velkých center i originální zboží, které jinde nekoupíte. Většinou jde o módní butiky a krámky s uměleckými předměty. Pacific Fair jsou vidět už z dálky a vzhledem připomínají antické chrámy. Oběd jsme odložili na pozdní odpoledne a cestou z nákupů jsme se zastavili ještě v pověstné herně Hilton Casino. Po důkladné prohlídce jsme si jako suvenýr chtěli koupit balíček vyřazených karet, které si tu za jeden dolar na památku kupují většinou Japonci a jim podobní cestovní maniaci. My jsme měli smůlu, protože prodejní přepážka byla zrovna zavřená, ale po našem dotazu na recepci kasina, odběhla jedna z pracovnic a s typicky australskou srdečností nám věnovala jeden herní paklík zdarma. Museli nám vidět na očích, jak hoříme touhou mít takový vzácný suvenýr a hlavně na nás museli vidět, že jsme hodně z daleka.


Příroda a turistické atrakce

Cestou do našeho cíle nás čekaly ještě dvě zastávky, které opravdu stojí za zmínku. Jako první na trase byla pýcha Australanů – ohromná dřevěná hospoda Ettamogah Pub, která nemá jediný pravý úhel a už z dálky působí svou pokřiveností komicky, ale zároveň záhadně. Něco jako chaloupka baby Jagy. Je to kultovní místo většiny Australanů, podobně jako u nás třeba hospoda „U Fleků“. Tato „křivá bouda“ má svoje kouzlo a vůbec se nedivím, že tolik přitahuje místní i turisty. Když se uvažovalo o její výstavbě, žádný z oslovených architektů se tohoto projektu nechtěl ujmout, protože se všichni obávali nebezpečně malé stability takové atrakce. Nakonec se do toho pustil jakýsi mladíček, který za své dílo nakonec sklidil zaslouženou slávu. Když vstoupíte dovnitř a lokál zavoní dřevem, dýchne na vás duch starých časů. Dá se tu také přenocovat a i tady najdete dostatek zábavy, od projížděk na velbloudech nebo programu aboriginských folklorních skupin,  po originální country tancovačku na mlatě. Když jsme zjistili, že v sousední tančírně, utvořené z bývalé stodoly bude odpoledne hrát pravá australská lidová kapela s názvem „Uncle Bob´s Jug Band“, rozhodli jsme se, že se tady při zpáteční cestě chvíli zdržíme. Takže jsme hned vyrazili dál, abychom všechno v pohodě stihli. Druhá zastávka byla nedaleko a už z dálky nás na ni upozorňovala rozhledna v podobě velkého ananasu. „The Big Pineapple – Sunshine Plantation“ – tak se taky soustava ovocných plantáží a továren na zpracování ovoce jmenovala. Tady nás konečně čekalo bližší seznámení s australskými ořechy Macadamia. A aby nebyla projížďka plantážemi pro návštěvníky příliš fádní, trasa vláčku pro turisty je vedena pár kilometrů i pravým deštným pralesem. Už ten sám o sobě je dost velikým zážitkem. Zejména, když ještě potkáte nějaký ten živý exponát, jako se to několikrát za tu cestu poštěstilo nám. Musím ještě zdůraznit, že každý vláček, či jiné podobné zařízení, které v Austrálii dopravuje turisty během jejich exkurze, je vybaven špičkovým ozvučením, které je obvykle citlivě nastaveno a seřízeno tak, aby nerušilo prostředí, ve kterém se pojezd pohybuje a přitom návštěvníkovi neuniklo jediné slovo z výkladu.

Ořechy Macadamia jsou velké jako vlašský ořech a mají hladkou a velice tvrdou skořápku, která se nedá rozbít ani kladivem. Proto se tady návštěvníkům v prodejně nabízí jakési ruční svěráčky, které jediné jsou s to si poradit s touto zatvrzelou plodinou. Ořechy se sbírají ze země jakýmsi australsky vtipným vozíčkem, který je nabírá do otočného kartáče a zároveň je hned vyčesává do nákladního prostoru. Jednoduché a důmyslné. Kdyby měli totiž sběrači obejít denně tolik kilometrů a sbírat ze země ořechy ručně, museli by si s sebou nosit náhradní páteř a několik náhradních křížových obratlů.

Všechny zde pěstované druhy ovoce se dají ochutnat v krásné, barevně vyzdobené cukrárně, která svou rozlehlostí připomíná závodní jídelnu nějaké veliké fabriky. Tak velký zájem turistů o ovocné produkty tady je. Petr se rozhodl, že nás opět něčím překvapí a tak nás usadil a odběhl pro zmrzlinu. Za chvíli přinesl několik druhů lákavě vypadajících pohárů zmrzliny s ovocem a mně nakonec extra porci - půlmetrový tác, na kterém byla polovina velkého ananasu, pokrytá zmrzlinou a kousky různých druhů ovoce. Jistě dva kilogramy poctivé váhy.

Při zpáteční zastávce v Ettamogah Pub jsme se mohli v téměř liduprázdné tančírně nerušeně pokochat vystoupením „Strýčka Boba“ a pořádně se seznámit se zvláštnostmi zdejších hudebních produkcí. Bylo tady jen pár lidí, protože stálí hosté odjeli někam na prázdniny a tak kapela hrála v redukované dvoučlenné sestavě a doprovod jim zajišťovaly hudební základy z počítače. Jejich hudba se hodně podobala české country muzice s jejím trampským přídechem a příjemné prostředí bývalé stodoly bylo tím pravým místem pro přilákání zábavychtivých turistů. U stropu visely železné džbery, do kterých tančící házeli mince pro žíznivou kapelu a personál u pípy i u grilu hýřil vtipem a srdečností. Reprobedny byly poházeny na balících slámy a vonělo to tady ne jako v hospodě, ale přesně jako ve stodole. Právě takové tančírny mi u nás v Čechách scházejí.


Kouzlo australských velkoměst

Příjezd z táhlého kopce do moderního Brisbane byl dlouhý, pozvolný a majestátní. Město je z architektonického hlediska velmi zajímavé a jeho vývoj a rozvoj je pečlivě hlídán a regulován. Leží na řece Brisbane River, kterou brázdí repliky historických parníků a právě projížďky po řece jsou největší atrakcí pro město a také nabízejí nejvíce zábavy. My jsme měli před sebou ještě dlouhý den, takže jsme vzali prohlídku města tak trochu hákem, ale přesto jsme viděli všechno, co pro nás bylo nejdůležitější a nejzajímavější. Nejprve obchodní dům se skleněnými výtahy, dětskou horskou dráhou uvnitř a kolotoči nebo jinými dětskými zábavami na každém patře. I tady zazněla našim kamarádům za zády u pokladny obligátní otázka: „Odkud jsou“? Tazatelé mínili samozřejmě nás. Byli to starší manželé, kteří učinili okamžitou a pro nás těžko pochopitelnou nabídku. Dali našim přátelům vizitku a řekli jim doslova: “Až pojedete příště se svými českými přáteli kolem Brisbane, můžete u nás všichni přespat. Kdybychom nebyli doma, klíče najdete v malém „shedu“. Když vejdete do domu, tak první pokoj je náš, ten si neberte, jinak se můžete uložit kdekoli“. Po téhle epizodě jsme rychle shlédli pár městských pamětihodností, ale nejvíc času jsme si rezervovali pro obrovský městský park, který silně evokoval atmosféru zlaté éry hippies kolem sanfranciského kultovního místa té doby - Haight-Ashbury.  Spousty lidí si tady užívají volného času a každý ho tráví po svém. Někdo se koupe ve fontáně nebo v čisté vodě zdejší požární nádrže, někdo se věnuje muzicírování, o kus dál se předvádějí mimové a klauni. Uprostřed parku stála kruhová koncertní hala, která byla zrovna otevřená, protože se tu na večer chystala nějaká hudební produkce. Jako muzikant jsem ocenil atraktivní řešení jejího interiéru a neodolal jsem, abych si nevyzkoušel i její akustiku. Potom jsme se ještě chvíli zchladili ve vyřezávaném čínském altánu uprostřed bambusového háje a vydali jsme se na zpáteční cestu na Gold Coast, abychom se stačili sbalit na zítřejší návrat do Sydney.

Nastal čas ukončit náš pobyt v  pohádkovém prostředí Surfers Paradise, protože se přiblížil Štědrý den. Petr s Alenou dávali telefonem poslední pokyny oběma dcerám a potom jsme nastoupili dlouhatánskou cestu zpět. Petr zařídil jeden nocleh asi po šesti stech kilometrech, aby pro nás cestování nebylo tak bolestné. Oni jsou na rozdíl od nás zvyklí dělat i dva tisíce kilometrů v jednom tahu. Cestou jsme neodolali a zastavili jsme se na jedné pláži v Coffs Harbour, abychom si připomněli vlny Pacifiku. Toho dne byly mimořádné a moře bylo ledové, přestože počasí bylo stále vyrovnané. Naši přátelé to ale věděli již předem podle vůně a síly větru. Říkali nám, že občas sem při určitém počasí dorazí chladné mořské proudy od jižního pólu, který vlastně při pohledu na mapu není vůbec daleko. Nám to ale nedalo a šli jsme do toho stejně. Jsme přece zoceleni Jizerou!


Australský "buranov"

Na nocleh jsme se zastavili v zapadlém městečku Forster, které je častou zastávkou našich přátel na jejich dlouhých cestách. Měli jsme rezervovaná dvě apartmá v Beach Motel, který byl těsně před rekonstrukcí a podle toho taky vypadal. To ale naši kamarádi nemohli předem tušit. Naše apartmá – to bylo jediné místo, které se vymykalo tomu všemu obdivuhodnému, co jsme tady za celou dobu pobytu viděli a co nám na Austrálii imponovalo. Špína, zápach po psech a jakýsi smutek a nostalgie, které čišely z tohoto místa, to byl asi jediný stín téhle cesty. Šli jsme se před večeří osvěžit do moře a protože pláž nebyla hlídaná, byl tady jako na mnoha jiných australských plážích k dispozici bazén s mořskou vodou. To je tady obvyklá praxe na nestřežených plážích. Bazény jsou vybudovány na jejich okrajích, takže příliv dodává každý den čerstvou vodu a zároveň zajišťuje bezpečnost koupajících se před žraloky. Když jsme šli na místní korzo, abychom se poohlédli po něčem k jídlu, uvítala nás ulice, která jakoby byla vystřižená z amerického filmu třicátých let. Bylo krátce po dvacáté hodině a město vypadalo jako po vymření. Pusto – prázdno. Žádná restaurace, ba ani rychlé občerstvení. Petr se rozhodl, že se obětuje a zajede někam pro pizzu, ale ani to nebylo tak jednoduché. Neměl u sebe přiměřenou sumu a tak jsme sháněli bankomat, který jsme však v tomto ospalém letovisku nenašli. A tak musel Petr jet několik desítek kilometrů, aby vyřešil takovou tady jinak banální záležitost. Výsledek stál ale za to! Pro takovou pizzu bych si i u nás rád zajel pár kilometrů – jen kdyby byla! Po celý zbytek noci nás budila „kukabura“, která s neuvěřitelnou virtuozitou vyluzovala zvuky, jaké nezažila jistě ani zemská porodnice „U Apolináře“. Od sténání rodičky až po křik a pláč novorozence.

Po zaplacení účtu přišel Petr a srdečně se smál skutečnosti, že cena jednoho noclehu v tomto motelu byla o dost vyšší než v luxusním hotelu na Gold Coastu. Vysvětloval to tím, že zatímco v hotelu Olympus jsme měli dvojapartmá se společným vchodem, tady byly zvláštní vchody a tím se cena výrazně zvyšuje.   

Cestou do Sydney jsme si prohlédli jednu „atrakci“, která nás všechny dost pobavila. Jistý manželský pár si tady nechal postavit obrovskou kašírovanou atrapu rudohnědé kultovní aboriginské skály Ayers Rock. Do tohoto nevkusného hangáru umístili prodejnu, kde bylo možno dostat veškerý dostupný brak na australském trhu. Vedle něj jsme tady ale objevili zajímavost, která by udělala radost každému českému „lufťákovi“. Soupravu smaltovaných plechových hrníčků, slánky a pepřenky pro australské „bushmany“, na kterých jsou namalovány  recepty na chléb „damper“ a výborný bushmanský čaj.


Za delfíny a Santa Clausem

Nelson Bay byla další oddechová zastávka na zpáteční cestě do Sydney, kterou nám Petr s Alenou naplánovali. Zde jsme si koupili jízdenky na výletní loď Tamboi Queen, která nás měla provézt celou rozlehlou zátokou a pokusit se pro nás vyhledat nějaké hejno přátelských delfínů za účelem jejich pozorování a navázání kontaktu s nimi. Zbývající čas do výjezdu jsme věnovali malému občerstvení. V Austrálii jsme viděli hodně hospůdek nebo stánků s hamburgery a ceny byly často velmi rozdílné, zatímco „hambáče“ úplně stejné. To cenové rozpětí bylo pro nás něčím těžko vysvětlitelným, protože tady vedle sebe stála třeba dvě bistra a v jednom stál hamburger sedm dolarů, zatímco ve vedlejším pouze dva a půl. A přitom oba podniky měly plno a zdálo se, jako by si cenami vůbec nekonkurovaly. V Nelson Bay jsme dostali za tři a půl dolaru deset centimetrů vysokého macka, který se nedal žádným způsobem ukousnout. Přesto, že nejsem fanouškem této poživatiny, docela jsem si pochutnal. Uvnitř byl ještě jakýsi chutný zeleninový salát s majonézou a vonělo to, že se člověku doslova sbíhaly sliny. Jenomže se to nedalo nijak narvat do úst. Když jsme konečně našli způsob, jak s touto raritou skoncovat, byli jsme totálně vyčerpaní a naši kamarádi brečeli smíchy, protože už to samozřejmě znali a jen čekali, jak si s tím poradíme my. Docela dobrá turistická atrakce. Během jídla nás tady ale otravovala ohromná hejna much, která se nedala žádným způsobem odehnat. Na rozdíl od těch našich, místní mouchy pekelně štípaly a tak jsme museli z této zahradní restaurace doslova prchnout.

Na naší lodi Tamboi Queen panovala pohoda a byli jsme zde skoro sami. Když se v dálce objevil první delfín s ukousnutou hřbetní ploutví, kapitán spustil na boku lodi vysunutou síť, aby výletníci mohli navázat přímý kontakt s nejinteligentnějším tvorem naší planety. Do sítě okamžitě huplo několik výletníků v plavkách, včetně Petra, a napůl ponořeni do vody trpělivě čekali, až delfíni doženou naši loď. Během naší několikahodinové cesty se objevilo pár  delfíních rodin, které vesele kroužily kolem naší lodi. Bezprostředně k síti se však žádná z nich neodvážila. Každopádně to pro nás byl neobyčejný zážitek. A tradá do Sydney!

Přijeli jsme skoro za tmy a protože jsme zjistili, že už jsme si docela zvykli nejen na časový posun, ale i na cestovní tempo Petra a Aleny, nabídli nám přátelé ještě toho večera prohlídku jedné ze Sydneyských vánočních atrakcí. Je to nedaleko ležící ulice, kde si obyvatelé každoročně zdobí své domy i zahrady ve vánočním duchu a lidé ze širokého okolí se sem každý večer sjíždějí obdivovat a hodnotit tuto krásnou podívanou. Jsou to na jedné straně různé girlandy z tisíců žárovek a na straně druhé skupinky často různorodých pohádkových postav, až po běžné Betlémy a ostatní biblické výjevy. Jesličkám někteří obětují po vánoční čas i celé místnosti,  jejichž okna jsou do ulice a vytvoří z nich dokonale osvětlené výkladní skříně. To vše na úkor svého domácího pohodlí. Zanedbatelná nebude jistě ani energetická náročnost takové výzdoby. Našinec by podobnou legraci určitě finančně ani neutáhl. Bylo tu tolik diváků, že ulici hrozila dopravní zácpa. To hned operativně využili mobilní prodavači santaklausovských čepiček a jiných vánočních rekvizit včetně občerstvení, které hned nabízeli z přistavených dodávek.


Štědrý den v Sydney

A právě v takových červených čepičkách jsme přivítali Štědrý den na zahradě v bazénu plném vánočních brouků. Jeli jsme ještě pořídit poslední drobné nákupy, ale spíše jsme jeli ze zvědavosti, abychom na vlastní kůži zažili to zdejší nákupní šílenství. Vidět vrchovatý nákupní vozík velký skoro jako osobní automobil a na jeho vrcholku sedět ještě děti – to se nám asi u nás nikdy nepodaří. Zbytek odpoledne jsme věnovali ochutnávce sladkého Guinesse a hře na delfíny v bazénu. Zatímco u nás se horečně peče, vaří a smaží – tady se nám zdálo, že všechno probíhá v naprostém klidu a pohodě. Příprava salátu a barbecue na verandě trvala jen chvilku a vlastně po celý Štědrý den jsme se všichni dobře bavili. V Austrálii se slavnostní večeře jinak odehrává pětadvacátého, ale kvůli nám se naši přátelé obětovali a udělali pro nás Vánoce tak, jak probíhají v Čechách. Skoro bych řekl ladovské. Dárků bylo tolik a některé tak rozměrné, že se stěží vešly do obývacího pokoje. Já jsem dostal  „australský pas“ – žertovnou kopii originálního dokumentu, na který jsem opravdu pyšný. Jako rodinka jsme dostali kamenné nástěnné hodiny s opálovou žílou uprostřed, což je fascinující suvenýr z unikátního australského naleziště opálů. Dobývání opálu je tady něco jako sport nebo dobrodružná hra s otevřeným koncem. Buď - a nebo! Jedni zdejší čeští přátelé Petra a Aleny jsou shodou okolností majiteli takového lukrativního naleziště.

Petr dostal pojízdný barbecue-grill na plyn s udírnou, který připomínal spíše nějaké zařízení z kosmické lodi. Psi dostali po ohromné kosti a papoušci to nejlepší zrní, jaké se dá na trhu sehnat. Tady se všechno – na rozdíl od nás – obejde bez televize a tak jsme večer zakončili dvanáctiletou whisky, která příjemně podbarvovala naše vzpomínky na sladká šedesátá léta a potom už přišel tvrdý spánek pod Jižním křížem.

Seven Hills

Štědrý den v Seven Hills


Začíná poznávání Sydney

Den po Štědrém večeru je tady zvykem, že celé rodiny navštěvují Taronga ZOO. To je stejné,  jako u nás projít se po Karlově mostě a zkontrolovat jednou za rok „Hradčana“. Jenomže tady se místo svařáku na zahřátí, musíte namazat krémem s nejvyšším ochranným faktorem proti slunci. Vyrazili jsme i s Petrovými dcerami a oběma zeťáky. Praxe je zde trochu jiná než u nás. Auto se nechá zaparkované na kterékoli stanici tramvaje. U těch stojí většinou třípatrová velkokapacitní parkoviště pořízená velice levně tím, že se několik sloupů propojí podlahovými panely. A to je vše – levné a praktické. Díky nim tady téměř nevědí, co to je dopravní zácpa ve městě. Na stanici si v pokladně zakoupíte zvláštní lístek, který platí po celý den jako tramvajová jízdenka, palubní lístek na loď a zároveň vstupenka do ZOO. Tramvaj tu jezdí mírně nad povrchem komunikace – něco jako německý S-Bahn, ale občas zajede i pod zem. V každém vlaku je přítomna ozbrojená ochrana, takže rychle, levně a bezpečně dojedete do centra a tady přestoupíte na loď. Z té se dá vidět celý střed Sydney se všemi jejími pamětihodnostmi a symboly. Slavnou Operou počínaje a „ramínkem na šaty“ – pověstným mostem Harbour Bridge, na kterém jako natěrač začínal i „Krokodýl Dundee“ Paul Hogan, konče. Když jsme přesedali na loď, bylo ještě poměrně brzo ráno a tak mě udivilo, že v Darling Harbour už zahajovalo svou produkci několik pouličních muzikantů. Vedle jazzového saxofonisty seděl opálený bushman s dlouhatánským didgeridoo a i další muzikanti tu už po ránu ladili formu i nástroje. Když jsme se v pozdním odpoledni stejnou cestou vraceli domů, náš saxofonista stál v tom ukrutném vedru na stejném místě a prožíval své improvizace beze stop jakékoli únavy. Můj dosavadní poznatek ze styku s tropickými krajinami a jižanskými národy byl až doposud úplně jiný. Tady v Austrálii neplatí laxní přístup k práci ani obligátní poučky, že všechno bude „maňana“ – tady nenaleznete ani stopy po jižanské lenivosti a malátnosti.

Samotná zoologická zahrada není „kriminálem pro zvířata“ jako většina našich ZOO a navíc je umístěna na atraktivním pozemku, který by se třeba jako stavební parcela s panoramatickou vyhlídkou v takovém městě nedal snad ani penězi zaplatit. Na toto téma tady právě lidé rádi žertují, když říkají, že nejdražší bydlení v Sydney mají žirafy. Dá se tady na mnoha místech v klidu posedět a při občerstvení kromě zvířátek sledovat z výšky třeba závody plachetnic. Moje pozorovací smysly tady v Austrálii byly ale tak nějak automaticky upnuty na lidi. Zrovna ve zdejší zahradní restauraci jsem objevil rodinu, na které jsem mohl nechat oči. Pán byl Žid, paní Aboriginka a výsledkem jejich lásky byl překrásný pár asi dvacetiletých dvojčat – krasavic k pohledání. Pravý australský mix.

Banda v Zoo
V Zoo

Naše a Štádlerovic rodina v Taronga Zoo. Tady se dá otestovat i sluch.


Čechy potkáš i v Sydney

Nejvíce času jsme tady – jako většina návštěvníků - strávili před prostorným výběhem rozvětvené gorilí rodiny, které předsedal neuvěřitelně mohutný otec. Když jsme sem dorazili, zrovna tvrdě spal, odvrácený od diváků. Po chvilce se nad ZOO objevilo letadlo, které psalo po obloze nějaký reklamní slogan a to ho strašně rozzlobilo. Probuzen hlukem motoru si sedl a vrhal nevraživé pohledy jeho směrem. Před námi stál jakýsi mladý muž, který by svým oblečením i chováním mohl být klidně předobrazem filmového Foresta Gumpa. Dokonce i jeho nohy byly uvězněny ve stejných strojcích a chvíli jsem ho podezříval, že si na Foresta pouze hraje kvůli pobavení ostatních návštěvníků. Hodně lidí mu taky věnovalo větší pozornost než samotné gorilí rodině. Když přišel čas krmení, náš muž byl nadšený z gorilího samce a každou jeho „akci“ komentoval výkřikem: “Big Mama“! Většina goril si svůj oběd snědla obrácená zády k nám. Šlo zcela určitě o záměr, protože Big Mama se po nás každou chvíli otáčel se zlým pohledem, jako by nám dával najevo, že vůbec nestojí o to, abychom mu viděli do talíře.

Zpátky jsme to vzali trochu oklikou, abychom si prohlédli alespoň zčásti Operu. Zblízka je to opravdu ohromná stavba a působí ještě impozantněji než z dálky. Právě tu dávali v té době populární a ve svém žánru kuriózní muzikál „Steel City“, ve kterém vystupují takzvaní dupači –  „Tap Dancers“, kteří stepují a vydupávají v pracovních „křuskách“ úžasné rytmy. Tady je ale všechno od činohry až po operu na dlouho dopředu beznadějně vyprodáno. Z Opery jsme spěchali domů, protože jsem si vzpomněl, že tady musím ještě splnit jednu povinnost. Můj kamarád z Prahy mě poprosil,  abych v Sydney pozdravoval jeho českou přítelkyni, která tady žije už řadu let a občas mu posílá pozvání. On mi chtěl pro ní dát dopis a nakonec na to nějak zapomněl, ale já jsem si najednou vybavil její jméno a tak jsme si řekli, že jí zkusíme najít. V místním telefonním seznamu bylo těchto typicky českých jmen kupodivu několik. Trefil jsem se hned na poprvé a radost byla veliká na obou stranách. Já vyřídil pozdravy a paní nás srdečně zvala,  abychom u ní strávili několik dní. Dalo mi hodně práce, než jsem jí vysvětlil, že náš zdejší pobyt je vymezen rezervovanými letenkami a pracovními povinnostmi v Praze. Ona byla zklamaná a kladla mi na srdce, abych u nás doma vyprávěl, jaké tady jsou krásné „bíče“. Paní bydlela v kultovním místě Glenroven, kde byl dopaden zlosyn a australský národní hrdina zároveň - Ned Kelly. Shodou okolností jsem od Petra dostal prastarý klobouk z klokaní kůže, který mu právě tady kdysi daroval jeden bushman. To se nám tu jinak stávalo velice často, že nás úplně neznámí čeští emigranti zvali na dlouhodobé pobyty. Důvody byly různé. Některým scházel kontakt s „pravými Čechy“ a jiní se zase chtěli pochlubit svými výdobytky ve své nové vlasti a neměli už komu. Svou češtinu prokládali často rozkošnými zkomoleninami nebo počeštělými anglickými výrazy. Ptali se nás, jak si to tady „endžojujeme“ a varovali nás, abychom hlavně „nepanikovali“. Nějakými českými tam-tamy se rozneslo, že jsem tady v Sydney na návštěvě a jednoho dne zazvonil telefon a na druhé straně drátu byl žižkovský rodák a kolega muzikant – bubeník první sestavy pražské rockové skupiny Framus Five. To bylo radosti, když mě přijel i se svou žižkovskou manželkou večer navštívit. Když se dostane dohromady taková parta pamětníků, bylo by nejlepší se na týden odstěhovat na nějaký pustý ostrov a tam to všechno nerušeně probrat. Stihli jsme toho za jeden večer hodně, ale většinu jsme jenom naťukli. On se s Petrem znal jenom tak, že o sobě jako dva žižkováci věděli a tak byl velmi překvapený, když se dozvěděl, že Petr byl jedním ze zakladatelů pražského Music F Clubu a já byl jedním z jeho prvních členů. Svět je opravdu strašně malý.


 V Austrálii člověk najde všechno

Druhý den ráno jsme začali historickým místem La Perouse, kde přistál kapitán Cook. Tady jsme se dočetli, že v těchto místech se asi dva měsíce před ním vylodili Francouzi, ale protože se jim tu nelíbilo, odtáhli zase pryč a tak tento kontinent získali zdarma a bez boje Angličané. Ten den bylo na takové výlety psí počasí – foukal silný vítr a poprvé tady pršelo, tak Petr přišel s dobrým nápadem. Pojedeme navštívit dalšího českého emigranta Pepu, který tráví s rodinou každé Vánoce na letním bytě u jednoho starého pána - krajana, který sem přišel s vlnou emigrantů-osmačtyřicátníků. To byl výborný nápad, protože cestou jsme viděli mnoho zajímavého a pár kilometrů jižněji už bylo počasí,  jaké má být v létě.

Tady nás potkaly příhody, které byly kuriózní zase pro Petra. Dostali jsme se do dálniční zácpy a asi hodinu jsme jeli krokem nebo spíše přískoky, jak jsme tomu zvyklí u nás. Petr tvrdil, že za třicet let v Austrálii něco takového zažívá poprvé. Měli jsme důvod mu stoprocentně věřit, protože to, co vyváděli na dálnici policisté, svědčilo o tom, že takové situace jsou tady opravdovou raritou. Policisté makali jako diví a odkláněli dopravu, kudy se dalo. Při jednom takovém přískoku do nás zezadu narazilo auto a i když to bylo při malé rychlosti v rozjezdu, pěkně jsme se lekli. Dotyčný měl zničený předek a my měli jen mírně poškozený zadní nárazník. Problém byl tom, že viníkem byl mladistvý řidič, který si půjčil vůz bez vědomí svého otce a mohl se tudíž připravit na pěkný mazec. I když už řidičák vlastnil, pravděpodobně o něj v zápětí přišel,  protože tady se dá v osmnácti získat oprávnění nejprve na roční zkoušku a pokud ten rok řidič absolovuje bez přestupku, dostane definitivní průkaz. Jak jsem se už před tím zmínil, dopravní předpisy a věci spojené s provozem auta jsou tady velice tvrdé. Ještě musím zmínit, že i když jsme se sami stali účastníky dopravní nehody, za celou naši pouť po Austrálii, při které jsme najeli více nž pět tisíc kilometrů, jsme jinou dopravní nehodu vůbec nezaregistrovali.

Už jsme přemýšleli, že se vrátíme a vymyslíme náhradní program, ale potom jsme najeli na nějakou okresku a tam už to zase pěkně odsejpalo. Dokonce nám přálo štěstí v tom smyslu, že jsme cestou náhodou narazili na nový ženský budhistický klášter Nan Tien Temple s obrovskou pagodou. To byl jeden z důkazů o zdejších náboženských svobodách a toleranci. Jak už jsem říkal, Číňanů je v Austrálii hodně a zločinnost je mezi nimi minimální, takže jsou tady coby slušní a pracovití lidé dost oblíbeni. Na tuto rozlehlou a monumentální stavbu přispěla i australská vláda a bylo se opravdu na co dívat. Uprostřed stála desetimetrová socha zlatého Budhy a kousek vedle vyřezávaná kašna bohatě zdobená svastikami. Na penězích se tady rozhodně nešetřilo a obdivuhodně zdobené byly dokonce i tašky na hřebenech střechy. Všechno do detailů propracováno. 
Co kus, to originál.


Klokani

Při průjezdu pobřežním městečkem Kiama jsme se na hodinku zastavili u jedné přírodní zvláštnosti, které místní říkají „Blow Hole“. Jedná se o dvoumetrový otvor v pobřežním skalisku, který začíná v jakési jeskyni těsně nad mořskou hladinou. Když přijde nějaká větší příbojová vlna, voda pod tlakem vystříkne touto dírou jako dělovou hlavní i několik desítek metrů do výšky a ještě celý efekt podpoří ohlušujícím rachotem. Petr nám říkal, že při jedné z jejich návštěv Kiamy viděli na vlastní oči, jak několik místních kluků tímto komínem proskakuje do moře. Ani se nechce domýšlet, co by se stalo při této ruské ruletě, kdyby přišla nějaká větší vlna.

Pepu s rodinou jsme zastihli na zahradě plné papoušků všech možných druhů v malebném a klidném Sussex Inland. Papoušci byli krotcí a bylo jich jistě několik desítek. Rozely, kakadu a jiná havěť. To všechno z výšky klepadla na koberce důstojně pozorovaly dvě „kukabury“. Těšili jsme se na vyhlášenou místní pláž, ale ta byla po včerejší bouřce posetá medúzami a tak jsme procházku strávili slalomem mezi jejich dlouhými inkoustově modrými žahadly. Nad hlavou nás po celou dobu kontroloval obrovský orel. Místní Češi nám jako náplast místo koupání nabídli před odjezdem zážitek, jaký se tady turistům jinak jenom tak nepoštěstí. Odvezli nás do vesničky Cudmirrah, na jejím konci u lesa zastavili, podívali se na hodinky a významně se po sobě podívali. Bylo za pět minut pět a nic se nedělo. Úderem páté se z lesa vyhrnul veliký klokaní samec. Když se pečlivě rozhlédl, otočil se a udělal podobné gesto jako když velitel vojska zahajuje útok. Aspoň se nám to tak zdálo. Na kraji lesa se najednou objevila skupina asi třiceti klokanů a nejprve s trochou opatrnosti, ale po chvíli i suverenity, se hrnuli přímo k nám. Naši přátelé už měli pro nás připravený toastový chléb, který prý klokanům chutná nejvíce, a tak začala scénka, jakou by si nikdo nemohl vymyslet. Moje dcera krmila jednu samici, která když se narovnala, byla ještě o kousek větší než ona. Přední pracky jí položila na ramena a normálně si ji přidržela, aby jí s jídlem neutekla. Všechno jsme samozřejmě zdokumentovali na video i na fotky a často se teď doma touto scénkou kocháme. Úderem šesté hodiny se samec napřímil, zavelel k odchodu a během pěti vteřin a bez rozloučení nám celá skupinka zmizela v lese. Před odjezdem jsme ještě dostali od kamaráda Pepy pozvání na Silvestra, který u nich v Seven Hills každý rok  slaví skupina asi dvaceti Čechů včetně Petra a Aleny. Téměř všichni Češi se s námi vraceli z vánočních prázdnin zpátky do Sydney a my už se těšili na další fázi poznávání jejích zajímavostí Za jeden den se takové město nedá samozřejmě poznat, a tak jsme si řekli, že zbytek Sydney si v klidu obejdeme až po Novém roce.

Kárám klokana
Tereza krmí

Já a Tereza při setkání s partou klokanů.


V sydneyském centru se člověk nenudí

Následující den byl věnován podrobnému seznámení se s Darling Harbour a jeho okolí. Auto jsme nechali na kopci s výhledem na vjezd do Sydneyského přístavu, který je ze dvou stran hlídán dvěma skalními „hlavami“. Tady kotví obří vojenské i obchodní zámořské lodi a i přesto, že se jedná o dost velké přístaviště, voda je tu tak čistá, jako kdekoli na volném moři a lidé se v ní bezstarostně koupou. Moje dcera trvala na tom, že chce vidět pověstný hotel Ritz-Carlton, kde našel před krátkým časem svoji smrt zpěvák australské skupiny INXS Michael Hutchence. Průčelí hotelu bylo dosud celé ozdobené květinami od vděčných příznivkyň tohoto slavného Australana.

Na přístavním korzu právě probíhalo jedno z vystoupení místního jazzového festivalu a bylo jasné, že člověk tady opravdu nemusí za zábavou daleko, zábava si ho najde na každém kroku sama. Každý večer se tady mimo jiné hrál v atraktivním prostředí slavný americký muzikál Showboat. Prošli jsme promenádu a skončili jsme u brány do Chinatownu – Čínské čtvrti – kde jsme měli naplánovaný oběd. Byli jsme upozorněni, že kromě Asie, se dá dostat pravá asijská strava pouze tady. Všechny ty americké a evropské restaurace s asijskou kuchyní jsou už trochu – aniž si to sami jejich provozovatelé uvědomují – přizpůsobované na vkus i chutě bílé klientely. A to i přesto, že kuchaři i personál pocházejí z té země, která tu svoji kuchyni prezentuje. Může to být často způsobeno pouze nedostatkem určitých ingdrediencí a nutností je něčím nahradit. Tady tomu tak není. Vzhledem k tomu, že Čína a její jižní periferní oblasti jsou tu kousek „za rohem“, jídla jsou opravdu originální a restaurace slouží ne jako turistická atrakce, ale skutečně jako „hospoda s domácí stravou“ pro celou čínskou čtvrť. Interiér restaurace se podobá jakémusi obrovskému pražskému automatu „Koruna“ blahé paměti. Jsou tady okénka jednotlivých asijských států s jejich národními pokrmy a jejich vyobrazeními. A ceny lidové jako v Koruně. Co vám mám vyprávět? Nebudu vás mučit detaily. Jakákoli strava – a že jsme jich tu ochutnali – je božská a nepopsatelná. Tady jsem si vzpomněl na takovou epizodku z našeho pražského divadla. Jedna kolegyně se mi totiž svěřila, že se každý den strašně těší do divadla, ale ne na svou práci, nýbrž na čínskou polévku ze sáčku, které se tady konzumovaly tehdy ve velkém. Mysleli jsme si, že je to pro jejich chutnost a rychlou přípravu, ale pak jsme se někde dočetli, že obsahují návykový glutaman sodný a to byl asi případ té mojí kolegyně. Tady se o tomto problému samozřejmě taky mluví a Petr mi během oběda vyprávěl, že jeden šikovný člověk si v Hong-Kongu otevřel restauraci, které dal na vývěsní štít slogan – Vaříme bez glutamanu sodného! To se rychle rozkřiklo a když to zjistili Američtí a Evropští snobové, musel majitel rozšířit provoz restaurantu na dvacet čtyři hodin denně – takový je o ní zájem. Pochopitelně, že na chuti jídel není nepřítomnost této oblíbené chemikálie poznat. Jinak tady čínské polévky v pytlíku považují za to nejhorší, co může člověka v oblasti stravování potkat.

Syti a dobře naladěni jsme se odebrali zpátky na hlavní korzo přístavu, kde měla po setmění na mořské hladině začít laserová show. Za účelem jejího sledování se tu prodávaly speciální brýle, které činily obraz stereoskopickým. Na programu byla toho večera hraná legenda o vzniku aboriginského národa tak, jak se uchovala v paměti jejich stařešinů. Zajímavé je, že Aboriginci nemají žádné písemné dědictví a přesto se jejich legendy a mýty uchovaly po tisíce let v ústním podání. Asi hodinový film s touto tématikou byl vynikající, plný symboliky a podpořen sugestivní hudbou. Prostě nádherný umělecký zážitek. Po jeho skončení jsme ještě opatrně a z bezpečí Petrova vozu zkontrolovali noční život v centru a pak už jsme uháněli rovnou do Seven Hills. Jen jsme krátce přibrzdili u vánočně vyzdobené sydneyské radnice, za jejímž rohem stála v půlnoční tmě mladá Číňanka a hrála na klávesovou samohrajku Casio svoji verzi slavné české písně Škoda lásky. To zahřeje i  v létě. Zvláště Čecha v Austrálii a po půlnoci.

S operou

Před operou v Sydney


Do Modrých hor

Kolem Sydney je k vidění nepřeberné množství zajímavých přírodních kuriozit a není divu. Město má čtyři a půl milionu obyvatel a s předměstími je veliké pomalu jako naše republika,  takže má taky přiměřeně rozlehlé okolí. Do města Katoomba, které leží před pohořím Blue Mountain je to asi dvě sta kilometrů. Právě sem jsme zamířili hned druhý den. Pro nás to mělo být jedno z australských překvapení a taky že bylo. Hory mají opravdu modrý nádech a odtud tedy jejich jméno. Tento nádech je způsoben odpařováním oleje z milionů blahovičníků neboli eukalyptů, kterými jsou hory pokryty. Před Katoombou byl u dálnice obchod s kravskými kůžemi, které byly různě upravované a barvené jako kůže různých exotických zvířat. Daly se tu koupit „pravé“ předložky ze zebry a jiné docela vkusné pokrývky křesel a pohovek, které by byly i u nás ozdobou každé rekreační chaty. Kdyby mi to neprozradil Petr, já sám bych nikdy neodhalil, že se jedná o imitace. Při odjezdu mě trochu šokoval pohled na palubní teploměr, který kromě teploty ovzduší udával i teplotu vzduchu nad vozovkou. Ta byla hned po ránu celých 49 stupňů Celsia! Samotné město Katoomba není pro turisty, kromě toho, že leží na prahu Blue Mountain, moc zajímavé. Nás zaujal pouze nápis na firemním štítě jednoho domu – Novák Shop. 

Když jsme stanuli na vyhlídce, ze které je vidět celé panorama pohoří, byly ty velikosti a vzdálenosti poněkud zkreslené. Všechno se zdálo jakoby na dosah, prostě jako když se díváte z Petřínské rozhledny na Prahu, jenomže celé údolí, které se táhlo až pod první vrcholky, bylo podle mapy dlouhé jistě šedesát kilometrů. Poslední hřebeny, na které jsme dohlédli, byly bez přehánění dobré dvě stovky kilometrů. Hned kousek vedle nás se tyčily tři skalní útvary, zvané Tři sestry, které nám připomínaly podobné skály třeba u nás v Adršpachu. Když jste se na ně pak podívali dalekohledem, zjistili jste, že jsou propojeny lávkami, po nichž chodí bleší lidé a procházejí tunely, které pouhým okem nejsou vůbec vidět. A to všechno v ohromné vzdálenosti od vyhlídky. Prostě sen každého režiséra a kameramana westernových filmů. Tyhle pohledy se mi hodily, když jsem si později doma přečetl knihu o statečných mužích, kteří prozkoumávali vnitřní Austrálii v minulém století. Sestup ze strmých skal do údolí Blue Mountain byla překážka, se kterou si dobyvatelé vůbec nevěděli rady a trvalo jim několik měsíců, než se dostali do místa, které se rozkládalo až někde hluboko na dně údolí pod naší vyhlídkovou plošinou.

Do údolí se dá sjet jakousi lanovkou, která je údajně dráhou s nejostřejším úhlem stoupání na světě. Sklon jejího klesání činí plných 52 stupňů. V minulém století jí využívali horníci a teď přináší státu peníze jako vyhledávaná turistická atrakce. Jenomže to není nic pro měkké Evropany. Moje žena, když viděla ten rekordní úhel, rozhodla se, že na nás počká nahoře a zatím zkontroluje obchody se suvenýry. Ten vláček, nazvaný Scenic Railway, kterým se sjíždí do hloubky 250 metrů, není totiž ani vlak ani lanovka, ale jakýsi dost nebezpečně vypadající šikmý hornický výtah s lavicemi za sebou. Měli jsme štěstí, že si mojí dceru vyhlédl v tom ohromném davu čekajících pasažérů jeden z „průvodčích“ a postaral se o naše rychle usazení. Tomu předcházelo nezbytné „Where are you from?“. Při cestě dolů jsme byli průvodcem poučeni o všech zvláštnostech této atrakce a na závěr výkladu vznesla jedna turistka dotaz, co by se stalo, kdyby nastala na vlaku porucha a jak by nás provozovatelé dostali dolů. Průvodce pohotově a s ledovým klidem odvětil: „Není třeba se ničeho obávat, madam. V takovém případě jsme dole za dvě vteřiny“. V údolí se kdysi dobývalo uhlí a tak jsme si prohlédli jeskyňky, ve kterých pracovali a bydleli angličtí horníci v minulém století a potom jsme se šli podívat na vodopád, který se valil až z vrcholků, kde jsme před tím stáli. Občas jsme se museli proplétat pravými liánami a dokonce jsme tu narazil na různé vzácné druhy stromů jako je Turpentine Tree. Nevynechali jsme ani turisticky atraktivní místo – Echo Point – kde se vracela dokonale věrná ozvěna ze vzdálených hor. Samozřejmě jsme si tu vyzkoušeli oblíbený český slogan šedesátých let – „Jak je ti Rakousko…….?“ Úžasná podívaná, úžasná a věrná ozvěna.


Australské lesy a houby

Radost mojí ženy z našeho návratu byla nelíčená a upřímná..Už s ním ani nepočítala, a tak se smířená s osudem zatím věnovala nákupu suvenýrů. V té době jsme totiž právě tady poprvé objevili upomínkové magnety na lednice, které jsou ve světě velmi oblíbené a pomalu vytlačují z turistického repertoáru pohlednice. Tady byl sortiment suvenýrů obzvláště bohatý. Kromě běžných lákadel tu měli třeba „největší tričko na světě“ nebo kuchařské zástěry s aboriginskými výjevy. Ani jí na to nestačila taška. A protože měla už dárky pro celé příbuzenstvo, věnovala se zatím poslechu místního flétnisty, který využíval přívalu turistů a prostředí  Mordrých hor ke své hudební produkci a zároveň prodeji cédéček se svou hudbou. Hrál přes malou aparaturu a používal pro svou flétnu efekty, které pak evokovaly kdesi doma u krbu vzpomínku na Blue Mountain a na jejich ozvěnu.

Jediným stínem celé této exkurze, byla mračna neodbytných much, což je sice v Austrálii běžný jev, ale tady na něj málem doplatila jedna veselá čínská turistka, které při záchvatu smíchu vlétla moucha přímo do „koláčové dírky“. Musel to být pěkný bzukot, protože takový smrtící záchvat kašle jsem neviděl od té doby, co jednomu mému kolegovi vlétla kulička Tic-tacu přímo do plic. Naši malou Číňanku od smrti udušením zachránily asi jenom strašlivé buchary do zad od jejích přátel. Já bych  spíše přežil ten záchvat kašle, než takové rány. 

Mezitím, co jsme sjížděli z nejvyššího bodu v okolí – Mount Victoria, bavili jsme se v autě o zítřejším výletě do vinných sklepů a podle obrázků z prospektů se nám zdálo, jako bychom si prohlíželi scenérie z jižní Moravy. Nádhera – něco mezi Vizovickými a Pálavskými vrchy. Petr s Alenou dostali nápad ukázat nám ještě na zpáteční cestě z Katoomby krajinu, která je o pár desítek kilometrů vedle a svými borovými lesy a svým celkovým rázem zase připomíná krajinu jižních Čech pod Šumavou. To dokazuje, jak krásná a rozmanitá je australská příroda v úrodném pásmu kolem pobřeží. Jako kdybyste za jediný den projeli od Krušných hor až na jižní Moravu. Kolem silnic se pase dobytek a koně a každou chvíli se v krajině objeví nezbytné napajedlo, které dodává pastvinám na malebnosti. Vrcholem byl potom náš sjezd na okresní silnici, kterou z obou stran lemovaly topoly. V borovém lese mě pobavily australské šišky, které byly velké jako menší kokosový ořech. Ve zdejších jehličnatých lesích rostly dokonce i stejné houby jako u nás. Petr nám ale vyprávěl, že na svých trampských toulkách v těchto končinách okusili smaženici ze zdejších podborováků jenom jednou. Do rána měli o zábavu postaráno a po půlnoci do spacáků raději už ani nelezli. Taková lehčí australská otrava houbami. Dnes už se nenechají zlákat vůní čerstvé smaženice a houby kupují zásadně jen v obchodech.

S Petrem

V Blue Mountain s Petrem a s Třemi sestrami za zády.


Australská vína a jiné slasti

Už dlouho před vjezdem do slavné vinařské oblasti Hunter Valley a města Cessnock, nás v každé vesničce vítaly na domech nebo na plotech nápisy „No Sydney Garbage Dump – No Trucks, No Trains, No Way, Not Ever“. Místní obyvatelé totiž striktně odmítají jakoukoli formu pronikání civilizace nebo jejích vymožeností do jejich zdravého venkovského prostředí a prostřednictvím těchto transparentů vzkazují vládě a svým voleným zástupcům, co si o tom všem myslí. A mají pravdu. Jen tak si totiž mohou uchovat své tělesné i duševní zdraví, aby mohli v tomto krásném koutku země produkovat svá dobrá vína, sýry a ostatní zdravé potraviny. Jediné, co jsou místní obyvatelé ochotni tolerovat, je turistický ruch v rozumné míře a ten se jim prozatím daří regulovat. Takovým malinkým, ale podstatným a výmluvným symbolem jejich uvažování, je při příjezdu do areálu vinných sklepů přechod přes silnici pro kachny, který je označen zvláštní dopravní značkou se zobrazením kachní rodinky.

Náročnou ochutnávku jsme tedy začali přejezdem přes tento přechod na lesní parkoviště hlavního areálu prodejen a sklepů. Nechyběla tady ani aboriginská galerie, která nabízela zatím nejpropracovanější, ale také nejdražší obrazy, které jsme v Austrálii viděli. Z obrazů a dalších uměleckých předmětů bylo patrné, že místní umělci jsou už výtvarně vzděláni a to jim poskytuje širší možnosti, jak zpracovat svojí invenci. I tady bylo zase něco navíc oproti jiným galeriím a to – kravaty. Australského domorodce v kravatě jsem sice nikdy neviděl, ale tyhle kravaty  byly fantastické a vkusné i na evropské poměry. Jedna hezčí než druhá.

Tady jsme navštívili asi tři sklepy a ochutnali jsme několik druhů převážně červeného a růžového vína. Jak už jsem se zmínil v souvislosti s ochutnávkou australského Cabernetu na palubě letadla, australská vína snesou srovnání s tím nejlepším, co se dá u nás koupit. Při této degustaci jsme si vzpomněli na návštěvu u jednoho Čechoaustralana, který nám s jistou pýchou nabídl červené víno, které si právě přivezl z Čech. On byl na dovolené v Praze a když někde zahlédl zlevněná vína, měl z toho takovou radost, že si jich koupil hned celou bednu a vláčel se s tím až do Austrálie. Byly to příšerně sladké patoky – nějaký třeťák, který se lije do krabic a ještě se musí doslazovat, aby měl vůbec nějakou chuť. Všem zúčastněným po něm bylo těžko a to jsme vypili každý jednu sklenku. Tady si ten šetrný dobrák mohl za pár dolarů koupit kvalitní víno a opravdu si užít, ale jemu udělalo radost, jaký uzavřel výhodný obchod v Evropě.

Nakoupili jsme pár láhví na blížícího se Silvestra a při procházce mezi sklepy jsme najednou narazili na továrničku na sýry, kde byla samozřejmě výstavní síň a ochutnávka sortimentu. Jako by nám jí seslala nebesa. Kromě chutných sýrů tu nabízeli různá ochucovadla a přílohy pro labužníky. Byly to produkty ze zeleniny jako různé druhy „chutney“, omáčky a podobně. I moje dcera, která zásadně odmítá „aromatické“ sýry, se pustila s chutí do místního „rokforu“ a zalila ho stopečkou růžového. Mají to tu zkrátka dobře zařízené. Dá se tu udělat hezký piknik v lese s možností přespání – to je tu všude samozřejmé, nebo si najmout koňský povoz a objet i pár dalších vzdálenějších sklepů. My jsme tu měli auto a proto jsme jich – jak jinak – ještě několik objeli. Stálo to za to a jen neradi jsme tohle božské údolí opouštěli.

Jenomže jak už jsme tady přivykli, nebyla to jediná atrakce toho dne. Na cestě zpátky do Sydney jsme se vykoupali na Center Coast a navštívili jsme krásnou Caves Beach – pláž, kde je při odlivu přístupná ohromná jeskyně, kterou tu moře svou silou vyhloubilo. Ještě nás ale čekala cesta přes hornické městečko Catherine Hill Bay, kde Petr svého času koketoval s filmovým průmyslem.


Za vzpomínkami a Melem Gibsonem

Název kapitoly se vám bude zdát divný, ale já vám ho hned vysvětlím. Když se Petr  s Alenou v Austrálii konečně zabydleli, dohodl se Petr s jedním kolegou, že založí společnost, která se bude zabývat spoluprací na výrobě filmů, respektive osvětlovací technikou a dalšími činnostmi souvisejícími s elektrikou, kterou oba ovládali. Svojí společnost tehdy nazvali Bohemia Pictures nebo Bohemia Films – no, něco v tom smyslu. Spolupracovali na několika filmech  a zdálo se, že na tvrdém poli showbyznysu konečně prorazí. Zpočátku měli štěstí. Do Austrálie emigroval jeden z českých laureátů mezinárodních studentských cen a začal se tady prosazovat coby vyhledávaný kameraman. Jeho kariéra ovšem vzala krátký konec, bohužel  stejně jako rychlé kariéry většiny úspěšných mladých umělců. S návalem prvních velkých příjmů přišlo i velké alkoholové dobrodružství a to se začalo projevovat i na výsledcích jeho práce. Jeho záběry byly i nadále skvostné, ale některé denní práce byly rozostřené, takže putovaly rovnou do popelnice a to dělalo producentům velké díry do finančního rozpočtu. Jeho hvězdná kariéra se záhy rozplynula v alkoholovém oparu. Další a největší šance pro naše podnikatele přišla v podobě nízkorozpočtového filmu Summer City. Byl to film s plytkou prázdninovou zápletkou, kde v partě studentů zazářil mladý, neznámý chlapec Mel Gibson. Děj se z větší části odehrával právě tady v okolí Catherine Hill Bay. Film jsme shlédli na videu a musím konstatovat, že není o nic horší než ostatní „road movies“, které jsem kdy viděl. Bohužel výsledek byl takový, že Gibsona okamžitě „sežral“ Hollywood a nikdo jiný už ho nemohl zaplatit. Pro naše přátele to bylo velmi bolestné, protože to přišlo právě v okamžiku, kdy se s mladým Melem spřátelili a měli s ním velké plány. Petr si v tomto filmu po Melově boku dokonce zahrál v malé epizodní roličce a během natáčení filmu se domlouvali na založení jakési australské varianty „černého divadla“. Když jsem viděl Petrovo domácí video a fotografie, kde Mel Gibson chová na klíně jejich dvouletou dceru a opravdu vypadá jako člen rodiny, bylo mi jich líto. Ta rána přišla právě ve chvíli, kdy mohli zúročit svoje investice a svou práci a konečně nastolit aktivní bilanci své činnosti. Bohužel v této chvíli skončilo úplně všechno. Zbyly jen fotografie a vzpomínky.

Domácí pivo

Po večeři jsme jeli navštívit další Čechy, kteří bydleli ve stejné čtvrti jako naši kamarádi. To zařídil Petr proto, abych konečně viděl výrobu piva v soukromí. Majitel domácího pivovaru Láďa mě podrobně zasvětil do technologie a kdybych měl u nás rodinný domek s volným sklepem tak jako oni, neváhal bych ani vteřinu a začal bych s výrobou piva taky. Oni měli dva dospělé syny a tak se jim domácí produkce bohatě vyplatila. Z jednoho sudu – čili jedné várky – bylo tři sta láhví piva. K tomu měli jednoduchou myčku a zátkovačku na láhve. Celý proces výroby byl poměrně rychlý, jednoduchý a pivo bylo docela chutné. Prověřil jsem jenom běžnou sortu světlého piva, ale oni si občas dělali podle speciálních receptů i piva irská, která byla technologicky náročnější. Prostě si už věřili.

Láďova žena Jana mi ale připravila další australský šok. Když jsme vzpomínali na naše mládí, řekla mi, že pochází ze Štětí a že denně dojížděla na gymnázium s takovým talentovaným klukem. Ve škole spolu hráli amatérsky divadlo a ona si vždycky myslela, že by z něj něco mohlo být a tak se mě zkusmo rovnou zeptala, jestli ho náhodou neznám. Když řekla jeho jméno, málem jsem spadl ze židle, protože to byl shodou okolností můj kolega, se kterým jsem zrovna vystupoval v muzikálu Jesus Christ Superstar. Když potom přišla k našim kamarádům domů a já jí ukázal obal cédéčka, kde byl náš společný přítel na fotografii, málem spadla ze židle zase ona. Jana byla rozená komička s úžasným vypravěčským talentem a jak jsme zjistili při silvestrovské zábavě – i výtečná zpěvačka. Při loučení jsme dostali pozvání na celodenní výlet jejich obytnou lodí, který měl přispět k dalšímu rozšíření našich vědomostí o australském kontinentu.  

"Zprava dobrý" po australsku

Oslava Silvestra byla sice jen o pár ulic dál u Pepy a jeho manželky, ale tady se řešil problém, jak se dopravíme tam a zpět. V tomto ohledu je už Austrálie plně amerikanizovaná. Vzhledem k horkému letnímu počasí se jezdí v klimatizovaných autech i na krátké vzdálenosti. Otázkou bylo, kdo pojede. Vyřešila to moje žena, která pije alkohol spíše symbolicky a tak se nabídla, že ten kousek snad jednorázově odřídí. Proto jsme vyrazili na „cvičnou jízdu“ po okolí. Začalo to tím, že má žena nastoupila do auta sice správnými dveřmi tak jak je doma zvyklá, ale byla rozčarovaná, když zjistila, že volant je na druhé straně. Jízda po levé straně jí také neskýtala to pravé potěšení, na jaké je zvyklá z našich silnic. Chvílemi jsem na zadním sedadle umíral hrůzou a chvílemi zase slzel smíchy. Objeli jsme sice jen pár ulic a kruhových objezdů, ale komických i infarktových momentů bylo za tu krátkou dobu až až. .Ale za odborné Petrovy asistence to nakonec dopadlo dobře. Hlavním problémem bylo podle slov mé manželky to, že auto Ford Falcon je strašlivě silné a jeho ovládání se vymyká všemu, na co jsme zvyklí u běžných automobilů u nás. Tady se stačí dotknout plynu a ukrutná síla vás katapultuje kupředu s přetížením hodným startu kosmické lodi Sojuz. Odlehčením této jinak dobrodružné jízdy bylo pravidelné střídání ostřikovačů a blinkrů při vjezdu na každý kruhový objezd. Páčky jsou totiž (jako jinak všechno tady) – asi ze strategických důvodů -  samozřejmě prohozeny.  Není to tedy tím, že by všichni protinožci byli leváci. Je to zřejmě na ochranu před evropskými zloději aut, jak vtipně podotkla naše dcera. To mně pobavilo a připomnělo mi to širokorozchodné sovětské železnice nebo cestovní kolo Ukrajina, ke kterému jsem při koupi dostal klíč se „strategickým rozměrem“ 13,5 mm. Takový klíč kdybych ztratil, tak můžu kolo klidně vyhodit na smetiště, protože žádný jiný klíč na celém širém světě takový rozměr nemá. To mě při koupi kola také ihned napadlo a tak jsem se otázal prodavače, jestli se za takový vzácný klíč dá také koupit náhradní. Prodavač se na mě podíval spatra a s určitou pýchou mi odpověděl, že k takovému klíči bych si musel koupit i celé nové kolo.


 Český Silvestr v Sydney

Když jsme večer dorazili na místo oslavy, bylo už na Pepově zahradě asi dvacet Čechů a také jedna slovenská rodina. Většina českým emigrantů jsou „osmašedesátníci“ a zbytek prchal průběžně po Chartě 77 podle toho, jak to dovolily devizové přísliby nebo jugoslávští pohraničníci. Dobrou polovinu zdejší společnosti jsem „teoreticky“ znal už z dřívějších dob. Jeden z přítomných – Michal bydlel přímo naproti mým rodičům v Bořivojově ulici na Žižkově a pracoval jako školník na základní škole v Perunově ulici na Vinohradech. A takových případů tady bylo více. Všichni měli radost, že vidí zase nějaké „pravé“ Čechy a tak se hodně vzpomínalo a vyprávělo. Většina z místních Čechů chodí na naší kulturu do českého Country klubu v Sydney, který byl v té době zrovna v prostorách u Němců a jako personál ho spravovali Poláci. Od členů klubu jsem se dozvěděl, že den po našem odletu sem přijíždí pražský fotbalový klub Amfora na několik exhibičních zápasů a kulturních vystoupení. Chtěli jsme si vyměnit letenky, abychom se mohli aspoň pozdravit s některými mými kolegy, ale v tuto roční dobu bylo vše beznadějně rezervováno stejně jako v případě našeho příletu sem.     

I když australští Češi sledují bedlivě i současné kulturní dění u nás doma, jsou totálně fixováni na kulturu šedesátých let a českou trampskou a country scénu. Žijí prostě zdravěji a nenechávají se tolik ovlivnit mediálním tlakem vydavatelských firem jako my v Čechách. Proto se celý večer odbýval zpěvem českých trháků konce šedesátých let. Oni oproti nám všichni vlastní kompletní diskografie zpěváků a komiků těch sladkých časů a navíc ovládají všechny tehdejší písňové texty. Neuvěřitelné..

Po půlnočním přípitku pod Jižním křížem se celá společnost vrhla do ohromného Pepova bazénu a jala se „tlačit vodu“ chozením do kola po jeho obvodě. To je zřejmě silvestrovský obyčej našich Australanů. K jejich velkému údivu jsme s sebou neměli plavky a tak za nás „tlačila“ naše dcera ve vypůjčeném úboru. My jsme se hostitelům omlouvali a vysvětlovali jsme jim, že u nás na Silvestra chodíme spíše bruslit, ale moc platné nám to nebylo. Ten velikánský bazén, který byl pouze posazen na zahradním trávníku, několik týdnů po našem odjezdu pravděpodobně vlivem extrémních teplot praskl. Chlorovaná voda zatopila několik okolních zahrad a samozřejmě spálila pečlivě udržované anglické trávníky sousedů. Byly z toho velké oplétačky a obliba Čechů v Seven Hills jistě na nějaký čas silně poklesla.

Český humor v Austrálii

Vyprávělo se o sto šest a kdybych většinu nedokumentoval na video, určitě bych polovinu těch zajímavých historek zapomněl. I když jde o historky z druhé ruky, neodpustím si, abych se o některé s vámi nepodělil. To patří také k povinnostem „cestovatele“, aby zdokumentoval  události, které sám přímo nezažil.

Petr vzpomínal na jednoho absoloventa VŠ politické v Praze – kovaného soudruha, který z bůhvíjakých důvodů utekl tak daleko od svého věčně plného koryta v Československu. Ten se nechal zaměstnat jako noční údržbář-elektromechanik v jednom velkém obchodním domě v Sydney. Kdo a proč ho tam přijal, to je další otázka, protože ten člověk neměl o elektrice ani páru a přesto ve svém zaměstnání přežíval celkem bez úhony. Několikrát se ale vyskytl problém a naštěstí pro něj to bylo většinou v noci o víkendu a tak milý soudruh vždycky zavolal Petra, o kterém měl informace, že je v elektrice jednička a ten mu to pokaždé pomohl po telefonu vyřešit. Obvykle to byly jenom vyhozené pojistky u výtahů nebo podobná prkotina, a tak poruchu nakonec vždycky eliminační metodou zjistili a odstranili.

Jana měla v zásobě plno úžasných historek, které prokládala rozkošnými česko-australskými zkomoleninami a tak mi promiňte, že budu některé citovat. Před léty měla u sebe na návštěvě svou maminku, která byla učitelkou v důchodu a o své celoživotní povolání se stále velice živě zajímala a neustále si doplňovala vzdělání. Jednou se Jana vracela domů z práce a už v přízemí slyšela z maminčina pokoje v prvním patře podivné zvuky. Byla to taková směsice sténání a vzdechů, že si Jana řekla: „Buď tam má babička nějakého chlapa nebo dodělává“. Když se ale proplížila do prvního patra, viděla otevřenými dveřmi, jak maminka sedí na pelesti a vydává ty inkriminované zvuky – ale příčinu jejího konání tady neviděla. Opatrně, aby jí nevylekala se k ní přiblížila a potichu se jí zeptala, co se stalo. Babička udiveně odpověděla: „Co by se stalo? Cvičím si zvuky australských ptáků, abych je u nás doma mohla předvádět dětem“. Potom jí klidně vysvětlila, že zvuky se těžko zapisují a tak se je raději učí napodobovat verbálně a zatím se jí to moc nedaří.

Jana vzala svou matku i na rodinnou dovolenou do zapadákova kdesi u Lake Walkiap, kde „populejšn“ čítá asi dvacet lidí. Silnice ani žádné jiné „uvozovky“ sem nevedou a autem se tady dá jezdit tak nanejvýš dvacítkou. Zato je tu božský klid. Zdejší farmáři jsou dost bohatí, ale nemají své zisky vlastně kde a  za co utratit. Jsou přivázáni na půdě u svých farem a prakticky celý svůj život tráví tady kolem jezera. Jezdí si v Mercedesech, „ale v žádnejch těch šitech za dvacet tisíc dolarů, ale v pořádných kárách za dvěsta tisíc“. Za nimi mají na tahačích své drahé lodě a tak jim tu v poklidu běží život. Farmáři Janu varovali, aby si dali pozor, kde si postaví stan, protože tudy vedou stezky, kudy po ránu chodí dobytek k napajedlům. Ráno se Jana s manželem probudila pod širým nebem, protože babička ze strachu před kravami přestěhovala v noci jejich stan o několik metrů dále, kde bylo podle ní bezpečněji. Je ovšem zapomněla probudit a nechala je spát tak, jak byli. Když se podívali trochu stranou, viděli babičku, jak si čistí zuby v napájecím korytu pro koně a od brady se jí vine stužka koňských slin. Vypadala šťastně a spokojeně. Jako pravá učitelka i tuto činnost prováděla důkladně a pro tento účel měla i speciální zubní kartáček, který svou velikostí připomínal spíš malý smetáček. Když se pak mladší syn bezelstně zeptal: „Why is Nanny Cleaning Her Teeth in Horse Trough?“ Jana se strašně lekla a vyštěkla na syna: „Michale, Shut Up! Don´t Say Anything!“ Babička se otočila a povídá: „Co říkal?“ A Jana na to: „Ale nic. Říká, že je tady krásně a že tady pár dní zůstaneme.“

No, bylo toho vyprávění dost a při tom se ještě vydatně zpívalo. Jedlo a pilo se o sto šest. Jak je zde zvykem, každý s sebou kromě nějakých nápojů přinesl také pětikilový pytel drceného ledu, který se tady dá koupit u každé benzinové pumpy. Na závěr nám Jana k našemu překvapení zazpívala árii Máří Magdalény z Webberovy rockové opery Jesus Christ Superstar a já jsem jí doprovodil na kytaru. I když jsme v konzumaci měli ještě nějaké ty „rezervy“, rozloučili jsme se dlouho před svítáním, abychom na Nový rok mohli plnit další body našeho nabitého programu.

Nový rok v Sydney

My chodíme pravidelně o Vánocích a Silvestru po návštěvách a poměřujeme si cukroví nebo bramborový salát, ale Australan vyrazí s celou famílií na pláž. Palm Beach má červenohnědý hrubozrnný písek a je jako stvořená pro surfování. Taky tu na břehu působí spousta instruktorů a všichni nabízejí půlhodinový rychlokurz na suchu. Surfaři se tu ve vodě chovají suverénně a jaksi nadřazeně, což mě vedlo k dojmu, že tu mají přednost před „pěšími“ plavci.

Tady jsem opět viděl na vlastní oči, jak je oceán záludný a nevyzpytatelný. Za plážovým bazénem přímo na mořském útesu se fotografovala typická turistická rodinka. Dobrých pět minut se nedělo nic, ale najednou - kde se vzala, tu se vzala - obrovská vlna, která je přelila i s jejich drahým fotoaparátem. Jen obrovské štěstí zapříčinilo, že je voda nespláchla dolů na ostré skalní útesy. I když jsem stál dobrých dvacet metrů za nimi směrem ke břehu, měl jsem pěkně nahnáno – a to jsem byl na rozdíl od nich v plavkách. Ale s kamerou!

Na večeři jsme se zastavili u Petrovy dcery Moniky, která si s manželem pronajala malý řadový domek se předzahrádkou v těsné blízkosti takové minirezervace, která se jmenuje Volunteer Bush.  I když se nachází přímo ve městě, lidé se k ní chovají šetrně a chodí podle pokynů jenom po cestičkách a pozorují živou přírodu. Petr objednal asi šest ohromných kotoučů pizzy – každou jinou – a my se už jen kochali panenskou přírodou a božskou australskou pizzou. Takové levné bydlení v patrovém domku by uvítala většina českých rodin. Ale budeme si ještě muset počkat. Bohatství „lidu Austrálie“ nám ještě připomněly videosnímky z promocí nebo svateb obou Petrových dcer. Tady to jsou nákladné a společensky nutné záležitosti, které se nedají obejít nebo odbýt jako u nás. Jak jsme viděli na svatbě jedné z Petrových dcer, celý průběh řídil najatý ceremoniář, který i na hostině působí jako konferenciér a jemně z povzdálí řídí a určuje dokonce i volnou zábavu. Celá svatba končila odletem novomanželů najatým hydroplánem na svatební cestu.

Večer pak dostal Petr nápad, že bychom mohli mladým uvařit taky něco z vyhlášené české kuchyně. I když segedínský guláš není zrovna nejčeštější jídlo, padla volba nakonec na něj. Segedín vyhrál proto, že se dá jíst i s chlebem, kdyby někomu vadily knedlíky. Podařilo se nám sehnat všechny originální ingredience, které jsou k němu potřeba a dílo se podařilo. Mladí opatrně ochutnali a pak zdvořile, ale rozpačitě prohlásili: „No, je to zvláštní.“ Vůbec se jim nedivím, protože oni kyselé zelí možná v  životě ani neokusili. Při tomhle jsem si vzpomněl, jak naši sportovci na začátku šedesátých let vyprávěli po návratu z Austrálie, že je tam hostili skopovými steaky s marmeládou. To, co ti prostí mládenci tehdy pokládali za marmeládu, byla samozřejmě nějaká delikátní příloha z lesních plodů, která se dnes i u nás běžně dává třeba k divočině a je jejím samozřejmým doplňkem. Nakonec i my jíme svíčkovou se sladkými  brusinkami a tváříme se, že je to úplně normální. A je!

S kytarou

Silvestr u Podlahů - samozřejmě s kytarou


Další šoky v Sydney

Kdo vstupuje do kina IMAX, určitě si jako já vzpomene na film z mládí, který se jmenoval „Nejmenší kino na světě“. Tak tady v Darling Harbour stojí jeho největší bratr. Zvenku vypadá nenápadně, jako většina normálních kin, ale jak vstoupíte dovnitř, připadáte si jako v chrámu sv.Víta. Plátno je veliké jako fotbalové hřiště na stojato a zvuková aparatura, využívající Dolby Surround Stereo efektu, má výkon několika tisíc wattů.

Před hodinovým filmem o Great Barrier Reef  jsme absolovovali přednášku s vyčerpávajícími technickými údaji o tomto zázraku filmového světa. Film o podmořském životě kolem největších korálových útesů světa byl křišťálově čistý a plasticky věrný, takže jste občas měli pocit, že jste jedním z potápěčů a můžete se všeho dotýkat. Samozřejmě i zvuk byl v hi-fi kvalitě  a uspokojen tady musel být i ten nejnáročnější filmařský šťoura. Pro zajímavost uvedu, že jeden z hodinových programů v tomto velekině je i dokument o největších horských drahách světa – a to musí být horror! Na to nám ale už čas nezbýval.

Z kina jsme se přesunuli do vyhlášeného Sydney Aquarium, které svou kvalitou a velikostí jistým způsobem koresponduje s kinem IMAX. Je dobré navštívit obě atrakce takto za sebou v jediný den. Cestou jsme minuli ruskou ponorku Foxtrot, která je tady vystavována jako jeden ze symbolů studené války a je přístupná i turistům. Byla zde zadržena poté, když vyplula z Vladivostoku na svou hlídkovou plavbu po Pacifiku. Je plně funkční a její torpéda jsou schopná nést i jaderné hlavice. Teď tedy slouží jako součást námořního muzea. Tady v Pacifiku a v sydneyském přístavu obzvláště, mají nepřátelské ponorky prostě smůlu. Voda je tu totiž tak nečekaně čistá a průzračná, že je možno ponorku odhalit bez pomoci radaru – pouhým lidským okem.

 Kromě několika obřích bazénů pro tuleně a lachtany, je hlavní atrakcí akvárium s průchozím skleněným tunelem pro návštěvníky. Tady je možno s vyjímkou velryb, vidět prakticky všechno, co se v jižních mořích pohybuje. Kolem vás a nad vaší hlavou v křišťálově čiré vodě plují žraloci, kladivouni a hejna drobných rybek. S takovou barevnou škálou se snad nesetkáte nikde na světě. Najednou se zatmí – to když vám nad hlavou propluje ohromný rejnok. Tak ohromné  rozpětí křídel – či vlastně ploutví, jsem opravdu nečekal. Petr mi pak vyprávěl, že v jednom malém městečku na jihu Austrálie tito ochočení plachťáci patří k významným turistickým atrakcím. Rybáři jim odejmuli jedovaté trny na konci ocasu a tak se na nich mohou na mělčině u břehu klidně vozit malé děti. Rejnoci jsou úplně krotcí a nechají si téměř všechno líbit, protože cítí, že jim tady nikdo neublíží. Zato jsou potom od rybářů odměňováni vším, co zbude po nočním lovu.      

Šoky nemají v Sydney konce

Kdo vstupuje do kina IMAX, určitě si jako já vzpomene na film z mládí, který se jmenoval „Nejmenší kino na světě“. Tak tady v Darling Harbour stojí jeho největší bratr. Zvenku vypadá nenápadně, jako většina normálních kin, ale jak vstoupíte dovnitř, připadáte si jako v chrámu sv.Víta. Plátno je veliké jako fotbalové hřiště nastojato a zvuková aparatura, využívající Dolby Surround Stereo efektu, má výkon několika tisíc wattů.

Před hodinovým filmem o Great Barrier Reef  jsme absolovovali přednášku s vyčerpávajícími technickými údaji o tomto zázraku filmového světa. Film o podmořském životě kolem největších korálových útesů světa byl křišťálově čistý a plasticky věrný, takže jste občas měli pocit, že jste jedním z potápěčů a můžete se všeho dotýkat. Samozřejmě i zvuk byl v hi-fi kvalitě  a uspokojen tady musel být i ten nejnáročnější filmařský šťoura. Pro zajímavost uvedu, že jeden z hodinových programů v tomto velekině je i dokument o největších horských drahách světa – a to musí být horror! Na to nám ale už čas nezbýval.

Z kina jsme se přesunuli do vyhlášeného Sydney Aquarium, které svou kvalitou a velikostí jistým způsobem koresponduje s kinem IMAX. Je dobré navštívit obě atrakce takto za sebou v jediný den. Cestou jsme minuli ruskou ponorku Foxtrot, která je tady vystavována jako jeden ze symbolů studené války a je přístupná i turistům. Byla zde zadržena poté, když vyplula z Vladivostoku na svou hlídkovou plavbu po Pacifiku. Je plně funkční a její torpéda jsou schopná nést i jaderné hlavice. Teď tedy slouží jako součást námořního muzea. Tady v Pacifiku a v sydneyském přístavu obzvláště, mají nepřátelské ponorky prostě smůlu. Voda je tu totiž tak nečekaně čistá a průzračná, že je možno ponorku odhalit bez pomoci radaru – pouhým lidským okem.

 Kromě několika obřích bazénů pro tuleně a lachtany, je hlavní atrakcí akvárium s průchozím skleněným tunelem pro návštěvníky. Tady je možno s vyjímkou velryb, vidět prakticky všechno, co se v jižních mořích pohybuje. Kolem vás a nad vaší hlavou v křišťálově čiré vodě plují žraloci, kladivouni a hejna drobných rybek. S takovou barevnou škálou se snad nesetkáte nikde na světě. Najednou se zatmí – to když vám nad hlavou propluje ohromný rejnok. Tak ohromné  rozpětí křídel – či vlastně ploutví, jsem opravdu nečekal. Petr mi pak vyprávěl, že v jednom malém městečku na jihu Austrálie tito ochočení plachťáci patří k významným turistickým atrakcím. Rybáři jim odejmuli jedovaté trny na konci ocasu a tak se na nich mohou na mělčině u břehu klidně vozit malé děti. Rejnoci jsou úplně krotcí a nechají si téměř všechno líbit, protože cítí, že jim tady nikdo neublíží. Zato jsou potom od rybářů odměňováni vším, co zbude po nočním lovu.  

Přímo před akváriem jsme nasedli na loď, která nás zavezla do staré sydneyské čtvrti Rocks. Tady je vše dokonale zrestaurované a dokonce staré, nepoužívané sklady a jiné prostory jsou teď nádherně renovované a slouží k různým účelům. Nejvíce jsou ale využívány umělci a podnikateli. Jsou tu neobyčejně krásné scenérie, zejména průhledy mezi starými domy na moderní mrakodrapy. Je zajímavé, že architektura těch dvou století se vzájemně vůbec neruší, naopak se nádherně doplňuje. Ve stinných ulicích Rocks potkáváte opálené turisty i sněhobílé Australany, kteří se v této výhni bůhvíjak dokáží ubránit zákeřným paprskům z ozónové díry.  

Sydneyská vyhlídková věž Sydney Tower se přehlédnout nedá a byl by hřích takovou atrakci minout. Je vysoká 360 metrů a vyhlídka skýtá panoramatický pohled z výše 270 metrů – tak to už je samo o sobě mocné lákadlo. Říká se, že tato věž je za každých okolností tím nejbezpečnějším místem v Sydney. I při klidném počasí má její vrcholek takový rozkmit, že dole na zemi byste z něj za chvíli měli pěknou mořskou nemoc. Když před lety věž zahajovala provoz, Petr s Alenou stáli několikahodinovou frontu před pokladnou a ve chvíli, kdy na ně konečně přišla řada, strhl se takový malý tajfun, což je tady jev docela řídký. Bylo jim souzeno aby ho prožili přímo ve výtahu, který jede na vyhlídku asi dvě minuty. Když dorazili nahoru, už to s věží dost mávalo. Měli nervy nadranc, ale dostalo se jim ujištění, že věž je kromě jiných opatření ještě ukotvena několika silnými lany, které jí táhnou a napínají do všech stran, takže její stabilitu nemůže jen tak nějaký větřík ohrozit. Skoro bych tomu věřil. My jsme měli počasí slunečné a tak jsme si vyhlídku užili. Vidět bazény a tenisové kurty na střechách mrakodrapů – takový pohled se vám ze žižkovské věže určitě nenaskytne. Dal by se tady klidně strávit celý den, protože po každém kolečku kolem oken s antireflexními skly, najdete vždycky něco nového a zajímavého. Však nám při tom pátrání taky řádně vyhládlo. Po sestupu jsme ještě prošli velice originální nákupní centrum Queen Victoria Building a po krátké dohodě jsme zvolili opět China Town s jeho pro nás již známou restaurací. Tentokrát jsem zvolil hovězí na černých fazolích a k tomu jsem okusil thajské a singapurské pivo. I tady při jeho ochutnávce jsem musel konstatovat jako kdysi často ve východním Německu při konzumaci kaviáru, másla, zavařeniny nebo „pravého včelího“ medu: „To je úžasné, co oni z té nafty už dneska dokážou udělat“.  

Tento výrok jsem mimochodem použil pro vlastní pobavení když jsem byl po revoluci odchycen v pražském obchodním domě Máj reklamním filmovým štábem, abych jim na kameru pochválil jejich skvělou Ramu. Byl jsem málem inzultován.

Protože jsme byli asijskou kuchyní neustále fascinováni, navrhl nám Petr, že na příští volný den nás pustí do tržnice v Parklane, abychom dokoupili dárky a na večer že nám uchystá specialitu – smaženou zmrzlinu – pro nás zatím neznámou pochoutku, která má svůj původ údajně právě v Číně.

Na moře!

Nakonec z toho byl opravdu jediný jakžtakž odpočinkový den za našeho pobytu v Austrálii. Odpoledne jsme strávili u bazénu a večer ochutnávkou smažené zmrzliny. Petr nám nedovolil sledovat její přípravu a tak jsme očekávání trávili v nedůvěře, protože jsme se obávali nějaké léčky nebo kulišárny. Uznejte, že už ten název zní paradoxně. Pochutnali jsme si moc a až po jídle nám bylo dopřáno nahlédnout do technologie výroby. Recept je úplně jednoduchý. Zmrzlina z mrazáku se obalí jako řízek, ale pro jistotu do několika vrstev a potom se na chvíli vloží do fritézy. Strouhanka je do hněda opečená a zmrzlina uvnitř – věřte nebo ne – je ve svém původním stavu. Tak až budete na Štědrý den smažit řízky,  přihoďte si tam rovnou taky pár kousků této sladké pochutiny.

Už jsem se zmínil o tom, že nás o silvestrovské oslavě pozvali Láďa a Jana na celodenní výlet jejich motorovou lodí Vivace. Protože doposud jsme absolovovali pouze několik vyjížděk pražským parníkem Vyšehrad – a jednou jsme s ním dokonce i ztroskotali – neměli jsme představu, jak vypadá jízda opravdovým motorovým člunem po moři.

Když nám v přístavu Láďa ukázal mezi desítkami motorových lodí tu největší, mysleli jsme si, že jsme se konečně dostali mezi pravé milionáře, jaké známe  ze trapných hollywoodských filmů. Postupně jsme ale odhalovali australskou realitu, tak jak ji u nás neznáme ani z filmů ani z literatury. Je to velice jednoduché. My máme rekreační chaty a Australané tráví volný čas na moři nebo cestováním v karavanech. Láďa pracuje jako zámečník a Jana jako servírka v restauraci. Jejich loď má cenu sto tisíc australských dolarů a každá, i ta nejdrobnější oprava je neskutečně drahá. Jsou totiž věci, které si ani zámečník nedokáže opravit sám. V takovém případě musí majitel dovézt řemeslníky až do kotviště, které je v tomto případě dost daleko od Sydney a už to každou opravu notně prodraží. Provoz není taky nejlevnější – loď má dva motory Volvo, každý o výkonu 160 koňských sil a ty už něco spotřebují. Loď je velmi prostorná, vyspí se na ní i 15 lidí a je na ní i kuchyně a sociální zařízení se sprchou. Každý centimetr v podpalubí je ekonomicky využit. O víkendech se tady sejde vždycky partička lidí a baví se stejně jako my na našich rekreačních chatách. Hrajou se karty, rybaří se a pokud je to bezpečné, dá se i koupat a potápět se. Na lodích zdejší lidé obvykle tráví i Silvestry. O půlnoci zajedou až do sydneyského Darling Harbour a připojí se k všeobecnému veselí. V době naší návštěvy se už všichni strašně těšili na přelom století pod Harbour Bridge a na půlnoční ohňostroj.


Vodní skauti v Pacifiku

Na loď Vivace jsme se museli na etapy dopravit malým gumovým člunem na motorový pohon. Už tohle bylo malé dobrodružství. Cestou se nám nabízely malebné scenérie a výjevy z každodenní reality mořského pobřeží. Na břeh právě dorazili z nočního lovu i místní rybáři a už byli nedočkavě očekáváni hladovými pelikány, kteří už přišli na to, že nemá smysl se vyčerpávat nějakým lovem a ke snídani se spokojí zbytky vyvrhnutých ryb, které tu každodenně po rybářích zbudou. Tito profesionální loudilové se občas obrátili i k nám – ale naštěstí ve vší slušnosti. Ihned po nalodění následovala exkurze a prohlídka palubních přístrojů. Tahle loď měla kapitánský můstek, jaký by jí kapitáni pražských parníků mohli jenom závidět. Námořní předpisy jsou velice přísné, ale málokdo je beze zbytku dodržuje. Směr plavby a vyhýbání se protijedoucích plavidel jsou na moři jiné než v automobilovém provozu. Přesto se většina kormidelníků soukromých lodí chová jako na silnici a proto se vyplatí vždycky počkat, až jak se zachová protijedoucí kolega. Láďa našel hned za Pelican Island krásnou zátoku, kde jsme se mohli na chvíli zdržet. Posvačili jsme „pravé australské“ suši a hostitelé nám nabídli, že si můžeme z boku jejich lodi zaskákat do moře. Viděli na nás, že máme strach ze žraloků a tak nás ujistili, že sem se tito dravci nestahují, protože zdejší voda je stojatá a tím jak se odpařuje, obsahuje více soli než ve volném oceánu. Takové malé Mrtvé moře. To jsme sami zjistili, jakmile jsme do ní skočili. Voda tady byla tak hustá, že nás vždycky po doskoku okamžitě vystřelila nad hladinu jako korkovou zátku. Nic pro sebevrahy. Potkali jsme několik replik historických lodí, většinou plachetní koráby a po celou cestu nás v letu míjeli ohromní pelikáni, což je taky nádherná podívaná a nezapomenutelný zážitek. Projížděli jsme kolem farem na ústřice a minuli jsme také filmové kulisy, které tady zanechali filmaři, když tu točili nějaký dobrodružný film. Takový výlet bych si dal líbit častěji.

Na lodi

Tereza, Mia a já na lodi u Tichých


Možnosti tady jsou  - nekonečné

Poslední dva dny jsme věnovali plážím, abychom se důstojně rozloučili s tímto kontinentem a taky se trochu zrekreovali. Abych si zopakoval všechno, co mi tady zachutnalo a co se mi líbilo, poprosil jsem Petra, aby mě vzal ještě jednou na Bondi Beach a potom rovnou na pizzu. Ženské daly přednost posledním nákupům v obřím středisku Parramatta a tak jsem si to koupání vychutnal jak se patří.

Den před odletem jsme se jeli vykoupat na Manly Beach, která je opravdovou lahůdkou pro toho, kdo se rád koupe v moři. Celá pobřežní část čtvrťi Manly je zaměřená především na turistický ruch a tak je na co se dívat a za co utrácet. Hlavní ulici lemují stovky krámků a stánků se samými lákadly. Taky jsem zjistil, že je tady středisko, kam čeští studenti jezdí na stipendijní pobyty, vylepšit si svou angličtinu. To musí být příjemný pobyt. Koupat se tady dá jednak ze strany, kde je volné moře a po průchodu hlavní ulicí se člověk dostane k sydneyské zátoce , kde si může bez vln a strachu ze žraloků v klidu zaplavat. Okusili jsme obě varianty a potom jsme si vyjeli na poslední oběd přímo na sydneyský Fish Market. Petr přinesl několik druhů pečených ryb a když jsme je spořádali, viděli jsme jeden druhému na očích, že bychom si dali ještě. Tak jsem dlouho nepřemýšlel, šel jsem a prostě jsem to otočil. Že nám to tolik  chutnalo, nemusím asi příliš zdůrazňovat. Ten přídavek vlastně ziniciovala naše dcera, která normálně jí asi tak jako průměrný pražský vrabec. Při těchto vzpomínkách se vždycky ozve má chuťová paměť a já zase trpím jako zvíře.

Ono to opravdu vypadá jako sladký život bez starostí. Já vím, že to trochu přeháním – člověk se něčím živit musí a zadarmo není nic na světě. Ale všechno se přece může odehrávat jaksi příjemněji a bez nervů. Představte si takový malý obrázek z rybího trhu – obrázek, který jsme měli možnost na vlastní oči vidět. Každý mladý australský yuppie, který pracuje v centru Sydney tráví svou polední přestávku asi takto. Zajede si na Fish Market na oběd. Dá si smaženou rybu a láhvinku chladného bílého vína. Potom si zajede na jednu ze svých oblíbených pláží, svůj drahý oblek nechá v autě, z kufru vyndá své drahé prkno a jde si chvilku zasurfovat. Pak se zase obleče do svédo drahého obleku a takto nasycen, osvěžen a zrekreován jde dokončit s jasnou hlavou svůj denní pracovní plán. Já vím, že to zní idylicky a i takový denní režim by se asi každému časem přejedl. Ale jako jedna z možností to vypadá fantasticky a dobře se o tom vypráví. Rozhodně lépe než o buřťáckém stánku před hotelem Jalta na Václaváku. Ale někdo by mohl říci: „Všechno má přece své kouzlo. Pro mě i ten buřťák.“. Souhlasím.

Na Manly Beach

Na Manly Beach


Dramatický návrat domů

Loučení je vždycky těžké. Naši přátelé nás měli na krku celý měsíc od rána do večera – jako hejno nezvedených a vybíravých dětí. I když takové rozloučení je vždycky trochu smutné – i psi to hned vycítili – jistě se našim přátelům po našem odjezdu trochu ulevilo. Tím nechci říct, že by nás neviděli rádi, ale měsíc je měsíc. Ještě v letadle jsme byli pěkně zaražení a všechno se nám to zdálo jako sen. Nucené odtržení od blízkých lidí a od věcí, které jste si zamilovali, většinou berete jako nespravedlnost nebo dokonce křivdu.

Nerozveselila nás ani skvělá večeře v asijském stylu na palubě letadla, dokonce ani žhavá filmová novinka – britská komedie „Do naha“, kterou nám během letu promítali. Po hodinové přestávce na tankování v Bangkoku přišla ale pořádná mela. Téměř celou cestu do Londýna zuřily bouře a turbulence a my jsme byli většinu tohoto úseku připoutaní ve svých sedadlech. Létání mi nikdy nevadilo a nalétal jsem toho v životě už dost, ale tady jsem proklínal celý svět a moje nervy byly nadranc. Obří letadlo Boeing se ve větru zmítalo jako skořápka a já se po celou cestu do Londýna loučil se životem. I z chování posádky se dalo vycítit, že takovou situaci nezažívají často. V Evropě už tyto větrné bouře trvaly několik dnů , ale o tom jsme my v Sydney bohužel nevěděli. Když jsme přistáli na Heathrow, bylo slunečné počasí, ale silný lednový vichr, takže do Prahy jsme potom letěli za podobných podmínek, ale skoro prázdným letadlem.

Najednou jsme si tady doma připadali jako cizinci. Byli jsme mimo jenom jeden jediný měsíc a dalo by se říct – nevídáno. Jenomže při tak nabitém programu, který jsme v Austrálii absolvovali, se nám teď zdálo, jako bychom se vraceli domů po letech. Chtělo to zkrátka nějaký čas, abychom se z toho trochu vzpamatovali a utřídili si svoje dojmy. Z našeho trpasličího králíka Rogera se za dobu naší nepřítomnosti stala velká bílá koule. Tak dobře se mu dařilo u rodičů mé ženy, kteří se ho zatím ujali. Můj tchán měl strach, aby králík steskem nezahynul a tak mu dal plné umyvadlo jídla k „volnému použití“. Roger si svůj žal kompenzoval od rána do večera a obaloval si své zničené nervy tukem. Teď je z něj úplně klidný a vyrovnaný tvor. A jaký to býval v mládí bouřlivák! Kdesi v brožurách jsem se dočetl, že šlechtěný zakrslý králík se dožívá maximálně čtyř let. Náš Roger právě slaví jedenáct let, tak nevím, co si o tom myslet. Je to asi jako kdyby člověk „přesluhoval“ o sto let.

Turista

Smutný turista při návratu do Čech.


Co mi cestování dalo

To, co většině z vás. Krásné zážitky, nervy, legraci, zábavu a poučení. A mě navíc ještě rozhašené rameno – to především. Hlavně proto, že jsem na něj ještě dlouho a intenzívně musel myslet. Zpočátku jsem to přičítal tomu, že jsem na něm celý měsíc tahal těžkou kameru s náhradními bateriemi a dalšími proprietami. Takový důvod by přece mohl stačit. Navštívil jsem ortopéda, ten mi do ramenního kloubu mistrně píchl zklidňující injekci a rameno se na čas utišilo. Intervaly mezi injekcemi se ale časem zkracovaly a na můj dotaz po příčinách mých potíží, pan doktor odpovídal, že se dají přičíst hlavně věku a na nějaké zlepšení abych zapomněl.

V té době jsem se dočetl v novinách – jak to bývá u nás zvykem, ve všech najednou v jeden den - o syndromu „zmrzlého ramene“, jak se tento problém nazývá v Anglii. Britové přišli na to, že bolesti kloubu, které vedou až k úplné nehybnosti paže, jsou způsobeny krevní sraženinou, která v kloubu vznikne většinou bez vědomí a bez zavinění samotného postiženého. V té době už jsem nemohl ani spát, ani cokoli jiného a tak jsem se v zoufalství svěřil se svým trápením rehabilitační sestře, kam jsem v té době chodil na universální, ale naprosto neúčinnou elektroléčbu. Sestra mi rameno rozcvičila, poradila do zásoby několik cviků na rozloučenou a do týdne bylo po problému. No a potom jsem se navíc ještě dočetl o syndromu turistické třídy v leteckém provozu a měl jsem ve všem jasno. Po tom, co se zde psalo, jsem došel k závěru, že jsem ke své sraženince v rameni přišel někde na cestě z Thajska do Anglie, kdy jsem byl asi dvanáct hodin prakticky bez pohybu podivně zkroucen ve ztrnulé poloze na svém sedadle mezi svou dcerou a úplně cizí paní. Takže to mi taky mimo jiné dala má milovaná Austrálie. Já se na ní ale proto nezlobím!

A co mi daly ty ostatní země? Kuba, ta mi zase kromě jiného darovala menší hrbol na nose. Když někdo neumí skákat do bazénu, nemá to dělat – jako já. Bazén byl pro moje umění příliš mělký a já měl štěstí, že u bazénu v tu chvíli měl stálou službu lékař. Předpokládám, že estébák. Když jsem se svým rovným, ale zbytečně velkým nosem dotknul dna bazénu, zatmělo se mi v očích a probral mě teprve doktor, který mě svým křikem převelel na břeh. Krve jako z vola a začínalo to pěkně bolet. Felčar mě zatáhl do své ordinace, a vší silou mi na nos přitiskl hadr, naplněný ledem. Brečel jsem a řičel bolestí, ale on mi vysvětlil, že pokud to nevydržím alespoň tři minutky, budu mít už navždy na nose hrb, který se mi stane potupným poznávacím znamením před zraky celého lidstva. Vydržel jsem to asi pět minut a proto je můj nosní hrb zcela minimální.

Moskva, ta mi zase dala pud sebezáchovy a obezřetnost nočního lovce. Tedy vlastnosti, které do té doby, než jsem ji navštívil, dřímaly kdesi hluboko v mém nitru téměř nepovšimnuty. A to taky není k zahození. Ještě je možná někdy v životě použiju.

Ale abych nezapomněl na to hlavní. Nejkrásnější ženské na světě jsou přece jenom Češky. Nejsem profesionální světoběžník, který viděl všechno alespoň dvakrát a mohu tedy skromně hodnotit jenom to, co jsem občas zahlédl na vlastní oči. Někteří středoevropští muži hodnotí ženy podle úsloví, které pochází údajně už od dob třicetileté války a zní: „Němka patří do postele, Češka do kuchyně a Polka do chléva“. Já si myslím, že v každé zemi na naší planetě se najdou lidé, kteří se lépe hodí do postele, kuchyně či chléva. Talenty bývají různé. Rusky v Moskvě se mi zdály zdravě vyzývavé, Kubánky v Havaně jsou sexy i se svým mnohdy širším jihoamerickým „pozadím“ a Australanky jsou pro mě zatím velkou neznámou, protože tady – jako v celém ostatním západním světě – ty nejkrásnější dívky a ženy v tramvaji nebo v metru nepotkáš. Ty tě míjejí ve svých rychlých automobilech s tmavě kouřovými skly a tam, kde zaparkují tě bodygárdi určitě nepustí. Takže se člověk může jenom domýšlet, jaké asi jsou.

Po procházce matičkou Prahou ale můžeš směle prohlásit: „Tolik krásných žen pohromadě za jediný den nikde na světě zaručeně nepotkáš. Když mineš na Palmovce skupinku studentek, je jasné že tolika dokonalými dívčími postavami na metr čtvereční se nemůže pochlubit ani Sunset Boulevard v Hollywoodu. Zjednodušený výraz našich předků „krev a mléko“, už dávno v Čechách nevystihuje nějaký prototyp slovanství. Česká žena je kompilací těch nejdokonalejších fyzických vlastností a jejich vyrovnaných proporcí, je elegantní a její tvář je krásná a oduševnělá“. Mám ještě něco dodávat?     

***